Zařízení vzhledu tachometru, které určuje, jestli má vůbec smysl toho druhého poslouchat. Jeho pomyslné kolečko má tři sekce - zelenou, oranžovou a červenou. Když jakákoli osoba v okolí mluví, ručička se hýbe. Pokud osoba mluví zřetelně či jen s náznakem huhlání, ručička se pohybuje v zelené sekci a rozhodně má smysl osobu poslouchat (pokud nemele hlouposti, toto ovšem huhloměr nerozpozná). Pokud už ale nerozumíte třetině až polovině slov v důsledku huhlání, ručička se pohybuje v oranžové sekci a záleží na vaší trpělivosti, zda-li se chcete doptávat na věci, kterým jste nerozuměli. Do červené sekce se ručička dostane v případě, kdy rozumíte méně než polovině slov. Zde se radí zbytečně se nevyčerpávat - nahoďte přirozený úsměv, občas se zasmějte či řeknete něco jako „Mhm, jo jasně,“ a modlete se, aby se vás nikdo na nic neptal.
Protože u nás v úzkém rodinném kruhu nikdo neměří víc jak 176 cm. Já mám o 3 centimetry míň, ale zato nosím pořádně vysoké boty!
Kámo jestli je to kofein, tak je to víc jak dvojnásobek maximální denní dávky a… Mno, nedoporučuju, ale you go i guess??? Jestli ještě žiješ teda
Přešla jsem na vegetariánství asi před dvěma měsíci. A no, jako dobrý. Cítím se fajn, daleko víc vařím, maso mi vůbec nechybí (tbh - zas tak dlouho to ještě není, ale chápem). Vedlejší efekt - začínám si zvykat na luštěniny, které mě trápily odjakživa. Dozvídám se víc věcí o stravě, jím víc zeleniny, ale ne nutně zdravěji. Koneckonců… Spousta sladkostí je vegetariánských. Jediné co mi zlomilo srdce je to, že Studentská pečeť vegetariánská není, bo je v ní želatina. Tohle bolí daleko víc než se vzdát masa.
Spinky spinky spinky
Střevní potíže, bohužel 🙃
Já zřídkakdy držím hubu a krok. Všichni ví, že jsem držka. Mno a když už musím držet krok, rozhodně o tom nezavřu hubu…
Na dovolené jsem byla mimo ČR jenom dvakrát. Jednou na Slovensku a jednou v Chorvatsku. Moře mě neoslovilo, slovenské hory byly krásné, ale zároveň jsem si to zas tak neužila, protože jsem o týden dříve chytla lehkou otravu jídlem a bylo mi furt ještě docela zle.
Nemám nijak extra velkou touhu cestovat. Je to pro mě strašně vyčerpávající a zatím nemám moc nutkání to nějak extra provozovat.
Když mi bylo 14, tak jsem šla na operaci, později toho roku jsem byla hospitalizovaná a víc jsem v sobě měla psychicky fakt zmatek. Ten rok stál obecně docela za piču, protože v prosinci jsem po všech těch traumatizujících zkušenostech měla jenom oči pro pláč. Ve škole to bylo těžké, doháněla jsem hodně věcí a poprvé jsem řešila, že mi život přerušil faktor, který jsem neměla šanci ovlivnit.
Indoktrinace ostatních levicovými myšlenkami, feministické konverzace a spinkání.
