Ask @MarketaWolna:

KAPITOLA 24

ALICE
Jinak se ve škole nic nezměnilo. Moje taktika – nebudu si jich všímat a oni si nebudou všímat mně – se naštěstí povedla, takže jsem většinou času strávila v lavici kreslením nebo učením se. Dalo by se tedy říct, že jsem začínala být…šťastná? To je asi moc… spíše spokojená. Můj život dostal jakýsi směr a já si chvílemi i říkala, že možná budu mít i šťastný život. Že toto trápení už je u konce. Že budu zase šťastná.
Ale i přesto zde bylo něco, co mi můj vnitřní klid zabíjelo.
On.
Ten kluk na zastávce. Malá černá díra uprostřed mého mozku, která mi neustále připomíná kdo jsem, čím jsem byla. Svědomí ztělesněné v člověku.
Stál tam pokaždé. Vždycky, když jsem se vracela, tak tam byl. A díval se. Tak strašně.
Tak hrozně bolestivě. Jako bych mu zabila matku, jako bych mu zničila život. Vždyť on ani nemrkal.
Snažila jsem se to ignorovat, prostě se nedívat. Ale nešlo to, ta příšerná bolest hlavy, která to celé doprovázela, mě nenechala klidnou. Prostě jsem to nikdy nedokázala.
Nakonec jsem prostě usoudila, že se musí jednat o nějakou další halucinaci, neboť mi to celé nepřišlo normální a nikdo ze spolucestujících tomu nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Začala jsem tedy znovu brát schované prášky z léčebny s tím, že snad brzy zmizí.
A pak budu šťastná.
------
Venku byla sychravo. Trochu pršelo a foukal vítr. Přesto jsem však vyšla ven užít si tohoto mrazivého počasí. Táhlo mě to do lesa za městem. Chtěla jsem být sama.
Navíc, kapky deště a zamračená obloha dodávala tomuto společenství stromů na magičnosti. Hrozně se mi to líbilo. Šla jsem dál, až jsem si všimla velkého jezera, přímo naproti mě. I přesto, že do něj narážely kapky deště, působilo naprosto klidně. Šla jsme k němu blíže, až jsem byla přímo u hladiny. Naklonila se a spatřila dokonalý odraz sebe a oblohy nade mnou. Bylo to jako bych se dívala do zrcadla.
Fascinující.
Bylo ale těžké dívat se v této dokonalé krajně na můj obličej. Krátce jsem zavřela oči, abych můj odraz na chvíli zmizel. Ale když jsem je znovu otevřela, neviděla jsem pouze sebe. Na hladině se odrážel ještě jeden odraz.
Jeho.
Šokem se mi zastavil dech. Byl hned za mnou. Jeho hlava se skláněla za tou mojí.
Díval se mi skrz odraz do očí. Už zase! Dostala jsem strach. Bála jsem se třeba jenom nadechnout. Bála jsem se, že jakýkoliv pohyb rozpoutá šílenou reakci. Takže jsem prostě jenom čekala.
Všimla jsem si, že to bylo poprvé, co přes sebe neměl kapuci. Takže jsem kromě jeho očí viděla i celý jeho obličej. Měl krátké vlasy, které byly vinou deště úplně mokré.
Nestihla jsem však déle zkoumat jeho obličej, protože mě upoutalo něco jiného.
Zrychlil se mu tep. Nadechoval se a vydechoval čím dál častěji. S každým nádechem se tvářil čím dál hůř. Vypadalo to, jakoby ho něco čím dál tím víc rozčilovalo. Začal vydávat divné zvuky, jako by přes jeho zaťaté zuby vycházela všechna ta nepochopená zlost.
https://www.youtube.com/watch?v=GUp0RigbbQY

View more

KAPITOLA 23

ALICE
Po mé první návštěvě u psychologa se všechno začalo obracet stejným směrem. Z mého života se začal stávat stereotyp, jako bych byla matka v domácnosti, jenž se vrací po těžké práci domů. Ale nevadilo mi to., Bylo fajn mít nějakou jistotu.
Ve škole jsem si začínala zvykat. Koupila jsem si všechny potřebné učebnice a vzorně jsem studovala. Chtěla jsem udělat tu pitomou maturitu ať se děje cokoliv, takže jsem hned po škole otevírala učebnice a učila se. Taky jsem měla docela slušný přehled toho, kdy bude Rachel doma. Odpoledne byla většinou u kamarádek nebo s Danielem, a vracela se tak okolo pěti hodin, takže jsem se naučila odcházet večer ven, abych měla klid před všetečnými otázkami. Neřekla jsem jí, kde po škole chodím, svedla jsem to na kamarádky a ona se dál neptala. Překvapivě. Ráda chodila do parku, kde jsem se většinou učila, četla si nebo kreslila, pokud se to tak dá nazvat. Moje výtvarné umění se skládalo spíše ze čmáranic, které mě ale podivným způsobem uklidňovaly a neviděla jsem žádný důvod, proč bych si takhle nemohla hrát.
Na sezení jsme začala chodit docela pravidelně. Přišlo mi divné, vykecat tam celou svojí minulost a pak zmizet, naštěstí jsem si uvědomila, že ostatním je moje minulost úplně ukradená. Phil už se mě na moc otázek neptal, spíš s námi řešil postupy, jak se snažit nemyslet na drogy, což mi teda moc nepomáhalo. Ale zvykla jsem si tam, a dalo by se říct, že jsem tam ty lidi začínala mít docela ráda. Bylo fajn poznat lidi, kteří jsou na tom dost podobně, a hlavně, nemluví! Za takové lidi bych někdy opravdu zabíjela. Hodně jsem se skamarádila s tím patnáctiletým klučinou, jmenoval se Patrick a s drogama měl problém už od narození, jelikož jeho mamka byla ještě před porodem feťačka. Bylo to docela brutální, kdy to říkal nahlas.
Jednou se mě Phil zeptal, jaké byly mé koníčky před tím, než jsem si začal píchat heroin. Upřímně mě touto otázkou překvapil. Vůbec jsem totiž nevěděla, co odpovědět. Bylo to, jako bych si na svůj život před drogami prostě nepamatovala.
„Divadlo“, vyhrkla jsem ze sebe první věc, která mě napadla. Kdo ví, možná jsem fakt chodila na nějaký dramaťák, fakt si toho moc nepamatuju. A na to on hned, že bych se měla přihlásit do místního divadelního sboru, že nějaká volnočasová aktivita by mi určitě pomohla se trochu odpoutat od drog. Nakonec jsem tam i za tátova naléhání šla, naštěstí se brzy zjistilo, že se svými hereckými schopnostmi a děsivým vzhledem bude nejlepší, když mě šoupnou někde do zákulisí, takže jsem s vděčností, že se nemusím přemáhat na pódiu, přenášela a chystala kulisy. Brzy jsem zjistila, že do divadla chodí i jeden z mých spolužáků, Erik. Kluk s dlouhými vlasy a na mě až moc veselou povahou, každopádně to byla první osoba v mé třídě, která mě začala brát alespoň trochu v potaz, takže jsem byla vcelku spokojená.

