Ask @DarknessDeStation:

Dáte si nějaké předsevzetí do roku?

Život je hrozně zvláštní.
Jeden den s někým mluvíte, smějete se s ním, děláte blbosti a plánujete další.
Druhý den už jenom sledujete jak tu osobu odvážejí do nemocnice se šíleně odporným záchvatem. A jen o pár hodin později vám přijde zpráva, že je na přístrojích, protože se jí zastavilo srdce.
Život je hrozně zvláštní.
Dnes sice možná máte všechno. Ale hned zítra o to můžete přijít.
I když je vám jenom devět a do té doby jste byli úplně zdraví.
Tak jsem se tady jenom stavila připomenout vám to. Život je hrozně zvláštní. Ale taky může být hrozné krásný. Ať už je dlouhý nebo krátký. Tak žijte a užívejte si to, dokud máte tu možnost.

View more

Se ti asi moc nedari když se tu ani nechlubis co ??? 😉😉😉😉

No jo. Daří se mi tak špatně, že jsem musela jít bydlet do lesa. A šlapáním si vydělám sotva na jídlo, natož na nějaký internet. Příspěvky na chudé samozřejmě vítám, pokud byste se někdo chtěli obětovat 😔
A nebo se taky mám skvěle a užívám si reálného života, takže na ten virtuální nemám až zase tolik času.
Abyste neřekli, tak si můžete vybrat.

View more

Jak se citíš?

Pokaždé, když tady s někým mluvím o Česku, snažím se ho prezentovat co nejlépe. Ať už jde o zemi samotnou, o zvyky a tradice, (politice se obloukem vyhýbám) a nebo o lidi. I když na něho vzpomínám, snažím se vzpomínat jen v tom nejlepším. Přeci jen, to že pocházím z blbého místa ještě neznamená, že je blbé celé Česko.
A pak si jdu dát do restaurace pozdní oběd a první co mě tam čeká jsou dvě Češky, které pomlouvají číšníka za to, že je moc černý (a následně všechny hosty a kolemjdoucí za oblečení, výšku, mluvu a cokoli, čeho by si normální člověk ani nevšiml), a mezi tím ještě stíhají detailně probírat svůj sexuální život a řvát a chrochtat na celou restauraci.
Tak .. tak teda díky. Přesně tohle jsem potřebovala ❤

View more

Proč jsi vlastně chtěla odjet z Česka?

Protože jsem to tam upřímně nesnášela. Ať jsem se snažila sebevíc dělat to, co mě baví, ať jsem se sebevíc snažila držet si kolem sebe jenom lidi, kteří mě netáhli dolů, ať jsem se sebevíc snažila najít si nějaký smysl, bylo to marné. Každý den pro mě bylo těžší a těžší vůbec se jen donutit ráno vstát a začít fungovat. Znova a znova jsem se v naivních nadějích zakopávala hlouběji a hlouběji do bahna, které mě pak nechtělo pustit ven.
Už dlouho jsem věděla, že budu muset vypadnout, jestli chci doslova přežít. A měla jsem jen dvě možnosti. Buď se přestěhovat do jiné oblasti v Česku a nebo odjet do zahraničí - což pro mě bylo jasnou volbou. Ne proto, že bych si jako jiní experti myslela, že kamkoli odjedu, tam si ze mě sednou na prdel, dají mi milionový plat a všechno najednou bude úžasné a dokonalé. Ale proto, že jsem chtěla poznat zase něco jiného. Získat nové zkušenosti. Naučit se nový jazyk a zlepšit si ty, které už umím. Potkat lidi s úplně jinou mentalitou. Někam se podívat. Něco zajímavého zažít. A nechat to co bylo daleko, daleko za sebou.
Netoužila jsem po luxusu a dokonalém životě. Bohatě mi stačilo něco, co mi zase vrátí vůli žít a něco, díky čemu zase poznám, jaké je to být šťastná.

View more

Ahooj

Každý večer si se sousedem děláme koupelnová pěvecká představení.
Dneska se nám povedlo dát si duet.
Nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme spolu ani nemluvili. I přesto mam díky něho dobrou náladu na celý večer.
Je jistým způsobem zvláštní a jistým způsobem skvělé, jak málo lidem stačí k tomu, aby si vytvořili vztahy a dělali radost.

