Jinak se ve škole nic nezměnilo. Moje taktika – nebudu si jich všímat a oni si nebudou všímat mně – se naštěstí povedla, takže jsem většinou času strávila v lavici kreslením nebo učením se. Dalo by se tedy říct, že jsem začínala být…šťastná? To je asi moc… spíše spokojená. Můj život dostal jakýsi směr a já si chvílemi i říkala, že možná budu mít i šťastný život. Že toto trápení už je u konce. Že budu zase šťastná.

---

Ale i přesto zde bylo něco, co mi můj vnitřní klid zabíjelo.

---

On.

---

Ten kluk na zastávce. Malá černá díra uprostřed mého mozku, která mi neustále připomíná kdo jsem, čím jsem byla. Svědomí ztělesněné v člověku.

---

Stál tam pokaždé. Vždycky, když jsem se vracela, tak tam byl. A díval se. Tak strašně.

---

Tak hrozně bolestivě. Jako bych mu zabila matku, jako bych mu zničila život. Vždyť on ani nemrkal.

---

Snažila jsem se to ignorovat, prostě se nedívat. Ale nešlo to, ta příšerná bolest hlavy, která to celé doprovázela, mě nenechala klidnou. Prostě jsem to nikdy nedokázala.

---

Nakonec jsem prostě usoudila, že se musí jednat o nějakou další halucinaci, neboť mi to celé nepřišlo normální a nikdo ze spolucestujících tomu nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Začala jsem tedy znovu brát schované prášky z léčebny s tím, že snad brzy zmizí.

---

A pak budu šťastná.
------
Venku byla sychravo. Trochu pršelo a foukal vítr. Přesto jsem však vyšla ven užít si tohoto mrazivého počasí. Táhlo mě to do lesa za městem. Chtěla jsem být sama.

---

Navíc, kapky deště a zamračená obloha dodávala tomuto společenství stromů na magičnosti. Hrozně se mi to líbilo. Šla jsem dál, až jsem si všimla velkého jezera, přímo naproti mě. I přesto, že do něj narážely kapky deště, působilo naprosto klidně. Šla jsme k němu blíže, až jsem byla přímo u hladiny. Naklonila se a spatřila dokonalý odraz sebe a oblohy nade mnou. Bylo to jako bych se dívala do zrcadla.

---

Fascinující.

---

Bylo ale těžké dívat se v této dokonalé krajně na můj obličej. Krátce jsem zavřela oči, abych můj odraz na chvíli zmizel. Ale když jsem je znovu otevřela, neviděla jsem pouze sebe. Na hladině se odrážel ještě jeden odraz.

---

Jeho.

---

Šokem se mi zastavil dech. Byl hned za mnou. Jeho hlava se skláněla za tou mojí.

---

Díval se mi skrz odraz do očí. Už zase! Dostala jsem strach. Bála jsem se třeba jenom nadechnout. Bála jsem se, že jakýkoliv pohyb rozpoutá šílenou reakci. Takže jsem prostě jenom čekala.

---

Všimla jsem si, že to bylo poprvé, co přes sebe neměl kapuci. Takže jsem kromě jeho očí viděla i celý jeho obličej. Měl krátké vlasy, které byly vinou deště úplně mokré.

---

Nestihla jsem však déle zkoumat jeho obličej, protože mě upoutalo něco jiného.

---

Zrychlil se mu tep. Nadechoval se a vydechoval čím dál častěji. S každým nádechem se tvářil čím dál hůř. Vypadalo to, jakoby ho něco čím dál tím víc rozčilovalo. Začal vydávat divné zvuky, jako by přes jeho zaťaté zuby vycházela všechna ta nepochopená zlost.

---

https://www.youtube.com/watch?v=GUp0RigbbQY

View more

Po mé první návštěvě u psychologa se všechno začalo obracet stejným směrem. Z mého života se začal stávat stereotyp, jako bych byla matka v domácnosti, jenž se vrací po těžké práci domů. Ale nevadilo mi to., Bylo fajn mít nějakou jistotu.