View more

KAPITOLA 22

ALICE
Cestou zpátky autobusem stěží potlačuji slzy. Mám pocit, jako bych byla nahá. Všechno jsem jim řekla.
Všechno.
Cizím lidem. To se nemělo stát. Co jsem to udělala.
Proč jsem tam sakra šla.
Přehodím si přes hlavu kapuci, aspoň pro ten pocit, že se můžu na chvíli schovat. Teď mě snad nikdo nevidí. Do uší si narvu sluchátka a nahlas pustím první písničku na mém přehrávači. Doufám, že mi to zatlačí mé příšerné myšlenky a pocity z dnešního příšerného dne. Jestli si po tomto něco nepíchnu, tak přežiju snad všechno.
Nestihnu si to však ani pořádně promyslet, protože si uvědomím, že autobus zase zastavil. Vzhlédnu tak, abych i přes kapuci viděla na dveře. Jsou zavřené. Obě. Ale i přesto stojíme. Zase na té zastávce.
A zase cítím ten příšerný pocit v mé hlavě. Zase ta motorová pila.
Zase ten havran.
Podívám se z okna na autobusovou zastávku.
Venku někdo stojí.
Je to nějaký kluk.
Poznávám ho.
Je to přece ten kluk, který tady stál už včera.
Má dlouhou černou mikinu. A kapuci.
Ale i přesto mu jde vidět do tváře.
Jenom tam tak stojí.
Mračí se. Vypadá naštvaně. Rozhozeně.
A dívá se na mě.

View more

KAPITOLA 21

ALICE
Nevím, jestli to chci říct.
Je to tak ponižující.
A oni se dívají.
Všichni.
Dívají se a soudí.
Dívají se.
„On mě znásilnil,“ vyhrknu ze sebe, co nejrychleji to jde. Ale lituji toho. Cítím ty pohledy.
Slyším, jak se odsouvají. Slyším, jak mnou pohrdají.
Chvíli je opět ticho. Doktor vypadá, jakoby se ho žádná z informací, které jsem mu teď o svém životě řekla, nijak nedotýkala. Klidným pohledem mě vyzývá k další odpovědi na jeho otázku.
„Dokázala byste říct jeho jméno?“
Opět cítím, jak se mi křečovitě napjaly všechny svaly. Nehty se opět zarývám o židli, až se mi z toho lámou. S očima dokořán a se zatnutými zuby odpovím.
„Darwin“
Do očí se mi hrnou slzy, ale nenechám se kvůli tomu zase dostat do takové situace. Nenechávám na sobě znát, jak hrozně moc mě bolí jenom vyslovení jeho jména. Jak hrozně moc často se mi to všechno vrací.
„Moc vám děkuji za upřímnost, Alice.“ řekne doktor a podívá se na mě. „Poslední otázka. Máte momentálně touhu píchnout si heroin?“
„Ne,“ zalžu.
https://www.youtube.com/watch?v=z7nBiQMN0jg

View more

KAPITOLA 20

ALICE
„Na psychiatrii mě převezli kvůli nepodařenému pokusu o sebevraždu.“
V místnosti by se atmosféra dala krájet. Všichni jenom sedí a civí. Civí na mě. Soudí mě.
Poslouchají.
„Chtěla jste zemřít kvůli tomu, že jste neměla přístup k heroinu?“ zeptal se bez žádné větší změny hlasu doktor.
Vše se mi to vrací. Jako bych tam zase byla. Cítím, jak se mi obrací žaludek.
„Asi ano. Nevím, nepamatuju si to moc dobře. Měla jsem v té době silné halucinace, dokonce jsem měla i pocit, jako by mě i někdo strčil a pomohl mi tím se rozhodnout,“ říkám a nepřestávám hypnotizovat podlahu.
„Sebevražda je dost závažné rozhodnutí. Opravdu vás k tomu vedlo jenom pomyšlení na to, že nemůžete žít bez heroinu?“
Zatlačila jsem prsty do sedačky, až jsem ucítila, jak se mi nehty zarývají o plyš.
„Nejspíš i kvůli rodičům. Matka se z toho psychicky zhroutila. Byla nějakou dobu na práškách a hodně pila. Když jsem vlivem absťáku radikálně zhubla, nezvládla to a odešla. Je dost možné, že i na tomto se mé rozhodnutí odrazilo.“
Chvíli je v místnosti hrobové ticho, slyšet jde jenom tah propisky o papír, jak si doktor něco zapisuje.
„Moc vám děkuji za upřímnost, každopádně mě zaráží, proč jste si nebyla později schopna sehnat znovu heroin? Byla jste kvůli tomu schopna i zemřít, nebylo by pro vás snadnější se drogu zase obstarat?“
Ale ne. To ne. O tom mluvit nechci.
Prosím, ne.
„Drogy jsem získávala od jedné takové party z ulice. V té době jsem prakticky byla jenom s nimi.
„No, a co se změnilo,“ ptá se, „přestali s drogami nebo odešli? Proč jste od nich později znovu drogy nechtěla? Bála jste se, že na to příjdou rodiče?“

