Co je tvůj největší problém?
Já. Není to jen způsob myšlení, není to chování, tělo, ale tohle všechno dohromady podepsané mým jménem.
Jeden z největších problémů mého já ovšem je to, že se chci svěřit. Chci se svěřit se svými problémy lidem okolo, ale nechci, abych je zatěžoval. Moje poslední dva pokusy o tom se někomu svěřit dopadli nakonec tak, že já musel toho druhého uklidňovat. Nechci už nikomu ublížit, ale chci to už konečně pustit ven. Chci aby někdo pochopil, jak mi je. Nechci už mít na svědomí další zkažené životy. Chci jenom odejít. Uvědomuji si, jak divná osoba vlastně jsem. Uvědomuji si to každým dnem, každou chvíli a irituje mě, že to lidi okolo musí snášet. Vidím, jak jim to vadí. Vnímám každou jejich reakci a dokážu pochopit, kdy jsem udělal či řekl něco špatně na základě prakticky vzato nulové reakce a vyčítám si to.
Chci se jenom svěřit, ale můj mozek mě nepustí. Přepisuju to tu už asi po čtvrté. Je to jako s přítelkyní. Strašně rád bych měl někoho vedle sebe. Aby mě někdo uklidnil, objal, dokázal pochopit, byl tu pro mne a já věděl, že ho nezatěžuji. Ale to už asi nedokážu... Nemůžu přestat myslet na to všechno, co jsem zažil v předchozím vztahu a pořád mi to neskutečně chybí. Dal bych za všechny ty drobné detaily, momenty, konverzace a nebo jenom pohledy cokoliv. Ale kdybych měl někoho jiného, nedokázal bych překonat ten pocit toho, že patřím někomu jinému. Připadal bych si jako lhář.
Slíbil jsem si, že pokud mi vztah krachne, ukončím to. A pořád tu po roce jsem a umírám každý den dokola a dokola... Ale nedokážu ji opustit i když vím, že pro ni už absolutně nic nejsem a nezajímám ji.
Chce se mi brečet když si všechny ty vzpomínky přehrávám a vzpomínám na to, jak šťastný jsem byl. A jak jsem to všechno zahodil...
Takže... Můj největší problém jsem já. Můj mozek ale hlavně - Moje myšlení. Protože tyhle dva faktory mi kompletně zničily život.
Jeden z největších problémů mého já ovšem je to, že se chci svěřit. Chci se svěřit se svými problémy lidem okolo, ale nechci, abych je zatěžoval. Moje poslední dva pokusy o tom se někomu svěřit dopadli nakonec tak, že já musel toho druhého uklidňovat. Nechci už nikomu ublížit, ale chci to už konečně pustit ven. Chci aby někdo pochopil, jak mi je. Nechci už mít na svědomí další zkažené životy. Chci jenom odejít. Uvědomuji si, jak divná osoba vlastně jsem. Uvědomuji si to každým dnem, každou chvíli a irituje mě, že to lidi okolo musí snášet. Vidím, jak jim to vadí. Vnímám každou jejich reakci a dokážu pochopit, kdy jsem udělal či řekl něco špatně na základě prakticky vzato nulové reakce a vyčítám si to.
Chci se jenom svěřit, ale můj mozek mě nepustí. Přepisuju to tu už asi po čtvrté. Je to jako s přítelkyní. Strašně rád bych měl někoho vedle sebe. Aby mě někdo uklidnil, objal, dokázal pochopit, byl tu pro mne a já věděl, že ho nezatěžuji. Ale to už asi nedokážu... Nemůžu přestat myslet na to všechno, co jsem zažil v předchozím vztahu a pořád mi to neskutečně chybí. Dal bych za všechny ty drobné detaily, momenty, konverzace a nebo jenom pohledy cokoliv. Ale kdybych měl někoho jiného, nedokázal bych překonat ten pocit toho, že patřím někomu jinému. Připadal bych si jako lhář.
Slíbil jsem si, že pokud mi vztah krachne, ukončím to. A pořád tu po roce jsem a umírám každý den dokola a dokola... Ale nedokážu ji opustit i když vím, že pro ni už absolutně nic nejsem a nezajímám ji.
Chce se mi brečet když si všechny ty vzpomínky přehrávám a vzpomínám na to, jak šťastný jsem byl. A jak jsem to všechno zahodil...
Takže... Můj největší problém jsem já. Můj mozek ale hlavně - Moje myšlení. Protože tyhle dva faktory mi kompletně zničily život.