---

Ve škole jsem si začínala zvykat. Koupila jsem si všechny potřebné učebnice a vzorně jsem studovala. Chtěla jsem udělat tu pitomou maturitu ať se děje cokoliv, takže jsem hned po škole otevírala učebnice a učila se. Taky jsem měla docela slušný přehled toho, kdy bude Rachel doma. Odpoledne byla většinou u kamarádek nebo s Danielem, a vracela se tak okolo pěti hodin, takže jsem se naučila odcházet večer ven, abych měla klid před všetečnými otázkami. Neřekla jsem jí, kde po škole chodím, svedla jsem to na kamarádky a ona se dál neptala. Překvapivě. Ráda chodila do parku, kde jsem se většinou učila, četla si nebo kreslila, pokud se to tak dá nazvat. Moje výtvarné umění se skládalo spíše ze čmáranic, které mě ale podivným způsobem uklidňovaly a neviděla jsem žádný důvod, proč bych si takhle nemohla hrát.

---

Na sezení jsme začala chodit docela pravidelně. Přišlo mi divné, vykecat tam celou svojí minulost a pak zmizet, naštěstí jsem si uvědomila, že ostatním je moje minulost úplně ukradená. Phil už se mě na moc otázek neptal, spíš s námi řešil postupy, jak se snažit nemyslet na drogy, což mi teda moc nepomáhalo. Ale zvykla jsem si tam, a dalo by se říct, že jsem tam ty lidi začínala mít docela ráda. Bylo fajn poznat lidi, kteří jsou na tom dost podobně, a hlavně, nemluví! Za takové lidi bych někdy opravdu zabíjela. Hodně jsem se skamarádila s tím patnáctiletým klučinou, jmenoval se Patrick a s drogama měl problém už od narození, jelikož jeho mamka byla ještě před porodem feťačka. Bylo to docela brutální, kdy to říkal nahlas.

---

Jednou se mě Phil zeptal, jaké byly mé koníčky před tím, než jsem si začal píchat heroin. Upřímně mě touto otázkou překvapil. Vůbec jsem totiž nevěděla, co odpovědět. Bylo to, jako bych si na svůj život před drogami prostě nepamatovala.

---

„Divadlo“, vyhrkla jsem ze sebe první věc, která mě napadla. Kdo ví, možná jsem fakt chodila na nějaký dramaťák, fakt si toho moc nepamatuju. A na to on hned, že bych se měla přihlásit do místního divadelního sboru, že nějaká volnočasová aktivita by mi určitě pomohla se trochu odpoutat od drog. Nakonec jsem tam i za tátova naléhání šla, naštěstí se brzy zjistilo, že se svými hereckými schopnostmi a děsivým vzhledem bude nejlepší, když mě šoupnou někde do zákulisí, takže jsem s vděčností, že se nemusím přemáhat na pódiu, přenášela a chystala kulisy. Brzy jsem zjistila, že do divadla chodí i jeden z mých spolužáků, Erik. Kluk s dlouhými vlasy a na mě až moc veselou povahou, každopádně to byla první osoba v mé třídě, která mě začala brát alespoň trochu v potaz, takže jsem byla vcelku spokojená.

View more

Cestou zpátky autobusem stěží potlačuji slzy. Mám pocit, jako bych byla nahá. Všechno jsem jim řekla.

---

Všechno.

---

Cizím lidem. To se nemělo stát. Co jsem to udělala.

---

Proč jsem tam sakra šla.

---

Přehodím si přes hlavu kapuci, aspoň pro ten pocit, že se můžu na chvíli schovat. Teď mě snad nikdo nevidí. Do uší si narvu sluchátka a nahlas pustím první písničku na mém přehrávači. Doufám, že mi to zatlačí mé příšerné myšlenky a pocity z dnešního příšerného dne. Jestli si po tomto něco nepíchnu, tak přežiju snad všechno.

---

Nestihnu si to však ani pořádně promyslet, protože si uvědomím, že autobus zase zastavil. Vzhlédnu tak, abych i přes kapuci viděla na dveře. Jsou zavřené. Obě. Ale i přesto stojíme. Zase na té zastávce.