View more

KAPITOLA 19

ALICE
„Posaď se tady někde,“ řekne Phil a pokyne ke kruhu.
Sednu si na první volné místo. Pomalu si začnu jednotlivé osoby sedící vedle mě prohlížet. Naproti sedí starší žena s dlouhými mastnými blonďatými vlasy a výraznými kruhy pod očima. Hned vedle ní sedí menší kluk, asi patnáctiletý. Udělá se mi z toho trochu nevolno. V kolika musel už začít s drogama, že už je v tak mladém věku u psychiatra? Tváří se poměrně vyděšeně a očima projíždí podlahu pod sebou, jako by na ní viděl nějakou neviditelnou běžící myš.
Phil se posadí na další volnou židli.
„Všechny vás tady zdravím. Jsem rád, že jsme se zde opět sešli“
Všichni jsou zticha a atmosféra je dost napjatá. Nikomu se nechce moc mluvit. Asi jsem našla svoje lidi.
„Nejdřív bych zde rád uvítal naši novou členku,“ řekne a rukou pokyne na mě. Všichni se rázem podívají, což mě dost znervózní a mám chuť začít ječet. Doktor mi ale moc nepomáhá.
„Mohla byste se nám představit?“
„Jmenuji se Alice,“ řeknu monotoniím hlasem a očima přilepenýma k podlaze. Doufám, že to bude stačit. Že už nebudu muset nic mluvit.
„Mohla bys nám říci, Alice, jak dlouho jsi závislá?“
Nervózně si poposednu. A je to tu. Bude se mě ptát na milion otázek. A já budu muset odpovídat. Před všemi. Všichni mě uslyší. Budou mě soudit. Budou soudit moji minulost.
„Asi tři roky. Neměla jsem žádné startovací období. Jednou jsem si píchla heroin,“ zhluboka jsem se nadechla, „a už nepřestala.“
Doktor si krátce něco zapíše do sešitu, který má u sebe.
„Léčila jste se už nějak?“
Tato otázka mě překvapí. Vždyť to přece ví. Ta babizna dole mu to určitě říkala. Copak to chce tak hrozně moc slyšet i ode mě? Nechápavě se na něho podívám. Ale odpovědi se nedočkám, pouze mě gestem ruky pobídne k odpovědi.
„Kvůli drogám ne. Rodiče na to přišli a zavírali mě doma. Vlivem absťáku jsem začala mít silné halucinace, proto jsem byla převezena na psychiatrii.“
Opět si něco zapisuje.
„A tam vám diagnostikovali částečnou schizofrenii, nemýlím se?“ zeptá se, aniž by zvedl hlavu od sešitu.
„Ne,“ odpovím krátce
Tato odpověď ho zřejmě zaskočí. Zvedne hlavu a udiveně se na mě podívá.
„Ale to je velmi zvláštní, podle toho, co zde popisujete, jste zřejmě měla našlápnutou cestu právě k této nemoci. Jakto, že jste teda byla převezena na psychiatrii?“
Křečovitě skrčím ramena. Na tuto otázku odpovídat nechci.
Nechci!

View more

KAPITOLA 18

ALICE
„Slečna Bayntonová?“ zeptá se starší paní stojící za stolem s nápisem „Informace“.
Nesměle pokynu hlavou, a zatímco se začíná prohrabávat nějakými papíry rozhlížím se. Z místnosti vedou dvě chodby a jedno schodiště. Zaujme mě cedule ukazující na směr do jedné chodby, na které je napsáno „Centrum protidrogové prevence a terapie.“ Takže tam mám namířeno?
„To je zvláštní…“ přeruší mě opět ta starší paní, „..tady je napsáno, že jste byla ubytovaná šest měsíců na psychiatrii,“ odtrhne oči od archu papíru a s přísným, nechápavým pohledem se na mě podívá. „Copak vy jste nebyla v žádné protidrogové léčebně?“
Otázka mě poněkud rozhodí. „Drogy nebyly tou primární věcí. Měla jsem menší halucinace a problémy s orientací v prostoru, takže jsem byla převezena tam.“ Doufám, že nepozná, že jsem ji neřekla celou pravdu a že ji tato informace bude stačit.
Paní odloží z ruky papír a chvíli se na mě podezřivě dívá. „Chcete říct, že se u vás vyvinula částečná schizofrenie?“
Začínám toho mít vážně dost.“To jsem neřekla,“ ohradím se „po návratu se mi podobné věci už nestávají. Navíc, jsem tady proto, abyste mě vyléčili z mé závislosti, ne abyste se mi hrabali v soukromém životě.“
Žena se nepřívětivě pousměje, zvedne telefonní sluchátko a začne ťukat na několik čísel. Poté sluchátko položí.
„Slečno, pokud se chcete vyléčit, tak nám budete muset říct všechno. Jinak se můžeme rozloučit.“
Už mám chuť se otočit a vyrazit ze dveří. Nechci se tady bavit o své zpackané minulosti, tu stejně řeším většinu dne, tak ať mi s ní dají pokoj aspoň tady. V tu chvíli se však z chodby vynoří starší muž s pleší a hnědým sakem. Přívětivě se na mě směje a při příchodu mi začne podávat ruku.
„Zdravím vás, jmenuji se Phil Davidson. Společně se budeme snažit vás dostat z vaší závislosti,“ usmívá se a třese mi na pozdrav rukou, což nesnáším.
Phil si vezme od starší ženy papíry, ta mu něco začne pošeptávat do ucha. Určitě začala kecat o té schizofrenii.
Kecy.
Doktor jenom pokyne hlavou a vede mě do chodby.
Náhle se ocitám v místnosti, která není ani z poloviny tak velká, jako ta předchozí. Ve středu místnosti je rozestavěno několik židlí uspořádaných do kruhu a nich sedí asi okolo šesti lidí. Kromě zadních dveří a menšího stolku s pitnou vodou je místnost úplně prázdná.
https://www.youtube.com/watch?v=cOv7xdqt4l0

