Já píšu příběhy?
Narození a smrt J. Š. ... a atentát v Sarajevu.
Být zavřená v jedné místnosti s lidmi, které mám ráda, ale nikdo se s nikým nebaví a všichni jen celou dobu civí do obrazovek. Například.
Nó, jako... dost nad očekávání. (Půjčila jsem si to v knihobudce, když jsem trpěla zoufalým nedostatkem knih a to jen proto, že jsem o tom jako o jediném někdy slyšela.) Dalo se to číst, dokonce bych to označila téměř za zábavný- na to, jakým je to psaný rádoby středověkým jazykem...
Jinak příběh byl celkem předvídatelnej, ale ne zas tak moc. Některý části měly vážně dobrou atmosféru. Takže vcelku se mi líbila. (Pár kapitol jsem přeskočila, ale to neřešme.)
Pro 6, cca.
Nesnáším vtipy.
Je to na prd. Prý.
To tak podělali, že už fakt nevím, jestli sem někdy víc přijdu. Nestačí že odstraní všechny věci, co byly dřív na asku originální a zajímavé, oni ho totálně přemění na prodejnu kuchyňského náčiní! Zabijte mě někdo, prosím!
Fuuuuuuuuuuuuuuj!
Pohár k zemi padá
Miloval světa divy
moře, ledovce, ženy
Pohled náš roztoužený
lačný a divý
Požárem plálo to v hlavě
a vášeň zmýtala těly
a naše ruce se chvěly
nedočkavě.
Krvi má, proč jsi kdys vřela
touho, pročs vyletěla?
Duše má, jak jsi zcela
zapomněla cos chtěla!
Hledí oči v dny příští
chladny, lhostejny, němy.
A pohár padá k zemi
a pohár se ve střepiny tříští...
(František Gellner)