---

A zase cítím ten příšerný pocit v mé hlavě. Zase ta motorová pila.

---

Zase ten havran.

---

Podívám se z okna na autobusovou zastávku.

---

Venku někdo stojí.

---

Je to nějaký kluk.

---

Poznávám ho.

---

Je to přece ten kluk, který tady stál už včera.

---

Má dlouhou černou mikinu. A kapuci.

---

Ale i přesto mu jde vidět do tváře.

---

Jenom tam tak stojí.

---

Mračí se. Vypadá naštvaně. Rozhozeně.

---

A dívá se na mě.

View more

Nevím, jestli to chci říct.

---

Je to tak ponižující.

---

A oni se dívají.

---

Všichni.

---

Dívají se a soudí.

---

Dívají se.

---

„On mě znásilnil,“ vyhrknu ze sebe, co nejrychleji to jde. Ale lituji toho. Cítím ty pohledy.

---

Slyším, jak se odsouvají. Slyším, jak mnou pohrdají.

---

Chvíli je opět ticho. Doktor vypadá, jakoby se ho žádná z informací, které jsem mu teď o svém životě řekla, nijak nedotýkala. Klidným pohledem mě vyzývá k další odpovědi na jeho otázku.

---

„Dokázala byste říct jeho jméno?“

---

Opět cítím, jak se mi křečovitě napjaly všechny svaly. Nehty se opět zarývám o židli, až se mi z toho lámou. S očima dokořán a se zatnutými zuby odpovím.

---

„Darwin“

---

Do očí se mi hrnou slzy, ale nenechám se kvůli tomu zase dostat do takové situace. Nenechávám na sobě znát, jak hrozně moc mě bolí jenom vyslovení jeho jména. Jak hrozně moc často se mi to všechno vrací.

---

„Moc vám děkuji za upřímnost, Alice.“ řekne doktor a podívá se na mě. „Poslední otázka. Máte momentálně touhu píchnout si heroin?“

---

„Ne,“ zalžu.

---

https://www.youtube.com/watch?v=z7nBiQMN0jg

View more

„Na psychiatrii mě převezli kvůli nepodařenému pokusu o sebevraždu.“

---

V místnosti by se atmosféra dala krájet. Všichni jenom sedí a civí. Civí na mě. Soudí mě.

---

Poslouchají.

---

„Chtěla jste zemřít kvůli tomu, že jste neměla přístup k heroinu?“ zeptal se bez žádné větší změny hlasu doktor.

---

Vše se mi to vrací. Jako bych tam zase byla. Cítím, jak se mi obrací žaludek.

---

„Asi ano. Nevím, nepamatuju si to moc dobře. Měla jsem v té době silné halucinace, dokonce jsem měla i pocit, jako by mě i někdo strčil a pomohl mi tím se rozhodnout,“ říkám a nepřestávám hypnotizovat podlahu.

---

„Sebevražda je dost závažné rozhodnutí. Opravdu vás k tomu vedlo jenom pomyšlení na to, že nemůžete žít bez heroinu?“

---

Zatlačila jsem prsty do sedačky, až jsem ucítila, jak se mi nehty zarývají o plyš.

---

„Nejspíš i kvůli rodičům. Matka se z toho psychicky zhroutila. Byla nějakou dobu na práškách a hodně pila. Když jsem vlivem absťáku radikálně zhubla, nezvládla to a odešla. Je dost možné, že i na tomto se mé rozhodnutí odrazilo.“

---

Chvíli je v místnosti hrobové ticho, slyšet jde jenom tah propisky o papír, jak si doktor něco zapisuje.

---

„Moc vám děkuji za upřímnost, každopádně mě zaráží, proč jste si nebyla později schopna sehnat znovu heroin? Byla jste kvůli tomu schopna i zemřít, nebylo by pro vás snadnější se drogu zase obstarat?“

---

Ale ne. To ne. O tom mluvit nechci.

---

Prosím, ne.

---

„Drogy jsem získávala od jedné takové party z ulice. V té době jsem prakticky byla jenom s nimi.