View more

KAPITOLA 17

ALICE
Ve škole to bylo po celý zbytek dne opravdové peklo. Nedokázala jsem se prakticky na nic soustředit, celou dobu mě znervózňovala představa, že mě mí noví spolužáci sledují. Každý můj pohyb. Jakoby čekali, jak zareaguju. Jakoby čekali, kdy udělám chybu. Bylo to hrozné.
Zapsala jsem si učebnice, které si mám pořídit a modlím se za to, aby učitelé nezkoušeli z učiva, které se probíralo před tím, než jsem zde dorazila, protože jsem nebyla zrovna v rozpoložení, kdy bych se chtěla spolužáků ptát a opisovat si od nich sešity. Vlastně jsem oficiálně ještě s nikým nepromluvila, když nepočítám ten rozhovor s Victorií na začátku. Dala jsem jim pokoj a oni dali pokoj mě. Tak mi to bude vyhovovat.
Během mého přemítání o prvním dni ve škole jsem se podívala z okna autobusu. Viděla jsem místo, kde jsem včera seděla s cigaretou v puse a s černými myšlenkami. Prakticky mi nebylo o nic líp. A navíc jsem dostala chuť si zakouřit. A taky chuť píchnout si Herák.
Autobus zastavil na zastávce, kterou jsem včera také viděla. Prve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale brzy jsem si všimla, že autobus neotevřel zadní ani přední dveře. Ale i přesto stál na zastávce. Necítila jsem se kvůli tomu dobře. Ne, cítila jsem se hrozně. Strašně. Jako by mi najednou začala provrtávat hlavou motorová pila.
Co ta sakra je?
Venku, hned před mým oknem se nečekaně mihl nějaký pták.
Havran.
Leknutím jsem se nadzvedla ze židle, což ve mě vyvolalo ještě větší bolest v hlavě, až jsem si musela dát ruce na čelo, protože jsem dostala strach, že se mi hlava snad rozpadne.
Autobus se konečně pohnul z místa a bolest zmizela. Hrozně mě to rozhodilo a vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat. Otočila jsem se nenápadně po zbylých cestujících, ale nikdo nevypadal nijak více zneklidněně.
Copak to mi už zase začíná hrabat?

View more

KAPITOLA 16

ALICE
Opět nadzvednu hlavu, abych zjistila, zda tato slova patřila pro mne a od koho vůbec jsou. Přede mnou stojí černovlasá holka s výraznou rtěnkou a očními stíny a se založenýma rukama na prsou se na mě dívá. Pootočím se po zbytku třídy a zjistím, že mě všichni sledují. Dívají se na mě neutrálními, někdy trochu zděšenými pohledy a čekají na moji reakci. V dálce si všimnu i Daniela, který se na mě dívá pohoršeným a nechápavým výrazem. Hlavou mi proletí myšlenka, že kdybych na něj teď zamávala a řekla, že se známe, nejspíš by skočil z okna nebo začal kopat jámu, aby se mohl schovat.
Zvednu zadek a sednu si na místo hned vedle toho, na kterém jsem teď seděla, takže prakticky pořád zůstanu sedět u stejné lavice.
„Stačí?“ řeknu a upřeně se na tuto holku podívám.
Nejspíš jsem jí tímto gestem moc nepotěšila. Napravo slyším tlumený smích kluků, které nejspíš mé opovážlivé gesto pobavilo. Černovlasá holka už se nejspíš chystá něco říct, když v tom ji zarazí jiný kluk, s krátkými vlasy a brýlemi na očích.
„Victorie,“ poklepe jí na rameno, aby si získal její pozornost, a s vyděšeným výrazem na ni kroutí hlavou, potom potichu zašeptá: „..radši ji nech“.
Ha, je to fakt vtipné, ale oni se mě normálně bojí. To je sranda.
Ona Victorie se zpátky otočí na mě, odfrkne si a odejde, čímž mi teda udělá velikou radost.
V té chvíli začne zvonit a u dveří se objeví učitelka. Je postaršího věku, na hlavě má cosi jako drdol a tváří se velmi napjatě. Doufám, že to je kvůli mně.
Všichni se postaví a chvíli tam jenom tak stojíme. Učitelka projíždí celou třídou, až dopadne její zrak na mě. Potom se krátce podívá na Victorii, která naštvaně sedí ve druhé lavici s další, podobně divně nalíčenou kamarádkou.
„Vidím, že už tady máme novou spolužačku,“ řekne s jistou nervozitou v hlase.
„Mohla bys jít prosím tady ke mně?“
Co? Ne. Nechci…achjo.
Neochotně vstanu a sundám si kapuci z hlavy, protože nepotřebuju slyšet kecy od učitelky hned první den. Vstanu si vedle ní, a aniž bych věnovala pozornost tomu, co říká, pozorně si prohlídnu všechny spolužáky. Kromě Daniela, který neztratil svůj znechucený výraz, a Victorii, která se nasupeně dívá do lavice, poznávám jenom onoho vyděšeného klučinu, který se nejspíš bojí, že si ho v noci najdu a zabiju. Všichni se na mě dívají stejně neutrálně, striktně, někteří trochu vyděšeně, což mi přijde legrační. Na pravé straně sedí větší osazenstvo kluků, kteří se, kromě Daniela tváří všichni velmi povrchně a se samolibým úsměvem mě sledují.
„..tak, Alice, chtěla bys o sobě něco říct?“ vyvede mě z toku myšlenek najednou učitelka.
Chvíli ještě upřeně sleduju mužskou skupinku, která mě tím jejím sebevědomým úsměvem dohání k šílenství.
„Vše důležité se už o mě řeklo“ řeknu s chladným tonem v hlase. Učitelka je chvíli zticha jakoby schválně nechávala odeznít má poslední slova.
„Dobře, Alice,“ řekne mírně znervózněně, „můžeš si jít zase sednout. „

