Ask @LesanaLolit:

-

Víte... Už pár měsíců nemám v pokoji zrcadlo. Teprve potom, co tu věc ztratíte, si uvědomíte, jak ji potřebujete. Vím, že je to ohrané, ale pokud to člověk nezažije, nikdy nic plně nepochopí...
Rozbila jsem to debilní zrcadlo kvůli sklu, abych se mohla říznout... Stejně to těmi střepy nešlo a já se mlátila do těla.

View more

Je něco speciálního, co rádi nosíte v pátek?

To, co chci mít, nemohu vlastnit.
Jsem tak unavená... Tak strašně unavená... Ne, to ne.
Nevím... Kudy kam.
Dnes jsem jen unavená a samotná. Lehce smutná, tak příjemně.
Dnes mi pár věcí chybí.
Opakuju se.
Chybí a chci je zpět.
Kvůli tomu žiji. Kvůli něčemu, co nikdy nebude.

View more

Díky čemu se cítíš v bezpečí?

Sedím v podělaným podchodě, protože tohle místo mám ráda i přes lidi. Lidi. Dnes jich mám plný zuby, jsem z nich znechucena, podrážděná, připadám si trapně. Nečumte. Asi bych měla vypadnout. Nikde mi není dobře, ani v ničem. Je to jako špatně padnoucí hrob, který někdo zakopává. Sebevražedný sklony jsou zpět. Sakra, chci být průměrná, chci být normální, nenávidím tohle zkurvený město, nenávidím svůj život a vše v něm. Je to těžký, doprdele těžký... Já tak nechci být. Neviďte mně. Prosím, buďte slepí. Je mi tak dusno, tak dusno všude a ve všem, špatný oblek, špatná doba, špatná osoba.

View more

-

Mám chuť vzít prášky, nějaký tvrdý alkohol a zapíjet, zapíjet, zapíjet. Přitom psát svým oblíbeným lidem zprávy na rozloučenou a tiše umřít. Je tu ale jeden háček (ovšem)- k práškům se nedostanu, sestry vždy místnost s léky zavírají, pokud jsou vůbec pryč. Jiný způsob smrti mě děsí, takže.... Jo, kytičky, lásku a mír.
Přitom jsem od smrti jen krůček.

View more

Která značka je pro tebe „nikdy víc“?

Prověšený ramena, jako vytahaný svetr, řetízek, tričko, který ti někdo milovaný dal. Takhle vidím svého plyšáka. Mám ho celý život a i přesto ho chci vyhodit. Zbavit se ho. Lidi z mé minulosti jsou tak prázdní a stejní... Ztrácím city, já prázdná, tak prázdná. Jen bolest a sem tam úsvit normálního světa. Takhle se cítím, ale jen chvíli. City k lidem slábnou. Co to znamená mít rád někoho? Už nevím. Mám ráda rodiče? Nevím. Mám ráda bratry? Nevím. Své přátele? Nevím, některé ne. Většinu. Záchvat šílenství. Nedokážu navázat vztahy s lidmi. Nedokáži. Nejde to, je to prázdné a tuhé. Jako mrtvé lidské tělo. Cítím se jako vytahaný svetr od milované osoby. Bez pilulek to v pohodě nebude. Ale co pak? Poznamenalo to nějak moc z mého života. Mohu lhát. A taky lžu, často, plnohodnotně. Nejsem k nikomu plně upřímná. Je to unavující. Pamatuju si, co jsem komu řekla a jak, vím to, ale... Já z toho unavená. Pamatuju si časy, kdy to bylo fajn. Nepřemýšlela jsem. Ale tyhle stavy vše překroutí a hezký vzpomínky postupně mizí. Bojím se toho, kdy ani objetí nezahřeje. Je mi zima v tomhle těle.... Ale ještě to není tak hrozný. Orgasmus mě stále baví. Možná se to zdá jako blbost, ok, ale když už vás ani tohle netěší... Není to příjemné. Být chodící kostka cukru, který je uvnitř zmrzlý. Nechci existovat. A to je jiné, nedokáže se to splnit... Mám hlavu plnou, napěchovanou.
Lidi berou řezání jako něco špatného. Díky tomu, že se vše vrací, si vzpomínám, že jeden z důvodů, proč jsem se někdy řízla bylo, abych cítila aspoň něco. Proč se nemůžu jednoduše pořezat? Máma si nejspíš myslí, že to zmizelo. Straší se střední a chce vidět výsledky. Tím pádem chce, abych se tam dostala, protože vrazí do toho peníze a energii. Pomyslela někdy i na to, proč jsem propadala z matiky? Že jsem nebyla schopná ani vzít tužku a něco napsat? Jsem smutná. Asi ne moc, ale jsem. Proč bych měla přestat se sebepoškozováním? Proč se mám léčit?
(Omezený počet slov)

View more

-

Chytla mě teď depka. Jako ráno. Nevím proč. Hovor tomu nepomohl, bylo to tam schované a dovádělo k... Tomuhle. K čemu vlastně? Pocitu, který vás dusí, i když se smějete. Pocit, kdy mluvíte, ale nějak... Nemůžete. Nevím proč se jednoduše nemohu zhroutit a ukázat, jak mi je uvnitř. Je to tam totiž mrtvé a prázdné. Bojím se, že kdyby to promluvilo, nic... Nic lepšího by už nebylo. Na bolest se zapomíná rychle, na štěstí hnusně pomalu. Proto asi jde žít, v tomhle je ta síla. Už... Už říkám hovadiny. Proč se jednoduše nemohu válet po zemi v slzách místo toho, abych dělala šťastnou? Proč prostě nemůžu koukat do blba a nemluvit, klepat se a nepředstírat tuhle zkurvenou osobu, která se chová úplně vypatlaně? Proč se kurva neotevřu? Nejde to. Je to mrtvý. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Fyzická bolest probudí aspoň něco. Nějaký cit.... Pomoz mi. Chci zemřít. Kruhy, všude kruhy.

View more

Next