Někteří lidé jsou moc krásní. A jsou krásní takoví, jací jsou. Některá slova jsou krásná. Lidé je rádi mění do básní, které jsou krásné. Ale krásné je i ticho. A tak mlčí.
Léto končí a nastupuje deštivý podzim. Jaký máte názor na toto roční období? Přijde vám depresivní nebo naopak dokážete ocenit krásu skrytou v barvách padajícího listí?
Lidé se tak často bojí lásky, že jim ani nedochází, že se bojí sami sebe. Ve skutečnosti je to vše co potřebujeme, a pokud si myslíme opak, možná nám jen ublížila. Jenže to nebyla láska, to byl člověk. A třeba i on se bál. Občas je těžké pochopit sny druhých. Ale to nevadí.
Když se nebe promění ve směsici těch nejpěknějších barev. Když lidé poslouchají aby pochopili,ne aby odpověděli. Když je někdo šťastný z naprostých maličkostí.
Až se ti bude v očích duha zrcadlit a všechen tvůj strach smyje déšť. Až se zavřou tvé dvě oči a otevře střed pocitů všech. Až se tajemství stane životem. A myšlenka šepotem. Teď.
Jen utéct daleko tam, kde si kapky deště kreslí a vědět, že nejsi sám i když jsi tu jen ty. S vůní heřmánku a strachem, který se jako mraky rozplyne, ty víš, že nejsi sám a nikdy nebudeš. Tvou společností jsou keře a stromy, divoká zvěř,melodie, kapky deště či květiny. A ty sám. Člověk, který splynul se vším tam, kde to má každý rád.
Potulný lovec krásy jen, který bloudí noc a den. Jeho pocity jako oheň hřejí Jsou prosté králové všech esejí. Prý blázen je. Ačkoliv zná tajemství prosté na měsíc a zpět, k srdci roste. Jen potulný lovec snů a myšlenek.