View more

KAPITOLA 15

ALICE
Rachel se od Daniela trochu odsune a podívá se na mně.
„Tohle je Alice, moje nová spolubydlící,“ řekne mu a ukáže na mě.
Daniel se konečně podívá taky na mě, neboť se obávám, že do této doby vůbec netušil o mé existenci. Podle jeho výrazu soudím, že jsem na něj moc velký dojem neudělala, kdo ví, možná, že je naštvaný, že jsem mu zkazila další romantické chvíle. Což mi teda se svědomím moc nedělá.
„Alice, tohle je Daniel, můj přítel,“ obrátí se na mě a představí mi ho.
„Ahoj,“ řekne nezáživně s mírně přivřenýma očima. Už teď mi něco říká, že z nás kamarádi nebudou. Možná je to tím, co o mně ví. Určitě to bude tím, co o mně ví.
S upřenýma očima na něj mírně pokynu hlavou na pozdrav, sednu si na zadní sedadlo a snažím se vyvrátit všechny myšlenky o tom, že bych měla vyskočit z auta.
Cesta zabrala necelých 10 minut s tím, že se Rachel neustále snažila zapojit do jejich konverzace i mě, což Daniel dost dobře sabotoval. Ne, že by mi to nějak vadilo, aspoň jsem měla čas si ho trochu prohlédnout.
Byl to takový ten typický kluk ze střední školy, z bílého trika mu vyčnívali svaly, takže to bude nejspíš jeden z těc h těžkých posilovacích kluků, kteří mají místo mozku v hlavě proteinové tyčinky. Měl krátké hnědé vlasy, na kterých ráno asi musel pracovat více než já, protože byly úhledně načesané do strany a vytvářely dojem, že u něj doma fouká silný západní vítr. Asi se to teď nosí, nebo já nevím.

Nakonec přece jen dorazíme na místo. Po vystoupení z auta mi Rachel dá ruku na rameno se slovy, ať se držím a nebojím se, což ve mně rozproudí nepříjemné představy o tom, že po včerejším rozhovoru bude tyto divná gesta dělat častěji, což se mi teda moc nelíbí. Poslední co chci je, aby ze mě někdo dělal chudáka.
S Rachel se rozloučím s tím, že se potkáme na bytě a směle vykročím do školy.
Po vstupu to kolem mě začne žít. Desítky vrstevníků se na mě řítí z jedné strany na druhou a já začínám mít pocit, že uteču. Snažím se tyto myšlenky zapudit a jít směle dál. Rachel mi naštěstí včera stihla vysvětlit, kde přesně máme třídu, takže si přehodím kapuci přes hlavu a se skloněnou hlavou se snažím prorvat přes žáky.
6. B – jsem tady. Teď už jenom vkročit do třídy. Hlavně v klidu, Alice, bude to v pohodě.
Opatrně vkročím do třídy, dál se skloněnou a kapucí zakrytou hlavou. Moc toho nevidím, ale jde lehce zaznamenat, jak šum ve třídě náhle utichl a mám pocit, že jejich pohledy na mě prorážejí celou kapucí. Hlavu mírně zvednu, abych se mohla zorientovat a najít si volné místo.
Měla jsem pravdu. Všichni na mě civí. Super.
Vzadu v rohu shledávám volnou lavici a směřuji k ní. Sednu si a chvíli se snažím uklidnit svůj dech. Čekám, dokud se situace ve třídě neuklidní, abych si ji mohla sama zkontrolovat.
„Mohla by ses posunout?“ ozve se najednou přede mnou, „tady totiž sedím já.“

View more

KAPITOLA 14

ALICE
Z pokoje slyším vyzvánět pomalou, uklidňující melodii. Nejspíš budík.
Rachel vstává. Den začíná.
Po příchodu zpátky na ubytovnu jsem rovnou zalezla do koupelny, kde jsem skončila pod teplým proudem naší sprchy. Nechci toto místo plné vody a bezpečí opouštět, ale nic jiného mi nezbývá.
Rachel totiž vstává.
Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Ačkoliv byl pro mě úplně první den v nové škole, se svým vnějškem jsem to moc nezměnila. Umyla jsem si tak akorát vlasy, které jsem teď měla alespoň o něco méně zplihlé, ale to bylo vše. Přišlo mi vtipné se malovat, když už tak vypadá moje tvář jako v týdenním rozkladu, takže jsem to neřešila. A na ty lícní kosti si moji spolužáci určitě časem zvyknou. Vždyť oni stejně nečekají nic hezkého, ví přece, že jsem z blázince. Určitě čekají horší věci.
Z batohu jsem našla černou mikinu s kapucí od sestřenice, kterou jsem měla trochu volnější, ale to mi zase tolik nevadilo. Vyhrnula jsem si rukávy k loktům, protože jsem je měla opravdu hrozně velké, ale moc mi to nepomohlo, protože pořád sklouzávaly dolů.
Otevřela jsem dveře od koupelny, kde už se na mě usmívala Rachel ve svém pyžamu s potiskem „I love NY“.
„Připravena na svůj první den?“ řekla s povzbuzujícím úsměvem, i když na ni bylo jasně patrné následky ze včerejšího rozhovoru. Ze včerejšího rozhovoru, kde se o mně dozvěděla, že jsem nepoučitelná feťačka.
Pustila jsem ji do koupelny a šla si zabalit tašku věcmi do školy.
----
„Do školy nás vezme Daniel, nevadí ti to?“ vyhrkla ze sebe najednou Rachel, zrovna když jsme opouštěly byt.
„Ne,“ odpovím stroze „díky moc.“
Ve skutečnosti bych se raději prošla sama. Nechci poznávat dalšího člověka.
Vycházíme z paneláku a já se opět dostávám k místu, kde ještě před nedávnem odjížděl můj táta. Teď tam místo našeho rodinného auta stojí jiné, leskle černé, a u jeho zadních dveřích se opírá jistý kluk. Nejspíš Daniel.
Se založenýma rukama na prsou se usmívá na Rachel. Až potom, když se k němu radostně přiblížíme ji chytne kolem pasu a políbí na tvář, z čehož se mi trochu natáhne žaludek.
„Ahoj lásko,“ prohodí mezi polibky, zatímco se Rachel jenom culí.
Připadám si jako nějaký křen, člověk, který se přišel podívat nebo vzdálená obdivovatelka, které se právě zlomilo srdce. Ale přesně tak nějak jsem si myslela, že se budu cítit.
https://www.youtube.com/watch?v=6bMnDSzBk78

View more

KAPITOLA 13

ALICE
„No…“ řekne Rachel nejspíš rovněž udivená z mé reakce.
„ Promiň, myslela jsem si, že to je ten důvod. Omlouvám se,“ řekne a konejšivě mě pohladí po dlani.

