Radši než do skoly, šla bych pracovat na farmu.
Radši než k doktoru, šla bych do lesa.
Radši nežli domů, šla bych pěšky do Říma.
Radši než do práce, šla bych sázet remízky.
Radši než tady sedět, šla bych kamkoliv, dělala cokoliv, jenom ne tady trčet a nechat svoji hlavu přemýšlet, jak se ji zachce.
Buňky ti dorostou, takže mozek se ti nezmenší, ale ty spoje mezi nima už se neobnoví, čili ve výsledku nenávratně zapomeneš mnoho věcí. Nevím, jestli je to dostatečně výhodný.
Připadá mi, že to jsou dvě různý věci. Přece můžu nechat svoji minulost za sebou, ve smyslu- už mě to netrápí, ale přesto na ni myslet a připomínat si to, kým jsem byla, ne? Nebo alespoň tak to mám já. Nevadí mi věci a lidi opouštět, nevracet se na stejný místa, nevadí mi změny a ráda začínám odznova. Přesto neustále myslím na to, koho už neuvidím, kam už se nepodívám a co všechno jsem udělala. Nic z toho si nevyčítám a netrápím se, i když vlastně žiju jenom ze vzpomínek na to.
Chojo, teď to zní úplně divně.
Ty jsi tak milý, děkuji ti. :)
Připadám si hrozně hloupě, když... mě trápí zrovna tohle. Jako dítě, který kope kolem sebe, aby mu podali jeho hračku.
Všichni jsme jenom svoji a mrzí mě, že si to navzájem krademe a vyčítáme. Chtěla bych být taková, jaká si přeji, aby byli ostatní a brání mi v tom přesně tyhle moje představy. Že chci něco, někoho měnit. Je to trochu zoufalý. A dětinský, omlouvám se.
Ještě jednou děkuji za tvá slova. Jsi ty tím, kým bys chtěl být? A spokojený? :)
Nedokážu se zbavit pocitu, že nežiju svůj život. Pořád mi někdo radí a říká, co je pro mě nejlepší a já se na ně nemůžu zlobit, protože to dělají s nejlepším úmyslem. Ale zlobím se na ně, protože mě nenechají udělat jakoukoliv chybu, protože mi neustále říkají jaká jsem. Ale je to jenom jejich představa, jejich ideál, který bych se měla přibližovat.
Kupříkladu mi stále říkají, že jsem přeci studijní typ, že jsem chytrá a musím toho využít. A já bych radši měla svoji zahradu a maringotku, šila oblečení a psala. Ne chodila do školy a dělala, jak někdo píská. Říkají mi, že jsem uzavřená a nedávám najevo svoje emoce. Prej se trápím. Že jsem snílek, že nic nezvládnu, pokud nade mnou někdo nedrží bič. Že nemám vůli a sebevědomí. Že jsem silná a statečná, že tohle všechno zvládám. Ani jedno z toho není pravda. A když se jim to pokusím říct, když chci říct, jak se cítím, odpoví, že je to blbost, že cítím něco jinýho. A měla bych radši přijít pořádnou prací na jiný myšlenky. Jsem přeci ještě dítě a hledám se. Nemůžu vědět, kdo jsem.
Ale sakra! Oni vědí kdo jsou? Oni už se nehledaj? A mysleli si v patnácti, že jsou děti a nemůžou znám sami sebe? Proto přestali přemejšlet, neboco?
View more
Dohromady jsem strávila s buse asi 32 hodin, měla odporný brko, ztratila se v čase a nespala jsem snad od pondělka. Ale strávila jsem čtyři dny s bráškou, dva dny v Amsterodamu, zasadila skoro tři sta rostlinek, přečetla dvě knížky a dlouze se mazlila s kočkou a slepicí.
Aha, počkej, otázka byla jak se cítím. No... vyčerpaně, zmateně, ale vlastně nejlíp, jak můžu. :)
Vybrala bych si nápoj.
Kdyby to oboje bylo hnusný, je jednodušší polknout tekutinu, než sousto. A taky by mě to zmenšilo, žejo. Což je lepší, nebyla bych tak na očích, protáhla bych se všude, kde bych potřebovala a byla bych lepší ve schovce.
Lidi by mi ochotněji prominuli výstřelky mé osobnosti, protože o malých lidech koluje spousta předsudků. Taky by mi stačil menší dům a mohla bych dědit oblečení po dětech, kterýho je hrozná spotřeba.
No a taky bych mohla svou výškou a "postižením" vydírat ostatní. To asi hlavně. :))
Zřejmě to nebylo myšleno primárně pro pobavení, ale mě to prostě rozesmálo.
,,Tohle jsi ty. Všechno ostatní jsou jenom ozdoby.''
Obecně si myslím, že člověk je tvor lehce vyveditelný z rovnováhy, přičemž důsledky jeho kolébaní jsou mnohdy překvapivě odporný, ale stejně tak překvapivě umí odpouštět, což je dobře.
Ale třeba vražda, znásilnění, či podobně násilný čin už je dle mého příliš daleko za hranicí. Jo a mlaskání! To se také nedá odpustit.
Co bych pila, krví novorozeňat díky bohu nedisponuji. :))
Na nás, sovy nezajaté, se nikdo moc koukat nemůže, za to by nás jistě kdekdo s radostí odsoudil, kdyby zjistil, že ze zásob námi ulovených myší si kvasíme vlastní víno a popíjíme ho každá na své větvi při poslechu cvrččích balad. Obvykle však piji jen rosu z těch nejkrásnějších květin v okolí a tekutinu, která zbyde po vylouhování smrkového jehličí. :)