---

„No, a co se změnilo,“ ptá se, „přestali s drogami nebo odešli? Proč jste od nich později znovu drogy nechtěla? Bála jste se, že na to příjdou rodiče?“

View more

„Posaď se tady někde,“ řekne Phil a pokyne ke kruhu.

---

Sednu si na první volné místo. Pomalu si začnu jednotlivé osoby sedící vedle mě prohlížet. Naproti sedí starší žena s dlouhými mastnými blonďatými vlasy a výraznými kruhy pod očima. Hned vedle ní sedí menší kluk, asi patnáctiletý. Udělá se mi z toho trochu nevolno. V kolika musel už začít s drogama, že už je v tak mladém věku u psychiatra? Tváří se poměrně vyděšeně a očima projíždí podlahu pod sebou, jako by na ní viděl nějakou neviditelnou běžící myš.

---

Phil se posadí na další volnou židli.

---

„Všechny vás tady zdravím. Jsem rád, že jsme se zde opět sešli“

---

Všichni jsou zticha a atmosféra je dost napjatá. Nikomu se nechce moc mluvit. Asi jsem našla svoje lidi.

---

„Nejdřív bych zde rád uvítal naši novou členku,“ řekne a rukou pokyne na mě. Všichni se rázem podívají, což mě dost znervózní a mám chuť začít ječet. Doktor mi ale moc nepomáhá.

---

„Mohla byste se nám představit?“

---

„Jmenuji se Alice,“ řeknu monotoniím hlasem a očima přilepenýma k podlaze. Doufám, že to bude stačit. Že už nebudu muset nic mluvit.

---

„Mohla bys nám říci, Alice, jak dlouho jsi závislá?“

---

Nervózně si poposednu. A je to tu. Bude se mě ptát na milion otázek. A já budu muset odpovídat. Před všemi. Všichni mě uslyší. Budou mě soudit. Budou soudit moji minulost.

---

„Asi tři roky. Neměla jsem žádné startovací období. Jednou jsem si píchla heroin,“ zhluboka jsem se nadechla, „a už nepřestala.“

---

Doktor si krátce něco zapíše do sešitu, který má u sebe.

---

„Léčila jste se už nějak?“

---

Tato otázka mě překvapí. Vždyť to přece ví. Ta babizna dole mu to určitě říkala. Copak to chce tak hrozně moc slyšet i ode mě? Nechápavě se na něho podívám. Ale odpovědi se nedočkám, pouze mě gestem ruky pobídne k odpovědi.

---

„Kvůli drogám ne. Rodiče na to přišli a zavírali mě doma. Vlivem absťáku jsem začala mít silné halucinace, proto jsem byla převezena na psychiatrii.“

---

Opět si něco zapisuje.

---

„A tam vám diagnostikovali částečnou schizofrenii, nemýlím se?“ zeptá se, aniž by zvedl hlavu od sešitu.

---

„Ne,“ odpovím krátce

---

Tato odpověď ho zřejmě zaskočí. Zvedne hlavu a udiveně se na mě podívá.

---

„Ale to je velmi zvláštní, podle toho, co zde popisujete, jste zřejmě měla našlápnutou cestu právě k této nemoci. Jakto, že jste teda byla převezena na psychiatrii?“
Křečovitě skrčím ramena. Na tuto otázku odpovídat nechci.

---

Nechci!

View more

„Slečna Bayntonová?“ zeptá se starší paní stojící za stolem s nápisem „Informace“.

---

Nesměle pokynu hlavou, a zatímco se začíná prohrabávat nějakými papíry rozhlížím se. Z místnosti vedou dvě chodby a jedno schodiště. Zaujme mě cedule ukazující na směr do jedné chodby, na které je napsáno „Centrum protidrogové prevence a terapie.“ Takže tam mám namířeno?

---

„To je zvláštní…“ přeruší mě opět ta starší paní, „..tady je napsáno, že jste byla ubytovaná šest měsíců na psychiatrii,“ odtrhne oči od archu papíru a s přísným, nechápavým pohledem se na mě podívá. „Copak vy jste nebyla v žádné protidrogové léčebně?“

---

Otázka mě poněkud rozhodí. „Drogy nebyly tou primární věcí. Měla jsem menší halucinace a problémy s orientací v prostoru, takže jsem byla převezena tam.“ Doufám, že nepozná, že jsem ji neřekla celou pravdu a že ji tato informace bude stačit.