Ať toho nechá. Nelíbí se mi to.
„Ale…“ pořád mi to nejde dohromady, „kdo ti něco takového řekl? O blázinci?“ nejsem schopna to pochopit.
Rachel ruku znovu stáhne zpátky, za což jsem jí mimochodem velmi vděčná, a zatváří se ještě udiveněji.
„Od Daniela. V jejich třídě, do které budeš chodit, byla ředitelka, která je upozornila na to, že brzy budou mít spolužačku s problematickým chováním, díky kterému musela podstoupit řadu vyšetření v psychiatrické nemocnici, tudíž ať dbají na pěkné chování a zbytečně tu spolužačku nerozrušují,“ vypráví a já cítím, jak se mi obrací žaludek.
„Tohle, že jim řekla?“ snažím se ze sebe vykoktat a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí.
Rachel si začíná uvědomovat mé situace, která se očividně nerozvíjí podle jejího „optimistického plánu". Opět mi položí ruku, tentokrát na rameno, což mě opravdu vyvadí z mé těžko dosažitelné rovnováhy.
„Myslela jsem, že to bylo tvé rozhodnutí. Ty jsi o tom neměla tušení?“ ptá se
Nemám co k tomu dodat. Dlouze se napiju ze své sklenice a snažím se popadnout dech. Po minutě ticha se opět naproti stolu ozve.
„No… a ty jsi vážně byla v blázinci?
-----
Dvě hodiny ráno. Za necelých pět hodin vstávám do školy.
Do nové školy.
Do třídy, kde se už všichni nesmírně těší na příchod jejích nové, přepnuté spolužačky. Aspoň se nezmínila o drogách. Ale asi by to tak bylo lepší. Ted si určitě představují všechno možně, všechny horší věci.
V bytě jsem to nevydržela. Po první známce toho, že Rachel spí, jsem se vyřítila z bytu a vpadla do ulic tohoto města. A teď zde jenom tak sedím. Opřená o dveře obchodu s oblečením tu přemýšlím o tom, co se bude dnes dít a těžce nasávám dým z cigarety, které jsem si přibalila. Nikdo zde není. Všichni spí.
Kromě nějakého kluka, který sedí na autobusové zastávce.

View more

KAPITOLA 12

ALICE
„Tak povídej, jak se ti daří od té doby, co jsme se neviděli?“ snažím se zahájit přátelskou konverzaci, protože jsem si jistá, že by tato otázka byla brzy směřována na mě.
Sedíme v menší útulné restauraci, lidí tady moc není, ale to je jenom k užitku. Rachel má vedle sebe láhev bílého vína, já si objednala Sprite avšak s tím, že si skoro musím držet prsty u rukou, abych jí po té její sklínce nevlítla.
„Nestěžuju si“ usměje se Rachel, „po tom, co jsem odešla ze základní školy, vydala jsem se na pedagogickou střední. Ale moc mě to nebavilo. Zjistila jsem, že bych se v životě chtěla věnovat něčemu jinému…,“ řekne se zasněným výrazem a krátce upije ze své sklenice.
„...tak jsem se rozhodla studovat tady,“ dořekne a opět na mě vycení ten její obrovský úsměv.
„No a tady, na této škole“ ptám se a sama sebe překvapuju, každopádně je to lepší, než aby se ona ptala mě, navíc mě to docela i zajímá,
„..tady ti to vyhovuje?“
„Řekla bych, že to tady mám ráda. Učení se dá zvládnout, díky vlastnímu bytu se dokážu naučit starat sama o sebe..našla jsem si zde spoustu přátel…“
Tak to ne. Toho jsem se bála. Teď všechnu tu její verbeš bude cpát i do našeho bytu.
„..a taky jsem si zde našla skvělého přítele.“ řekne a radostně prohodí svými blonďatými dlouhými vlasy.„Jmenuj se Daniel,“ začne vysněně vyprávět. „Známe se už od prváku, ale chodit jsme spolu začali až před rokem,“ zasměje se a potom se na mě dlouze podívá mírně znepokojeným, zamyšleným výrazem. „Určitě se ti bude moc líbít.“
Snažím se jí její vřelý úsměv oplatit alespoň tím svým, ale v hlavě mi panikaří snad každý receptor. Ona má kluka? Do prdele, toho si k nám bude vodit taky. Mám chuť utéct. Sbalit si svým několik zavazadel (které jsem si mimochodem ještě ani nevybalila) a vypadnout.
„No a co ty? Jak se máš?“ řekne tuto osudovou otázku, ze které mi začínají vstávat chlupy na rukou.
Dřív, než mě však stihne pustit ke slovu řekne další, do rakve zatloukající otázku.
„Hrozně jsi zhubla. Pamatuju si tě trochu jinak. Jsi na nějaké dietě? Nebo jóga?“
Nevím, co jí mám říct. Mám ji věřit? To těžko. Je sice hrozně milá, ale nechci s ní o tom mluvit.
„Měla jsem trochu problémy se svojí váhou, byla jsem totiž dlouhodobě nemocná,“ řeknu s klidem v očích. To, co však následuje mi ho ale naprosto vytratí.
„Takže to je ten důvod, proč jsi byla v blázinci?“
Chvíli uvažuji, jestli tato otázka, kterou mi zničehonic Rachel položila, není jenom další výmysl mé zhulené fantazie. Jestli třeba zase na něčem nejedu a tohle si nepředstavuju.
„Cože,“ dokážu ze sebe stěží vyhrknout.

View more

KAPITOLA 11

„Já Alice.“
„Alice?“ podiví se Rachel a mě začínají napadat ty nejhrůznější obavy. Její výraz se však náhle rozjasní.

