Omlouvám se. Moje chyba. Článek je s názvem ZASE VEDLE a je váš poslední v archívu. Zanechal jsem tam 3 komentáře. Možná by Vás mohli zaujmout.A to narážení se týkalo vztahů. Jinak samozřejmě souhlasím, že všichni lékaři nejsou stejní. Namátkou vyjmenuji Pafko, Koukolík, Klímová, Höschl, Špatenka.
Jo, jasně. No, ono je to spíš o citu a v některých případech je kamenem úrazu nevhodné vybírání druhé polovičky. To nesouvisí ani s diagnózou, jako spíš s neschopností najít partnera přiměřeného věku, jelikož s vrstevníky si nemám co říct a ti starší jsou logicky buď zadaní nebo nevěří mladé holce. To je jaksi přirozená biologická posloupnost... A tím, že je člověk citlivější, prožívá všechno naplno, je to pro něj taková osobní tragédie, což opět nesouvisí s diagnózou, ale s vnitřním světem konkrétní osoby, zde mě...
Vaším blogem jste mi dala velkou inspiraci. Ve vašem příběhu jsem zhlédl svůj. Když se pustím do psaní svého příbehu odvěčím se Vám za to co Vy jste poskytla nám. I když vím, že ten blog nevytváříte proto, aby Vám byl někdo za něco vděčný. Plánujete v pokračování blogu i nadále? Byl bych velice rád.
Děkuji za milá slova. Pokračování je určitě v plánu, jen to zřejmě nebude tak intenzivní jako dříve. Už se snažím se postupně rozjet ;-)
Z Vaší poslední zpovědi BEZE ZMĚN jsem vycítil, že jak jste narážela dříve, tak vás to neopuští ani v současnosti. Protože to v podstatě ani jinak nejde. My jsme totiž lidé co si vždy šlápnou na hrábě, i když ví jak to nakonec vždy dopadne. Ale v podstatě si nemůžou pomoct. Souhlasíte s tím ?
Ten clanek uz nemuzu najit a vubec si nepamatuju, co jste v nem psala. Pravdou je, ze clovek s tou diagnozou musi zit porad, to je asi kdyz astmatik musi zit s astmatem. Jinak nevim, na co jsem mela narazet?
Souhlasíte s mým pocitem, že mi jsme takový Marxové, ale chybí nám Engelsové? Dráždí nás moc věcí, které bez zdrojového zajištění nejsme schopni stíhat vyřídit. Jsme jako ředitelé, ale bez sekretářek, které nezbytně potřebujeme, abychom vše dotáhli do konce. Mezi tím totiž vždy přiletí nový impuls.
Nemyslim si, nebo mozna uplne nevim, jak to myslite. Clovek nestiha, to je pravda, ale rozhodne bych nechtela, aby nekdo plnil neco za me...
děkuji, mohu se ještě doplňkově zeptat? Vnímáš Boha jako entitu nebo jako principy na, kterých je život vystavěn? Já lékařům bohužel z podstaty primárně nevěřím. Zažil jsem čeho jsou "schopni". Ale děkuji za tvůj blog. Chci zůstat tím kým jsem, protože cítím, že jsem byl k tomu předurčen.
Boha vnimam jako stvoritele, ktery mi udava smer, nechava mi svobodnou vuli a miluje me, i kdyz udelam pruser... Je pravdou, ze neni doktor jako doktor, clovek si musi najit, komu verit a nekdy je to obtizne. Jsem zdravotní sestra, takze bych nehazela vsechny do jednoho pytle.
Ahoj. Výhoda nás s touto poruchou, pokud ji pochopíme, tedy pochopíme sami sebe je, že jsme vlastně vybráni k pochopení podstaty univerza ( života ). Bipoláru může pomoci zase jen bipolár, pokud si nepomůže on sám. Já to dokázal. Lékaři se snaží osoby s BPP jen zkonformizovat. Jak dopadla tvá léčba?
Moje lecba je skvele nastavena a Bozi pomoc nenahraditelna.
Ahoj, jaké léky užíváš a které ti zabírají? U mne to vypadá naněco podobného. Nálady se mi střídají po týdnu s tím, že deprese není lehká, tak jako u tebe a mám stavy lehké hypomanie..Jak často se to střídá Tobě?
Ahoj. Momentálně jsem poměrně stabilní, i když poslední dny mě sužují mírnější deprese. Ale předtím jsem měla fakt vážný deprese a ty hypomanie přicházeli, jak se jim chtělo. Čím déle jsem se bránila hospitalizace, tím to rychlejc cyklovalo, nakonec to skončilo ještě větší depresí. Někdy jsem cítila, když se nálada sunula nahoru, jindy to bylo jako blesk. V tý největší dekompenzaci se mi to střídalo klidně i po několika dnech. V léčebně mi nastavili tuhle medikaci: Venlafaxin 225 mg, Lamictal 250 mg, Mirzaten 30 mg a Quetiapin 100 mg
Ahoj, narazila jsem na tvůj blog, protože mi byla diagnostikována Bipolární porucha. Odmítla jsem brát prášky a peru se s tím zatím sama. Nemáš nějaké rady pro začínajícího magora?
Zdravím tě, nejsem si úplně jistá, jestli jsi udělala dobře. Čím dřív začneš s léčbou, tím je větší šance, že se obtíže minimalizují a nálada stabilizuje. Čím déle to budete odkládat, tím to půjde hůře a hůře. Pokud se nebude léčit vůbec, tyto případy končí velmi tragicky. Důležité je si uvědomit ještě hnusný, ale pravdivý fakt - tuhle válku bez pomoci nevyhraješ.