Taky jsem si to ze začátku říkala. Ono to svým způsobem je naivní. Já si prostě myslím, že lidi by měli chodit s lidmi, kterým 100% věří a se kterýma se ztotožňují a nehádají se s nimi. Existují lidi, kteří se dokážou vyspat s kdekým a po týdnu něčeho-jako-chodíme ven a spíme spolu tomu říkají vztah a podle mě to tak prostě nemůže fungovat. Nebo může, co já vim, nemám s tím zkušenosti. Zamilovala jsem se docela pozdě, měla jsem nějakou vizi, jak má vztah fungovat, současně rozhodně nemám odvahu vyspat se jen tak s někým (a teď nad tím ani nepřemýšlím, ale když si odmyslím to, že jsem teď šťastná ve vztahu bez potřeby mého muže podvést, nemůžu říct, že se bráním známosti na jednu noc, jen bych si s tím člověkem musela nějak intelektuálně sednout a lidi smýšlející jako já by si říkali to samý a tak by k tomu asi jen těžko došlo) a s klidem můžu říct, že bych v žádným případě nešla do vztahu po hlavě. Potřebuju mít jistoty a o všem hodně přemýšlím a jsem docela dost racionálně založená a chci vědět, že ten člověk, se kterým jsem, je fakt člověk, za kterýho ho mám, že budoucnost neskončí tak, že si třeba za pět let - a to už je hodně daleko - nebudeme mít co říct a že naše společný zájmy spočívají jen v jednom koníčku. A pokud je důvod k hádkám už na začátku, tak to vůbec nemá smysl. Tyhle vášnivě-impulzivní vztahy můžou fungovat možná první rok, pak, až se přestanou lidi chovat tak stupidně zamilovaně, vlastně zjistí, jak se hrozně nesnáší a opustí se. Podle mě teda. Já to totiž vidím všude kolem, mám pocit, že většina vztahů nefunguje, a co bych fakt nechtěla, tak když už bych viděla třeba po pěti letech, že si s mužem nerozumím tak, jak dřív, tak abychom se rozešli ve zlém a pomluvili se všude navzájem a dělali si naschvál různý věci. Jsem dost cholerickej člověk, ale pochybuju, že bychom tak prostě dopadli. A přitom tak vztahy končí a bohužel dost často, jenomže ono je docela zjevný, že jsou k tomu předurčený. Pokud je někdo schopnej pohádat se tak, že začne práskat dveřma, tak může jít rovnou do háje. Tím spíš, pokud se to stane v prvním roce vztahu.
Docela jsem se rozepsala, ale tohle je téma, na kterým mi na jednu stranu záleží a na druhou stranu ho nechci tahat do článků na blogu, protože mě nějak nenaplňuje psát hluboké články o názorech, které lidi třeba nezajímají, nebo k nim nemají takový vztah, jako já.
K původnímu dotazu, a že jsem myšlenkama odcestovala hodně daleko - ano, být s někým napořád je naivní, většinou si to myslí zamilovaní lidé a po roce už na sebe brousí nože a já se i přes moji téměř neprůstřelnou vizi našeho dokovztahu snažím vidět racionálně a připustit si možnost rozchodu, ale mám pocit, že lidí jako já není moc (fakt si nesednu s každým) a našli jsme se člověkem, kterého znám vlastně už pět let, vím o něm, že je to hodný člověk a stejně tak vím, jaký je a co od něj mám čekat, že je inteligentní a rozumím si s ním, dokážeme konstruktivně probrat věci, který s jinejma lidma neproberu a chci, aby to tak bylo i dál.

View more