„Takže jsi to ty!“ no vážně, ty obavy se naplnily.Dostávám se do křečovitého úsměvu a nenapadá mě, co dodat.
„Pamatuješ si mě? To jsem přece já, Rachel“ přesvědčuje mě o svém nově nalezeném štěstí.
„Chodili jsme spolu do školy na prvním stupni!“ usmívá se tím jejím vřelým obrovským úsměvem.
„No jo, ahoj Rachel“ pokouším se o nějakou spontánní reakci a s hrůzou zjišťuji, že se mé herecké talenty po pobytě v blázinci značně zhoršily. Rachel to naštěstí nevnímá, je tolik nadšena nově zjištěnou zprávou, že nejspíš i zapomněla na stále otevřené bytové dveře, což mě, mimochodem, přivádí k šílenství.
„Ani nevíš, jak moc ráda tě vidím!“ nepřestává se radovat, „musíme si toho tolik říct. Já akorát teď musím na chvíli zmizet, takže si tady vybal a udělej si pohodlí.“ říká a začíná si nazouvat své boty na podpatku. „Ale hned jak přijdu, musíme zajít někam na víno. Zvu tě! A pořádně si pokecáme“ a s těmito slovy zavírá bytové dveře.
Rachel se kupodivu vůbec nezměnila. Vždycky byla hrozně milá. Dobrosrdečná. Laskavá.
Naivní.

Pamatuji si, že pokaždé, když dostala z něčeho za dva, tak hrozně brečela. Nemohla to překousnout. Vždycky taková byla.
Každopádně, jsem asi ráda, že můžu být na bytě s někým, koho alespoň částečně znám a můžu alespoň trochu očekávat její reakce. Na druhou stranu, to i ona zná moje, což by pro mně nemuselo být k užitku.
Vstoupím do mého nového pokoje, který je pomalu ještě menší, než samotná chodba. Po obou stranách jsou dvě velké postele, jedna pokryta novým povlečením a ta druhá zřejmě už nějakou dobu nedotknutelná – ta musí být moje. Před postelí je menší psací stolek s lampičkou a za postelí vidím skříň. Úplně vzadu v pokoji je okno s výhledem na sídliště. Je to tu hrozně malé. Nebudu tu mít žádný osobní prostor. Mám z toho strach. Hodím taškami na zem a lehám si na moji novou postel, která s mým každičkým pohybem chraplavě zavrže.
„Vítej doma, Alice“ říkám si v duchu a snažím se nemyslet na to, že Rachel brzy přijde a vytáhne mě ven mezi lidmi.

View more

KAPITOLA 10

ALICE
Byt č. 27. Jsem tu. Stojím před jeho dveřmi a pomalu se snažím přesvědčit své pohasínající sebevědomí k tomu, abych tyto dveře otevřela. Mám ale hrozný strach. Okolo mě se to hemží lidmi nejspíš z mé budoucí školy, nenápadně si mě prohlíží. Nejspíš se tady znají, a teď jim sem vlezla cizí osoba, která už 10 minut nehnutě stojí přede dveřmi a nejspíš čeká na zázrak. Ani mě nepřekvapuje, že je vyvádím z míry.
Když už se konečně rozhodnu sáhnout po klice, dveře se zprudka otevřou a přede mnou najednou stojí dívka. Nejspíš měla někam namířeno, teď ale, když si mě všimla, se zarazila. Pak se mi najednou v hlavě vytlačily vzpomínky. Já ji přece znám.
To je přece Rachel. Zděsí mě to a vyvede ještě víc z míry. Dřív však, než stačím cokoliv říci, Rachel se usměje a přívětivýma, laskavýma očima mě začne vítat.
„Ty budeš jistě moje nová spolubydlící,“ směje se. „Jsem tak ráda, že už nebudu na bytě sama.“
Nezmůžu se na nic než na letmý úsměv, u kterého těžce doufám, že se alespoň maličko projevil na mém obličeji. Rachel mírně poodstoupí od dveří a gestem mi naznačuje, abych vstoupila.
„Tak vítej u mě,“ říká s vtipnou gestikulací.
Hned za dveřmi je malá chodba s jedním botníkem, skříní a velkým zrcadlem. Z ní vedou dveře do pokoje a potom ještě do koupelny a na záchod.
„Tady je chodba, vlevo je záchod a ty dveře vedle nich je koupelna,“ říká mi a prstem ukazuje na dvě dveře hned vedle sebe.
„A tyhle dveře“, přetočí svůj ukazováček ke dveřím naproti „je můj..teda náš“, nesměle zasměje „..pokoj. Tvoji postel i skříně máš nalevo.“
Už se snažím vstoupit do mého nového bytového prostoru, když v tom mě zase přeruší.
„Mimochodem...já jsem Rachel“, řekne a s hrdým úsměvem mi nabízí ruku. Nerada se dotýkám cizích lidí, takže s těžkým odporem ruku přijímám a opět se pokouším o cosi, co zdálky připomíná úsměv.
https://www.youtube.com/watch?v=BKG6gTIli9k

View more

KAPITOLA 9

ALICE
Tátu to však vůbec nepřekvapuje. Nevím, jak dlouho si to nacvičoval, ale zdá se úplně v pořádku.
„Uvidíš, že ti to pomůže. Tyto terapie jsou většinou velmi účinné, pomůže ti to, když se svěříš lidem s podobnými problémy. Navíc tam bude s vámi odborný pracovník. Uvidíš, že to bude v pořádku.“
Je mi z toho blbě. Tohle je to nejhorší, co mi mohl říct ve chvíli, kdy se stěhuji z domu do cizího města, do cizí školy. Nevěřícně zavrtím hlavou.
„Snad si o mně nemyslíš, že bych na něco takového šla,“ říkám jistě.
To už tátu konečně trochu odklopí od jeho normálního stálého pohledu. Krátce se na mě podívá. Vypadá velmi smutně, vyčerpaně.
„Alice,“ říká potichu, až mi z toho naskakuje husí kůže, „moc tě prosím, kvůli mně a hlavně kvůli tobě. Zkus tam jít aspoň na jedno sezení. A pak uvidíš, jestli ti to bude pomáhat.“
Nemůžu mu zase ublížit. Ale já tam tak strašně nechci. Přece to po mně nemůže chtít.
Pak si ale vzpomenu na mámu a na její slova o tom, že jsem ostudou a že jsem ji zničila život. Nemůžu to samé udělat tátovi.
„Tak dobře, tati, zkusím to,“ podvoluji se se slzami na krajíčku. „Kdy že tam mám jít?“
„První sezení je už zítra, ale říkal jsem jim, že nevím, jak to budeš stíhat.“ No, je moc pěkné, že myslel na takovou věc, jako je můj velmi nabitý časový harmonogram.
Bohužel, dřív než stihnu pronést nahlas svoji satirickou poznámku, zjišťuji, že už jsme na místě. Zvedá se mi žaludek a začínám mí pocit, že vyzvracím dnešní snídani. Táta zaparkuje na parkovišti mezi kolejemi.
„„Ten vpravo,“ ukazuje táta na jeden z paneláků, „byt č. 27. Tady máš klíče.“ Do rukou se mi dostává svazek malých klíčů z nichž jeden je od domovních a druhý od bytových dveří.
„Drž se. Budu na tebe moc myslet,“ říká a smutně se na mně zadívá. „Hlavně bud statečná a zkus se soustředit na studium. A moc tě prosím, nespadni do toho zase.“
Ta poslední věta je jako další z úderů do mého srdce.
„..nespadni zase do toho…“
„Měj se hezky, tati,“ řeknu s nepatrným úsměvem na tváři a otevírám dveře od auta.

