Popravdě... i když na to nevypadám, od malička jsem měla strašný problém se svou identitou. Ne snad, že bych se snažila být jako někdo a někomu se podobat a vyrovnávat, to zase ne, to jsem ani nechtěla a už od útlého dětství jsem si uvědomovala, že je to špatně, a že to ani nejde, ale spíš jsem se snažila za každou cenu přijít na to, kdo vlastně jsem. S tím jsem měla velký problém. Od malička jsem se v sobě vůbec nevyznala. A nikam jsem prostě nepatřila ( ani když se tam ke mě lidé chovali hezky, prostě to bylo všechno tak...cizí)
Problém bylo už jen moje jméno, které jsem měla. Prostě to nebylo moje jméno. Sice mi ho zapsali do matriky a do rodného listu, ale nebylo to mé jméno. Nikdy jsem na něj nedokázala doopravdy slyšet a nenáviděla jsem ho. Ne proto, že by bylo ošklivé, ale protože mi nepatřilo. Až když jsem si ho změnila, měla jsem své pravé jméno zpátky.
Já se vždycky snažila jenom pochopit, kdo vlastně jsem a jaká vlastně jsem. Ne stylem, že bych se snažila být jako někdo nebo někým jiným, ale chtěla jsem prostě být sebou, jenže jsem nevěděla, co to vlastně je.
A tak jsem se celý život nesmyslně upínala k různým věcem a až patologicky na nich stavěla svou identitu, přestože to byly věci, které by s identitou souviset nikdy neměly.
Vždycky jsem se v něčem trochu našla, a že začátku to bylo supr, ale velice rychle jsem si uvědomovala, že to prostě není ono. A říkala jsem si, že se to poddá, a že tomu musím dát čas. Ale faktem je, že pokud už na začátku cítíte, že to není to pravý ořechový, tak to nebude ono, protože když najdete to pravé, pak už nepochybujete. Dokud se 100% necítíte sami sebou, tak to nejste vy
Pak jsem objevila emo. A ano, mám ráda tu hudbu, tu poslouchám do teď a mám i vlastnosti, které z původního emo vychází, jako upřímnost, opravdovost, emotivnost, přecitlivělost, dávaní najevo pocitů. To ano, ale přesto jsem si po nějakém čase uvědomila, že nechci být součástí té komunity, a že se k tomu nechci řadit. A hlavně že nechci stavět identitu na tom, že jsem členem nějaké skupiny a mám nějakou nálepku.
Pak jsem bohužel onemocněla anorexií. A ta mi vzala všechno, čím jsem kdy byla. Protože to tahle nemoc dělá. Sežere vám duši, vezme mám všechno, zničí každý kousek vaší osobnosti a vy už nejste sami sebou. Z vás nezůstane nic, jste pak už jen obrazem a otrokem té nemoci, z vás nic nezůstalo. Takže pak jsem o sebe přišla úplně.
Ale už v té době jsem zjistila, kdo jsem. Uvědomila jsem si to. Bohužel ta nemoc to opět potlačila a nedovolila mi to uchopit.
A až teď jsem pochopila, kdo jsem. Už to vím. A už nepochybuju a nemám s identitou problém a nepotřebuji se nikam řadit. A hlavně teď najednou všechno dává smysl. Všechno se vyjasnilo a už vše chápu. A všechno odpovídá.