View more

Proč jsi se nakonec rozhodla pro Mallorcu? (myslím, že před nějakou dobou jsi přemýšlela o Irsku či Islandu)

Ano, už dříve jsem chtěla odjet a měla jsem více možností. Ale bohužel, vždycky se stalo něco, kvůli čeho jsem to musela oddálit nebo úplně zrušit. Dokonce se mi i stalo, že už jsem měla sbalené kufry a musela jsem začít vybalovat.
A uznávám, že občas to byla jen má vlastní chyba, ale občas šlo o věci, které jsem nemohla ani minimálně ovlivnit. Koneckonců i na Mallorku jsem kvůli jistým problémům odjížděla o měsíc později. Ale to čekání za to rozhodně stálo!
Původně jsem sem jela hlavně kvůli příležitostem, které tady mám, kvůli teplu a kvůli tomu, že je Mallorca naprosto skvělá na cestování. Ale čím déle tady jsem, tím radši jsem za ten výběr i kvůli lidem. Přístupem, chováním a celkově mentalitou jsou mi tady mnohem blíž, než lidi, které jsem kolem sebe měla v Česku.
Jo .. a taky si mě naprosto získali jídlem. Ale tím by si mě nejspíš získali všude, kde by mi ho dali hodně.

View more

Ahoj, mám moc ráda tvoje odpovědi a mám otázku. Zajímalo by mě, jaká jsi byla jako teenager. Jinak hodně štěstí při novém startu na Mallorce, jsi skvělá. :)

Ahoj, děkuji a ještě jednou děkuji 😊
Jako teenager .. no, znát byste mě asi nechtěli. Měla jsem velice divoké a velice neúspěšné období hledání sama sebe. Byla jsem jedním z těch teenagerů, kteří si museli projít snad vším od těch naprosto nevinných věcí, jako je zlomené dětské srdíčko, neúspěšné přátelské vztahy a hledání svého stylu, až po věci, které tak úplně nevinné nebyly, jako například velice špatné partnerské vztahy, drogy a alkohol. Dokonce jsem i měla problémy s policií, což doteď vlastně většina lidí neví.
Hlavním problémem bylo, že jsem opravdu nevěděla, proč jsem taková, jaká jsem a co s tím dělat. Nechápala jsem, proč jsem zrovna já, ten v kolektivu nepříliš oblíbený odpadlík. Nechápala jsem, proč zrovna já nedokážu mít nikdy co říct a nedokážu pobavit nebo zaujmout ostatní. Nechápala jsem, proč mi ty věci, které ostatní dělali z většiny připadaly trapné a nepříjemné. Nechápala jsem to, co cítím. Nevěděla jsem, co vlastně chci a jak to dostat.
Takže jsem šla s davem a nutila se do věcí, které mi byly nepříjemné, abych mezi ostatní alespoň trochu zapadla. Nechala jsem se ponižovat a zesměšňovat, protože tak jsem byla alespoň na chvíli součástí party. A nebo jsem se naopak snažila co nejvíc vyniknout svým stylem, aby si mě alespoň někdo všimnul (a přiznávám se, že to bývalý hodně šílené kreace).
V raných pubertálních letech to bylo sice nepříjemné, ale nebyl to problém. Ten přišel až později, když jsem byla starší a poznala nové lidi. Protože abych mezi ně zapadla, začala vyloženě chlastat a experimentovat se vším možným. Pamatuju si jedny prázdniny, kdy jsem byla vylitá (v lepším případě jen to) klidně i týden v kuse. Nadělala jsem si neskutečně hodně problémů, které jsem si sebou potom táhla i do pozdějších let a nemohla se jich zbavit.Srovnávat jsem se začala až s koncem střední a i tak si některé problémy doteď nesu sebou.Ale nijak si to nevyčítám.Byla jsem hloupé, vyděšené dítě,kterému nikdo nepodal pomocnou ruku a zřejmě jsem si tím projít musela

View more

A vieš španielsky alebo anglicky? Máš zarezervované nejaké ubytovanie? A čo práca a finančné prostriedky?

