KAPITOLA 13
„No…“ řekne Rachel nejspíš rovněž udivená z mé reakce.
„ Promiň, myslela jsem si, že to je ten důvod. Omlouvám se,“ řekne a konejšivě mě pohladí po dlani.
Ať toho nechá. Nelíbí se mi to.
„Ale…“ pořád mi to nejde dohromady, „kdo ti něco takového řekl? O blázinci?“ nejsem schopna to pochopit.
Rachel ruku znovu stáhne zpátky, za což jsem jí mimochodem velmi vděčná, a zatváří se ještě udiveněji.
„Od Daniela. V jejich třídě, do které budeš chodit, byla ředitelka, která je upozornila na to, že brzy budou mít spolužačku s problematickým chováním, díky kterému musela podstoupit řadu vyšetření v psychiatrické nemocnici, tudíž ať dbají na pěkné chování a zbytečně tu spolužačku nerozrušují,“ vypráví a já cítím, jak se mi obrací žaludek.
„Tohle, že jim řekla?“ snažím se ze sebe vykoktat a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí.
Rachel si začíná uvědomovat mé situace, která se očividně nerozvíjí podle jejího „optimistického plánu". Opět mi položí ruku, tentokrát na rameno, což mě opravdu vyvadí z mé těžko dosažitelné rovnováhy.
„Myslela jsem, že to bylo tvé rozhodnutí. Ty jsi o tom neměla tušení?“ ptá se
Nemám co k tomu dodat. Dlouze se napiju ze své sklenice a snažím se popadnout dech. Po minutě ticha se opět naproti stolu ozve.
„No… a ty jsi vážně byla v blázinci?
-----
Dvě hodiny ráno. Za necelých pět hodin vstávám do školy.
Do nové školy.
Do třídy, kde se už všichni nesmírně těší na příchod jejích nové, přepnuté spolužačky. Aspoň se nezmínila o drogách. Ale asi by to tak bylo lepší. Ted si určitě představují všechno možně, všechny horší věci.
V bytě jsem to nevydržela. Po první známce toho, že Rachel spí, jsem se vyřítila z bytu a vpadla do ulic tohoto města. A teď zde jenom tak sedím. Opřená o dveře obchodu s oblečením tu přemýšlím o tom, co se bude dnes dít a těžce nasávám dým z cigarety, které jsem si přibalila. Nikdo zde není. Všichni spí.
Kromě nějakého kluka, který sedí na autobusové zastávce.
„ Promiň, myslela jsem si, že to je ten důvod. Omlouvám se,“ řekne a konejšivě mě pohladí po dlani.
Ať toho nechá. Nelíbí se mi to.
„Ale…“ pořád mi to nejde dohromady, „kdo ti něco takového řekl? O blázinci?“ nejsem schopna to pochopit.
Rachel ruku znovu stáhne zpátky, za což jsem jí mimochodem velmi vděčná, a zatváří se ještě udiveněji.
„Od Daniela. V jejich třídě, do které budeš chodit, byla ředitelka, která je upozornila na to, že brzy budou mít spolužačku s problematickým chováním, díky kterému musela podstoupit řadu vyšetření v psychiatrické nemocnici, tudíž ať dbají na pěkné chování a zbytečně tu spolužačku nerozrušují,“ vypráví a já cítím, jak se mi obrací žaludek.
„Tohle, že jim řekla?“ snažím se ze sebe vykoktat a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí.
Rachel si začíná uvědomovat mé situace, která se očividně nerozvíjí podle jejího „optimistického plánu". Opět mi položí ruku, tentokrát na rameno, což mě opravdu vyvadí z mé těžko dosažitelné rovnováhy.
„Myslela jsem, že to bylo tvé rozhodnutí. Ty jsi o tom neměla tušení?“ ptá se
Nemám co k tomu dodat. Dlouze se napiju ze své sklenice a snažím se popadnout dech. Po minutě ticha se opět naproti stolu ozve.
„No… a ty jsi vážně byla v blázinci?
-----
Dvě hodiny ráno. Za necelých pět hodin vstávám do školy.
Do nové školy.
Do třídy, kde se už všichni nesmírně těší na příchod jejích nové, přepnuté spolužačky. Aspoň se nezmínila o drogách. Ale asi by to tak bylo lepší. Ted si určitě představují všechno možně, všechny horší věci.
V bytě jsem to nevydržela. Po první známce toho, že Rachel spí, jsem se vyřítila z bytu a vpadla do ulic tohoto města. A teď zde jenom tak sedím. Opřená o dveře obchodu s oblečením tu přemýšlím o tom, co se bude dnes dít a těžce nasávám dým z cigarety, které jsem si přibalila. Nikdo zde není. Všichni spí.
Kromě nějakého kluka, který sedí na autobusové zastávce.