---

Paní odloží z ruky papír a chvíli se na mě podezřivě dívá. „Chcete říct, že se u vás vyvinula částečná schizofrenie?“

---

Začínám toho mít vážně dost.“To jsem neřekla,“ ohradím se „po návratu se mi podobné věci už nestávají. Navíc, jsem tady proto, abyste mě vyléčili z mé závislosti, ne abyste se mi hrabali v soukromém životě.“

---

Žena se nepřívětivě pousměje, zvedne telefonní sluchátko a začne ťukat na několik čísel. Poté sluchátko položí.

---

„Slečno, pokud se chcete vyléčit, tak nám budete muset říct všechno. Jinak se můžeme rozloučit.“

---

Už mám chuť se otočit a vyrazit ze dveří. Nechci se tady bavit o své zpackané minulosti, tu stejně řeším většinu dne, tak ať mi s ní dají pokoj aspoň tady. V tu chvíli se však z chodby vynoří starší muž s pleší a hnědým sakem. Přívětivě se na mě směje a při příchodu mi začne podávat ruku.

---

„Zdravím vás, jmenuji se Phil Davidson. Společně se budeme snažit vás dostat z vaší závislosti,“ usmívá se a třese mi na pozdrav rukou, což nesnáším.

---

Phil si vezme od starší ženy papíry, ta mu něco začne pošeptávat do ucha. Určitě začala kecat o té schizofrenii.

---

Kecy.

---

Doktor jenom pokyne hlavou a vede mě do chodby.

---

Náhle se ocitám v místnosti, která není ani z poloviny tak velká, jako ta předchozí. Ve středu místnosti je rozestavěno několik židlí uspořádaných do kruhu a nich sedí asi okolo šesti lidí. Kromě zadních dveří a menšího stolku s pitnou vodou je místnost úplně prázdná.

---

https://www.youtube.com/watch?v=cOv7xdqt4l0

View more

Ve škole to bylo po celý zbytek dne opravdové peklo. Nedokázala jsem se prakticky na nic soustředit, celou dobu mě znervózňovala představa, že mě mí noví spolužáci sledují. Každý můj pohyb. Jakoby čekali, jak zareaguju. Jakoby čekali, kdy udělám chybu. Bylo to hrozné.

---

Zapsala jsem si učebnice, které si mám pořídit a modlím se za to, aby učitelé nezkoušeli z učiva, které se probíralo před tím, než jsem zde dorazila, protože jsem nebyla zrovna v rozpoložení, kdy bych se chtěla spolužáků ptát a opisovat si od nich sešity. Vlastně jsem oficiálně ještě s nikým nepromluvila, když nepočítám ten rozhovor s Victorií na začátku. Dala jsem jim pokoj a oni dali pokoj mě. Tak mi to bude vyhovovat.

---

Během mého přemítání o prvním dni ve škole jsem se podívala z okna autobusu. Viděla jsem místo, kde jsem včera seděla s cigaretou v puse a s černými myšlenkami. Prakticky mi nebylo o nic líp. A navíc jsem dostala chuť si zakouřit. A taky chuť píchnout si Herák.

---

Autobus zastavil na zastávce, kterou jsem včera také viděla. Prve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale brzy jsem si všimla, že autobus neotevřel zadní ani přední dveře. Ale i přesto stál na zastávce. Necítila jsem se kvůli tomu dobře. Ne, cítila jsem se hrozně. Strašně. Jako by mi najednou začala provrtávat hlavou motorová pila.
Co ta sakra je?

---

Venku, hned před mým oknem se nečekaně mihl nějaký pták.

---

Havran.

---

Leknutím jsem se nadzvedla ze židle, což ve mě vyvolalo ještě větší bolest v hlavě, až jsem si musela dát ruce na čelo, protože jsem dostala strach, že se mi hlava snad rozpadne.

