Já o tom jako mladší snad ani moc nepřemýšlela, co se pamatuju. Dostala jsem se k tomu až pár měsíců zpátky. (Několik měsíců po tom, co jsem si naplánovala fucking awesome pohřeb. Fakt, láme mi srdce, že tam nebudu, živá.)
Anyway, narozdíl od pohřbu, mě to asi zas tak netankuje, protože si už zas nepamatuju, jak jsem si to naplánovala. Jen toho chlapa u oltáře mám pevně vybranýho, u know ♥
V tom domě straší. Not sure jestli se to počítá jako pohádka, ale jako malá jsem viděla prvních několik minut a doteď jsem se na to celý nepodívala.
Někdy příští tejden jdem snad s kamarádama do čarodějnickýho obchodu kupovat krystal, protože kamarádka se bojí jít sama, lel. Vypadá to na čtyř až pětičlennou výpravu, obchod je to prej malej... :'D
Jablečný koláč naděje. Ještě jsem to teda nečetla, ale ta obálka! Navíc to má dobrý hodnocení, pokud vím :)
Na osud svym způsobem jo. Ne na osud jako "Každej se narodí a jeho osud je napsanej, všechny jeho kroky směřujou k tomu a tomu a nejde tomu utéct a blabla." Ale věřím, že určitý věci v životu člověka jsou svým způsobem osudový. Ne, že byly nějak předurčeny a podobně, pro mě to jsou ty náhody, které přijdou a nějak zásadně ovlivní život člověka a jeho samotnýho.
Karma je podle mě blbost. Je to sice pěkná myšlenka, ale nevěřím, že funguje. Dějou se dobrý věci a dějou se špatný věci a všechno je to o náhodě, co zrovna koho potká.
V MATEŘSKÉ ŠKOLCE!
Pokud se dobře vzpomínám, nedočetla jsem tu knihu úplně celou, ale byla hrozně super. Jednou to napravím. A přečtu si od Fulghuma i další věci. Fakt.
Skoro vždycky gumičku do vlasů a nějaký odpadky, jako posmrkaný kapesníky, případně obaly od sušenek nebo tak. Jo a mobil!
Kámo, jestli od někoho dostaneš fakt dobrou a nápomocnou odpověď, dej mi vědět, jo? Taky bych to potřebovala... :D
Ono jde nejvíc ze všeho o to, kolik těm lidem je. Když je někomu patnáct, tak mi pomalu i tři roky přijdou až dost. Na druhou stranu, jak člověk stárně, tak mi přijde, že se to nějak smývá. Po tý dvacítce už mi to začíná připadat tak nějak obecně, že rozdíl nad takovejch dvaceti let je už možná trochu moc.
Tak jasně, že kdybych potkala dvacítku s šedesátníkem, tak bych se zřejmě podivila, ale dál bych to neřešila. Žij a nech žít, lel. Mně je to celkem fuk. Ať si je každej s kym chce, maximálně na ně budu vyjeveně čumět.
Ako, můj budoucí manžel je starší o nějakejch čtrnáct let, so... :D (Což je ale taky věkovej rozdíl mezi matkou a jejím přítelem, tudíž prostě to je v pohodě. Vlastně je to jasný znamení! :D)
Poněvadž teď ještě neuletěl. Žijte aspoň někdy okamžikem a nemyslete neustále na budoucnost, lidi.
I když tohle mi třeba jednou k něčemu bude, až si ujasnim jestli jsem teda lesba nebo bi, jako argument, u know! :DD