View more

KAPITOLA 8

ALICE
Mobil zvoní. Táta. Nechce se mi. Mám strach. Chci tady zůstat. Tady se cítím v bezpečí. Tady na mě společnost nemůže. Proč musím odcházet? Musím to zvládnout. Snažím se ovládnout své nostalgické „já“ a bez emocí odejít s kufrem z našeho bytu.
U chodníku už vidím auto, ve kterém sedí táta a čeká, až si nastoupím. Sednu se vedle něj a s krátkým pozdravem táta dupe na plyn a odjíždím.
„Tak co,“ otočí se na mě táta, „jak se cítíš?“
Jak se cítím? Jak asi.
Skloním hlavu, jako bych se styděla. „V pohodě. Jde to,“ řeknu a snažím se tímto přesvědčit nejen tátu, ale i sebe.
Hrozně mě děsí myšlenka toho, že budu s někým sdílet pokoj. Že nebudu mít vlastní prostor. Budu s nějakou skvělou spolubydlící, která si „k nám“ bude tahat spoustu přátel a já tam budu pomalu zaživa umírat. Mám z toho strašné nervy. Nechci být sama s cizím člověkem a navíc s ním sdílet pokoj.
„Jo, abych nezapomněl,“ ozve se najednou táta, „domluvil jsem ti jednu takovou skupinovou terapii ve městě, kde budeš studovat, „ říká naprosto bez emocí, jako by mi vyprávěl, co bude mít zítra k obědu. Mě to ale naprosto vyvodí z míry.
„Skupinovou terapii?“ obrátím se na něj s nechápavým pohledem. Jakou, sakra, skupinovou terapii. „Děláš si ze mě srandu? Myslíš si, že mi pomůže, když budu před cizími lidmi mluvit o svém zpackaném životě?“ rozčiluju se.

View more

KAPITOLA 7

ALICE
Táta odchází do práce. Slyším, jak na chodbě klepe nohama o podlahu a ve snaze mě nevzbudit pomalu otevírá bytové dveře. Zbytečně. Od dvou jsem vzhůru. Zase se mi zdál ten hnusný sen o Darwinovi. O Darwinovi a o ostatních. A pak nastala má oblíbená spánková paralýza – no prostě paráda. Navíc musím myslet pořád na to, co mi včera řekla máma. To, že jsem ji zklamala. Pokud jsem ještě někde měla nějakou malou část srdce, tak teď už je definitivně zlomeno. Hrozně mě to bolí. Myslela to vážně? Asi se s těmito slovy jenom tak nesmířím. Ani nevím, jestli mám po tomto chuť ještě bojovat, vždyť už teď mě bere jako nepoučitelnou feťačku, tak proč bych se vůbec měla snažit.
Hned potom, co táta odejde, vstávám. To bezmocné ležení a přemítání o mých myšlenkách mě už delší dobu děsí. Zároveň se ale strašně bojím. Dneska odjíždím pryč. Od mého jediného bezpečného místa. Hrozně se bojím. Mám strach. Jaká bude nová škola. Jací budou noví spolužáci. Jaké bude nové prostředí. Začínám být vážně alergická na slovo „nové“.
Táta mi dal včera najevo, že mě prozvoní, až přijede z práce před panelák s tím, že si mám do té doby sbalit a potom hned naskočit do auta. Prý mě tam vezme. Tak super. Je to asi hodinu cesty, tak aspoň se nemusím někde mačkat s cizími lidmi v buse.
Vkročím do koupelny s myšlenkou jít se osprchovat. Předtím se ale na sebe pořádně podívám do zrcadla. Dívá se na mě odporné, vyhublé stvoření, které jenom zdálky připomíná devatenáctiletou dívku. Matné černé vlasy mi spadají pod ramena a příšerně kontrastují s mým bílým obličejem. Ze strany se rýsují až moc velké lícní kosti, které na mém vzhledu přidávají ještě větší děsivost. Nevím, jak to mezi spolužáky přežiju. Pokud při mém prvním vstupu do třídy neutečou hrůzou , asi nemůžu počítat moc s tím, že budu královna krásy. Naštěstí mi o to nikdy nešlo. Jediné, co alespoň zčásti projde mým přísným kritickým pohledem jsou oči a rty, které i přes následky posledního roku zůstávají pořád plné a mají zvláštní rudou barvu. Ale v dnešní době asi těžko někoho uhranu pusou a očima. Nakonec se setkávám s tím, že mi jsou tyto myšlenky naprosto odporné a vlezu pod ledovou sprchu, abych ze sebe dostatečně smyla zážitky předchozího večera a noci.
Balit si prakticky ani nemusím, protože jsem si oficiálně ani nevybalila. Z hrůzou zjišťuji, že všechna má oblečení, která jsem si v pobytu v blázinci nechala doma, jsou mi až podivně velká, což mě překvapuje, protože s váhou jsem nejvíce blba právě doma. Naštěstí se tu včera stavila tátova ségra Rosie, která mi zde z laskavosti zanechala pár oblečení po mé sestřenici, která už z toho odrostla.
Nakonec jsem v té haldě věcí našla tmavě modrý svetr, který jsem měla sice až pod zadek, ale budiž. Dala jsem si k tomu legíny a řekla si, že to prostě nebudu řešit.

View more

Next