---

Autobus se konečně pohnul z místa a bolest zmizela. Hrozně mě to rozhodilo a vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat. Otočila jsem se nenápadně po zbylých cestujících, ale nikdo nevypadal nijak více zneklidněně.

---

Copak to mi už zase začíná hrabat?

View more

Opět nadzvednu hlavu, abych zjistila, zda tato slova patřila pro mne a od koho vůbec jsou. Přede mnou stojí černovlasá holka s výraznou rtěnkou a očními stíny a se založenýma rukama na prsou se na mě dívá. Pootočím se po zbytku třídy a zjistím, že mě všichni sledují. Dívají se na mě neutrálními, někdy trochu zděšenými pohledy a čekají na moji reakci. V dálce si všimnu i Daniela, který se na mě dívá pohoršeným a nechápavým výrazem. Hlavou mi proletí myšlenka, že kdybych na něj teď zamávala a řekla, že se známe, nejspíš by skočil z okna nebo začal kopat jámu, aby se mohl schovat.

---

Zvednu zadek a sednu si na místo hned vedle toho, na kterém jsem teď seděla, takže prakticky pořád zůstanu sedět u stejné lavice.

---

„Stačí?“ řeknu a upřeně se na tuto holku podívám.

---

Nejspíš jsem jí tímto gestem moc nepotěšila. Napravo slyším tlumený smích kluků, které nejspíš mé opovážlivé gesto pobavilo. Černovlasá holka už se nejspíš chystá něco říct, když v tom ji zarazí jiný kluk, s krátkými vlasy a brýlemi na očích.

---

„Victorie,“ poklepe jí na rameno, aby si získal její pozornost, a s vyděšeným výrazem na ni kroutí hlavou, potom potichu zašeptá: „..radši ji nech“.

---

Ha, je to fakt vtipné, ale oni se mě normálně bojí. To je sranda.

---

Ona Victorie se zpátky otočí na mě, odfrkne si a odejde, čímž mi teda udělá velikou radost.

---

V té chvíli začne zvonit a u dveří se objeví učitelka. Je postaršího věku, na hlavě má cosi jako drdol a tváří se velmi napjatě. Doufám, že to je kvůli mně.

---

Všichni se postaví a chvíli tam jenom tak stojíme. Učitelka projíždí celou třídou, až dopadne její zrak na mě. Potom se krátce podívá na Victorii, která naštvaně sedí ve druhé lavici s další, podobně divně nalíčenou kamarádkou.

---

„Vidím, že už tady máme novou spolužačku,“ řekne s jistou nervozitou v hlase.

---

„Mohla bys jít prosím tady ke mně?“

---

Co? Ne. Nechci…achjo.

---

Neochotně vstanu a sundám si kapuci z hlavy, protože nepotřebuju slyšet kecy od učitelky hned první den. Vstanu si vedle ní, a aniž bych věnovala pozornost tomu, co říká, pozorně si prohlídnu všechny spolužáky. Kromě Daniela, který neztratil svůj znechucený výraz, a Victorii, která se nasupeně dívá do lavice, poznávám jenom onoho vyděšeného klučinu, který se nejspíš bojí, že si ho v noci najdu a zabiju. Všichni se na mě dívají stejně neutrálně, striktně, někteří trochu vyděšeně, což mi přijde legrační. Na pravé straně sedí větší osazenstvo kluků, kteří se, kromě Daniela tváří všichni velmi povrchně a se samolibým úsměvem mě sledují.

---

„..tak, Alice, chtěla bys o sobě něco říct?“ vyvede mě z toku myšlenek najednou učitelka.

---

Chvíli ještě upřeně sleduju mužskou skupinku, která mě tím jejím sebevědomým úsměvem dohání k šílenství.

---

„Vše důležité se už o mě řeklo“ řeknu s chladným tonem v hlase. Učitelka je chvíli zticha jakoby schválně nechávala odeznít má poslední slova.

---

„Dobře, Alice,“ řekne mírně znervózněně, „můžeš si jít zase sednout. „

View more