Samozřejmě, nejedu úplně naslepo. Anglický umím dostatečně dobře, abych se dokázala nejen dorozumět, ale taky si poměrně příjemně pokecat o mnoha tématech. Práci i ubytování mám zajištěné a kromě toho mám i slušnou finanční rezervu.
Každopádně .. teď už pět dní bydlím, žiju a funguju. Na Mallorce. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se jenom s pár základníma věcma vypravila přes půl Evropy a nechala celý svůj dosavadní život v Česku. Každé ráno se musím přesvědčovat, že se mi to jenom nezdá.
A .. bože, jsem tak šíleně šťastná. I za těch pouhých pár dní už se toho stalo tolik a každá další věc mě přesvědčuje o tom, že tohle bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy mohla udělat. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila takhle spokojená a plná chuti do života. I všechny ty šílené psychické problémy, které mám, se teď zdají jako mnohem menší překážka.
Vážně lituju toho, že jsem neodcestovala už dříve.

View more

Ahoj... mám menší otázku a vím, že ty jsi velice moudrá slečna a dlouho tě sleduji:) Nu, k otázce... Za 3 měsíce končím střední, a ráda bych šla ještě na jednu střední ohledne psychologie, jenže nevím, jestli na to mám a jestli to nebude pouze ztráta času:/ Byla bych vděčná za odpověd^^ Děkuju.

Ahoj, děkuji, děkuji 😊
Co se mě týče .. jdi do toho! Vážně, jestli víš, že by tě ta škola a celkově psychologie bavila a že tohle je to, co chceš, vůbec nad tím nepřemýšlej a neváhej. I kdyby se třeba nakonec ukázalo, že tě to nebaví tak moc, jak jsi myslela, nebo bys prostě jenom zjistila, že chceš v životě směřovat někam jinam, nebo bys to nezvládala vždycky z té školy můžeš odejít. Násilím tě tam určitě nikdo držet nebude a nikdo ti to ani nebude moct vyčítat - je to tvůj život a tvé rozhodnutí.
A i kdybys tu školu nakonec nedodělala, ztracený čas to určitě nebude. Bude to nová zkušenost do života, díky které zjistíš co chceš a co ne. Potkáš nové lidi. Zažiješ nové věci. A možná ti právě tohle pomůže dostat se tam, kde máš být. Každopádně se dostaneš někam dál než tam, kde jsi teď, což to je vždycky dobré.
Ale já pevně věřím, že to zvládneš a držím palce (a když budeš chtít, klidně mi napiš jak ses rozhodla, popřípadě jak jsi dopadla, budu jedině ráda 😊).

View more

Svět je nebezpečné místo a je třeba vědět, jak se bránit. Máš u sebe nějaký nástroj na obranu, ať už se jedná o nůž, teleskopický obušek, pepřový sprej atd.? Proc máš právě tento/ nemáš žádný? Dokázal/a bys ho použít? Víš něco o sebeobraně nebo bojových uměních? Které je podle tebe nejlepší a proč?

Zvídavý člověk
Ano, svět je plný nebezpečí. Každý den, každou hodinu, každou minutu se vám může něco stát. Můžete se sami zmrzačit. Může vás srazit auto. Mohou vás přepadnout a okrást/zabít/znásilnit. Může se stát úplně cokoli. A to je přesně ten důvod, proč na to vůbec nemyslím. Protože kdybych nad tím začala přemýšlet, už nikdy bych nemohla vytáhnout paty z domu. Vlastně bych si už ani nemohla uvařit večeři.
Samozřejmě, nemám potřebu nebezpečí přímo vyhledávat a když vím, že se budu pohybovat v oblasti, která je riziková, učiním jistá opatření. Například se snažím nechodit tam sama, popřípadě mít něco, čím bych se mohla chránit - většinou to šou klíče, protože když víte, jak je použit, dokáží napáchat hodně velkou škodu. K tomu mám "kurz" policejní sebeobrany, takže kdyby náhodou, snad bych si na něco v té chvíli dokázala vzpomenout.
Ale jinak .. opravdu netrpím přehnaným strachem. Už jenom proto, že mám s lidmi převážně dobře zkušenosti. Stopovala jsem po celé ČR a nikdo mi neublížil, právě naopak. Všichni mi ochotně pomáhali. Teď žiju v úplně jiné zemi a ještě se nestalo, že by se ke mě kdokoli choval špatně. Naopak jsou tady všichni neskutečně ochotní a přátelští, i když by mohli využít toho, že jsem cizinka. Kdykoli se mi kdekoli cokoli stalo, vždy se našel někdo ochotný pomoct.
Tedy shrnutí na závěr - být obezřetný je dobré, ale zbytečně zatěžovat svůj život strachem ne zbytečné, ne-li škodlivé.

View more

Jak se máte? Co nového?

