Jsem napul židovka. Můj tata je žid.
Ale uznávám trochu jiné vyznání, jsem protestantka. Uznávám i Ježiše, i Boha, i Ducha Svatého, ale žiju podle Nového zákona. Je v tom určitý rozdíl.
Jsem na svůj věk hodně nábožná, nikdy se za svojí víru nestydím a nikdy se toho nevzdám. Možná si řekneš, že jsem takový ten typ lidí, co se nenapije alkoholu, nechodí na pařby, sedí doma a pořád se modlí. Trochu se rozepíšu. Modlím se většinou jednou denně, a to večer. Ráno na to občas zapomenu, jak jsem ospalá. Čtu Bibli večer před spaním, většinou 2-3 kapitoly, bohatě to stačí, pokud to nečteš jako pohádku. Nemám možnost chodit každou neděli do kostela, ale většinou se snažim se tam dostat na začátku měsíce, kdy je díkuvzdání. V 18 se chci stát členem církve, už vím přesně u koho a kde. Naše rodina ma "svůj" sbor, založili jsme ho strašně dávno. Málokdy udělám záměrně věc, která je vlastně hřích. Většinou mi to dojde později. Miluju, když se u toho čtení nebo v církvi to procítíš tak, že začneš brečet. Nebo u modlení. Je to neuvěřitelný pocit, když zjistíš, že se modlíš hodinu a u toho pláčeš. Máš přímý kontakt s Bohem. Nejde to popsat slovy, je to nadpřirozený. Strašně mě baví si o tom všem povídat, poslouchat svědectví ze života jiných. Žiju tím, je to smysl mého života. Vzpomenu si na Boha xkrát denně, skoro při každé příležitosti. Je neuvěřitelný, že miluješ něco, co nikdy nespatříš ani neuslyšíš. Miluješ něco, co si sám představíš pod slovem "Bůh, Spasitel apod". Je to moje všechno, něco, co je stále nablízku a pomáhá mi.