Nevzpomínám si, ze jsem u toho něco cítila. A nikomu nepřišlo divné, že se usmívám.
Stal ses před šesti měsíci. Nepopsatelná hebkost tvé tváře vepsaná do mé dlaně. Máš jeho oči a husté vlasy po své matce. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že jsem ten den zemřela s Tebou. Uprostřed jara.
Blankytně modré nebe a chvějící se zelené nekonečno. Kůže nasycená mládím a vůní heřmánku. Dva týdny a ve vlasech navždy zanesený zápach nemocniční dezinfekce.
Vidím Tě umírat každý den.
Již nežádám tvé odpuštění.
Dávno vím, že neexistuje žádný způsob, který by omluvil čin, kterého jsme se na Tobě dopustili.
Stále Tě chovám v náručí, přestože jsi na mých pažích nikdy neležel.
Využila příležitosti, že se sprchuje a ukazováčkem zapátrala pod noční košilí. Zvykla si milovat se sama. Zrak upírala na prosklené dveře; představa, že by přerušil vzácnou chvíli, ji roztrpčovala.
Nechtěla příliš, chybělo uvolnění, cítila jen svoje zavalité tělo a zrychlený tep ve spáncích. Udělala se několikrát.
Na krátkou chvíli pocítila nostalgii. Srdce jí zjihlo, světu se obrousily hrany. Vzpomněla si na její ohnivé vlasy. Vzpomněla si na chvíle, kdy byla ještě svobodná.
Ten večer nedokázala snést žádný dotek. Nesnášela ho, ale už se ho nebála. Měla zpátky sebe sama.
Z e-mailu jsem se dozvěděla, že s ním chodí už měsíc. Jestli ho nepohoršuje její srostlé obočí, brzy ji připraví o panenství.
Brno jim leží u nohou. Státnice má úspěšně za sebou.
A tak tu sedím, dlaždičky potažené pižmem, zaschlá pasta na umyvadle. Hlavice sprchy je oprýskaná, chci, aby voda nepřestávala téct.
Na všechny obory v magisterském ji přijali. V práci ji povýšili. Je v pohodě.
Voda teče. Silný proud žene sraženou krev. Nemůžu dostat z hlavy obraz jeho drobného sedmitýdenního tělíčka zabaleného v toaletním papíře. Nestihla jsem se s ním rozloučit.
Slyšela jsem jen proud vody, když jej spláchnul do záchodu
Poprvé se o slovo přihlásil 1. dubna.
Schoulená v koupelně plakala nad dvěma červenými proužky. Od toho okamžiku veděla, že to bude chlapec.
Brzké ranní slunce jí nepříjemně svítilo do očí. Půl století staré sedačky ve vlaku nenabízely žádné pohodlí. Uplakané oči stydlivě skrývala za vlasy. Možná si myslela, že její slzy někoho osloví.
Než si však stihla prohlédnout oči svého chlapečka, přivinout jej ke své hrudi a ukázat mu svět, odešel z jejího života.
Odchod mu zaplatil jeho otec, ona přidala svůj podpis.
Červánky mizely z večerní oblohy jako ruměnec pomalu vytrácející se z jejích tváří, když se spolu poprvé milovali.
Letní noc přicházela pozvolna, teplý vánek jí dýchal na zátylek.
Dítě bylo pryč,
Teď už se dokázala milovat jen se sebezapřením.
Podobaly se jeho očím
Skoro jako pomněnky
Obnažené milenky
Blankytně modré
Není to dobré
Dokud nepotečou vlčí máky
Na obloze vraždí ptáky
Dva, tři panáky
A jsi fit
Nad Prahou královsky modrá, neprostupná, čistá a vznešená náruč bez hvězd. Noc je prohřátá a celý dům sladce voní a tančí. Má batikovanou sukni.
Má ve svých vlasech jeho ruce.
Ve svých útrobách skrývá hrob.
Přichází půlnoc a Vietnamci sklízí ze stolu.
Víno teče proudem. Požehnaná Pálava. Zlatým odrazem se mi opírá do brýlí.
A pak stačí jeden pohled. Má ty samý oči jako já. Stejně uplakaný.
Večer je horký.
Vyždímejte mi tělo.
Stáli jsme na semaforech, červená se odrážela ve slunečních brejlích a motor chrčel.
Jedna ruka na volantu, ta druhá v mém klíně.
Chutnal pořád stejně dobře.
"Díky."
I oči mu zůstaly kobaltově modrý, nehty okousaný.
Nesnesitelné.
Cítit vlastní pot. A vinu.
Procitla jsem z noční můry a záhy se ocitla v další.
On dal peníze, já podepsala.
Teď bych dala cokoliv za to, abych vrátila čas.