Creepypasters
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se vydám naprosto sama na cestu dlouhou 2400 kilometrů, abych začala nový život v cizině, vysmála bych se mu. Měla bych totiž problém dostat se vůbec jen z místa svého bydliště do Prahy, natož někam dál.
A přesto, i když mě mnoho neznámých věcí stále ještě děsí, zítra odlétám žít na Mallorcu. S jedním menším kufrem a malou taškou. S hlavou plnou nadějných snů.
Začít znovu. A snad .. snad začít konečně opravdu žít, nejen přežívat.

View more

Představte si, že jste vegany (z jakéhokoliv důvodu) a vychováváte malé dítě. To vás staví před rozhodnutí, jak jej krmit. "Skousnete" to a budete mu kupovat a připravovat maso, mléčné výrobky atd.? Nebo mu budete dávat veganskou stravu a riskovat, že mu tím můžete zruinovat zdraví?

Nikdy, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo vychovávat svoje dítě ve stylu "Já jsem xy, takže ty budeš taky". A je jedno, jestli se to týká jídla nebo celkově životosprávy, víry v cokoli, životních přesvědčení nebo prostě čehokoli. To, že je to moje dítě ještě neznamená, že je to nějaký můj robot, který musí fungovat tak, jak ho naprogramuju. NE, je to samostatná lidská bytost, která má právo se svobodně rozhodnout na základě svých vlastních zkušeností.
Což v praxi znamená, že až budu mít dítě, budu se snažit, aby mělo co nejpestřejší stravu a aby o ní vědělo co nejvíce. Například, že neexistuje jenom jeden druh mléka a že jsou různé zdroje, ze kterých lze živočišné mléko a výrobky z něj získávat. To samé s masem. Protože není maso (jako blafy z velkovýroby) jako maso (kvalitní domácí produkt). Nebo taky aby vědělo, že nemusí dokola točit přílohy jako brambory, jeden druh sáčkové rýže a knedlík, ale že jsou tady mnohem rozmanitější a mnohdy také zdravější (a pro mě tedy chutnější) varianty. Nebo že existuje mnoho druhů zeleniny, ovoce, luštěnin, ryb, mořských plodů, ořechů atd.
Ukážu mu, že zdravé nemusí být nutně drahé a hnusné. Že stejné druhý jídel se dají mnohdy vařit vícero způsoby. Že mnoho věcí se dá vyrobit doma tak, že jsou nejen levnější a zdravější, ale taky chutnější, protože si je člověk udělá podle sebe tak, jak on chce. Že bez mnohých věcí se dá žít, že mnohé věci se dají nahradit.
A jestli se pak rozhodne, že bude vegetarián, vegan, nebo cokoli jiného, tak jediné co na tom budu řešit bude to, jestli ví jak se stravovat tak, aby mělo dostatek látek, které potřebuje. S radostí si s ním o tom promluvím, klidně s ním budu hledat různé informace a zkoušet recepty, to vůbec není problém. Protože budu vědět, že se proto rozhodlo samo, rozumem. Ne díky nátlaku svého okolí.

View more

Hlavně že ještě nedávno si tu kefrala jak není těžké být zdravá a spokojená a podobné sračky a sama se tady teď necháváš litovat 😉😉😉😉😉😉

Ne, starat se o své zdraví opravdu není těžké. Ne, starat se o to, aby byl člověk spokojený, ať už sám se sebou nebo se svým životem taky není těžké. A .. omluv mě, ale kde přesně jsem tady chtěla politovat?
Nejsem robot. Nikdo z lidí není robot. Když se něco pokazí, ať už jakoukoli příčinou v hlavě nebo v těle, nejde prostě jenom zajít do opravny, nechat si vyměnit součástky nebo se nechat přeprogramovat a pak vesele dál fungovat xy let - dokud znovu nenastane čas navštívit opravnu.
Ne, když se něco pokazí, většinou to bývá běh na dlouhou trať a nikdo člověku nezaručí, že se mu jeho problémy nevrátí, i když se zdá, že už je porazil. Problémy se prostě vracet můžou, s tím nikdo nic neudělá. Já to moc dobře vím. A právě proto, že to moc dobře vím, byla jsem na tu možnost připravená.
Takže místo toho, abych se hroutila, nechávala se litovat, sváděla všechno na ostatní a utápěla se v tom, stojím tomu čelem. Bojuju s tím a dělám všechno proto, aby mi co nejdřív bylo zase lépe a abych zase mohla normálně žít. A ne, NENÍ TO TĚŽKÉ. Je to otravné. Je to zdlouhavé. Občas je to vyčerpávající. Ale není to těžké. Stačí jenom chtít.
A - než tě to napadne - to, že někam napíšu, že je mi mizerně nebo že mám problémy, to není stěhování si ani potřeba nechávat se litovat. To je prostě jenom obyčejný fakt. Sdělení toho, jak to je. Nevidím totiž důvod, proč nepřiznat, že i já jsem občas slabá. Stejně tak, jako je občas slabý každý z vás.

View more

+1 answer in: “Zbožňuju tvoje odpovědi😌 Kdo nebo co ti dělá největší radost?”

Zbožňuju tvoje odpovědi😌 Kdo nebo co ti dělá největší radost?

DannyK
Děkuji, děkuji 😊😊
Jelikož mám momentálně opět jeden ze svých krizových stavů, nemám nikoho ani nic, co by mi dělalo největší radost. Tedy kromě psa a koček, ale .. o těch tady mluvím dost, takže tohle už je známá věc.
Zato mám ale plno radostí, které mi pomáhají přežít ten. Například, když se normálně vyspím - což znamená déle než hodinu v kuse a méně, než šestnáct hodin v kuse a nebo když normálně jim - což zase znamená více, než vůbec a méně než "sežeru co vidím". Střední cesty pro mě totiž očividně přestaly existovat.
Nebo když s někým zvládnu delší dobu v kuse mluvit nebo jakkoli komunikovat a nerozbrečím se nebo z dané komunikace neuteču. A nebo celkově, když zvládnu vyjít do společnosti bez pocitu, že je to nejhorší mučení na světě.
Ono mi vlastně stačí už jenom to, když je venku hezky. A když můžu chvíli pozorovat rozmanitý život ptactva v našem krmítku. Jít se projít ven se psem. Chvíli lenošit s čičinama. Přečíst si knížku a na chvíli se dostat do jiného světa. Když se na mě venku někdo usměje a rozbije tu atmosféru nevrlého davu. Když mě někdo (upřímně) pochválí nebo mi (upřímně) polichotí. Když se mi podaří vidět něco, co nevidím tak úplně každý den - stačí, aby to byla i obyčejná srnka. Když někomu z těch, na kterých mi záleží, záleží alespoň trochu i na mě. Když si můžu dát čaj. Když mě někdo alespoň trochu chápe a nebo mi věří, že to zvládnu. Když se zase a znova naučím mít se o něco více ráda a věřit si. Když někomu udělám radost nebo někoho rozesměju. Když ..
Je toho spousta. Je to spousta drobností, kterých si já ani většina lidí nevšímáme, když jsme spokojení. Ale teď, teď si toho všímám milionkrát více a jsou to pro mě kotvy, které mě drží při životě a dodávají mi sílu prát se s tím vším dál a nakonec to znovu, jako už tolikrát předtím vyhrát.

View more

+1 answer Read more

Bojíte se něčeho?

Právě jsem čtvrt hodiny stála na záchodě, protože kočka odněkud vyštrachala pavouka. Teda .. obří zrůdu v podobě pavouka. A ten se samozřejmě usadil mezi mnou a dveřma.
Já odmítala stoupnout na podlahu, protože mi bylo jasné, že v té vteřině by na mě skočil a pokusil se mě sežrat. Kočku samozřejmě pavouk, protože už se nehýbal, přestal zajímat a raději pozorovala mě, co to tam jako vlastně dělám.
Kdyby se ten parchant alespoň po té čtvrthodině nepohnul a kočka se nerozhodla milosrdně ukončit trápení nás obou, zřejmě tam stojím ještě doteď.
Ale jako né, ničeho se nebojím.

View more

Spánek je většinou čas, kdy si člověk od všeho odpočine a nic ho netrápí. Většinou. Občas se z toho ale stane velice nepříjemný zážitek, ne-li až horor. Mluvím o spánkové paralýze. Pokud a ní máš nějaké zkušenosti, napiš prosím nějaký příběh. Jestli ne, poděl se, co si o tom myslíš.

Zvídavý člověk
Je to pár let zpátky, co jsem si prošla svou první spánkovou paralýzou. A ráda bych řekla, že to byla první a poslední. Jenže nebyla. Ráda bych tedy řekla, že jsem se s nimi alespoň naučila za to dobu vypořádat mnohem lépe než poprvé. Jenže nenaučila.
Pokaždé je to stejné. Někdy horší, někdy lepší, ale pokaždé nějakým způsobem stejné. Nejdříve obyčejné zmatení. Spíte? Něco se vám zdá? Nebo jste vážně vzhůru? Pokud ano, kolik je hodin? Nepodíváte se.
Nemůžete.
Začíná přicházet strach. Zdá se vám, že je kolem vás mnohem větší tma, než by měla být. Taková ta, kdy si nejste jisti tím, jestli máte vůbec otevřené oči. Chcete rozsvítit, protože se vám zdá, že se v té tmě objevují ještě tmavší stíny. Stíny, které pomalu dostávají tvar. Stíny, které se pomalu přibližují. Snažíte se rozsvítit a zahnat je.
Ale nemůžete.
Je to jen iluze, nebo vážně slyšíte .. ano, slyšíte zvuky. Odporné, nechutné, děsivé zvuky. Čím blíže jsou stíny, které už mají tvary, nad kterými nechcete ani přemýšlet, tím hlasitější jsou. Chcete .. ne, potřebujete udělat cokoli. Pohnout alespoň jedním, jediným prstem. Zachránit se. Jakkoli.
Ale nemůžete.
Myslíte si, že vaše panika a děs jsou na nejvyšším levelu. Ale jen do chvíle, než pocítíte jejich váhu na své posteli. Cítíte jejich odporný dech. Cítíte, jak se vás začínají dotýkat. Jen tak zlehka, jako by vás ochutnávali. Ječíte. Ječíte tak nahlas, že by to vzbudilo celé město. A možná by to i vzbudilo alespoň lidi ve vašem okolí, ale vy ječíte jen ve vlastní hlavě.
Víc totiž nemůžete.
Zmocnili se vás. Bojujete o každý doušek vzduchu. Tlačí vás neustále níž a níž, přes postel, přes zem, do neznáma. Týrají vás. Perou se o vás. Krmí se na vás, vysávají všechno to dobré, co máte. Kradou vám vaši vlastní identitu. Nechávají vás napospas bezejmennému šílenství.
Ale .. vážně je bezejmenné? Nemá náhodou stejné jméno jako to, co vás požírá i za slunných dní?
Mějte se na pozoru před svými démony. Nikdy nevíte, kdy po vás zatouží ..

View more

103. Smrt nebo Život? Čeho se více bojíš nového života nebo brzké smrti ? #F

Bunney
Jsem se zase nedávno naštvala.
Ale fakt jako hodně.
Snad všichni už určitě někdy narazili na sociálních sítích na matky (či jiné členy rodiny), které prosí o příspěvky na své nemocné/postižené děti. A já, ačkoli je mám na zdi každou chvíli, je zdárně ignoruji. Jenže tentokrát mi to někdo poslal do chatu. A já to četla - bohužel.
Jednalo se o matku s dítětem, které má nevyléčitelnou nemoc, která mu znemožňuje žít normální život. Je jen minimální šance, že by se jeho stav mohl zlepšit a jeho léčba je samozřejmě značně nákladná.
To je samozřejmě tradiční problém, který mě nechává naprosto chladnou. To co mě vytočilo je to, že tahle matka dostatečně brzo věděla, že nebude mít zdravé dítě. Stejně tak věděla, že není schopná se o něj finančně postarat. A i přesto si ho nechala a má tu odvahu žebrat o finance všude, kde se dá. Aniž by věděla, že je skutečně sežene. Aniž by věděla, že bude schopná se o své dítě postarat a nenechá ho jen zbytečně trpět. Ale samozřejmě, nechala si jej jen proto, že ho tak strašně miluje.
Čímž se dostávám k pointě. Neděsí mě nový život. Neděsí mě nový život, pokud vím, že na něj bude dohlížet někdo, kdo si ho bude vážit. Stejně tak mě neděsí brzká smrt. Co má přijít přijde. A občas je smrt mnohem lepší než život.
Co mě skutečně děsí jsou ti (nebo ve více případech spíše ty), kdo nezodpovědně rozhodují o tom, kdo a jak bude žít a kdo tuhle šanci nedostane. Děsí mě ti, kdo sobecký rozhodují o tom, kdo zaslouží žít a kdo zemře, aniž by se zamysleli nad něčím víc, než jen sami nad sebou, nad svými vlastními potřebami a tužbami.

View more

Next