Asi zase takový "check" po dlouhé době. Za ty tři měsíce se... stalo dost věcí. Dost věcí na které nejsem pyšný, věci, které mi ublížily a věci, které mě dostaly na kolena.

---

Trápí mě... spousty věcí, ale nedokázal jsem se otevřít. Strašně moc věcí jsem těsnil v sobě a ačkoliv jsem měl člověka, kterému jsem se mohl svěřit, nedokázal jsem to. Nechci lidem přitěžovat a zatěžovat je. Možná i proto mi ask byl v mnoha chvílích příjemným útočištěm a místem, které mi pomohlo.

---

Před měsícem jsem si po opravdu dlouhé době zlepšil náladu a konečně se odhodlal k něčemu, co jsem plánoval dlouho, ale neměl na to psychiku. Nechal si obarvit vlasy, yay.

---

A upřímně? Po strašně dlouhé době jsem ze sebe měl dobrý pocit. Pocit že nevypadám jako naprostá troska a nehnusil jsem se sám sobě.

---

A aktuálně se na ask vracím asi jen... abych hodil takový to info "Hey, pořád žiju. Nerad, ale žiju + tady máte novinky".

---

Ta první je, že jsem našel způsob, jak se vypsat. A pokud tedy opravdu někoho zajímá, co se děje uvnitř té věci, čemu říkám hlava, tady máte link. Otevřeně a přímočaře už o tom nejsem schopný mluvit a netuším, jestli vůbec někdy budu.

---

https://www.instagram.com/svetluskaaslavik/

---

A ta druhá... well... asi po třech letech někam hážu svojí fotku. Konečně se sám sobě tolik v obličeji nehnusím a asi by bylo fajn, kdybych nebyl jenom no-face randomák na asku. Teď alespoň budu jenom randomák...

View more

Už dlouho jsem neměl tak tíživou touhu se vypsat. Pustit to všechno z těla a konečně odhodit ty kila zátěže putující na mých zádech a táhnoucí mě k hlubině. Tak strašně moc jsem to chtěl pustit ze sebe... ale neměl jsem komu. Nikdy jsem nechtěl nikoho obtěžovat se svými problémy. Nikdy jsem je neměl nechat nést to břímě co trápí i mě a nikdy jsem nechtěl, aby kvůli tomu všemu se ke mně začali chovat kompletně jinak. Chtěl jsem jenom tiché pochopení. Neustálé přemýšlení jestli to ten či onen člověk myslel doopravdy mě vnitřně ubíjí a často je ta nucená přetvářka vůči mně strašně vidět...

---

Je půlnoc, přede mnou ještě několik zdlouhavých a těžkých hodin a pak zase nový pokus o to nezničit se během dne ještě více. Ale... asi ta nejdůležitější část.

---

Čím dál tím více se začínám psychicky propadat. Uvědomuji si, že v životě nejspíše nic nedokážu ať se snažím jakkoliv. Že jsem prostě neschopný, nepoužitelný a nepotřebný kus masa a že nikdy nic neudělám pořádně. Všechno se to zase vrací a vrací dokola jako vlna, která se odrazila od břehu, doputovala na konec a zvětšila se. Momenty úlevy jsou čím dál tím vzácnější a nekonečná přetvářka toho veselého chlapce se pomalu odhaluje. Mám potřebu neustále brečet a ublížit si, ale nikdy to neudělám ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Nechci, aby ostatní viděli, s jak slabým člověkem se baví, aby moje rodina byla zklamaná z takové chyby jako jsem.

---

Chci jenom trochu pochopení, nic víc jsem po nikom nechtěl... Chci konečně být sám sebou...

View more

Asi tři čtvrtě roku a upřímně... Ani nevím. Poslední dobou to je horší a horší a moje psychika značně odchází. Nedostatek spánku, moc nejím, nepiju, čas trávím doma a jen tak tiše koexistuju s ostatními.

---

Snažím se zabavit tím, co mi kdysi dělalo radost, ale ani to už nepomáhá. Teď se snažím vytvořit si svou vlastní sociální síť, což je... nebudu lhát, psychicky dost namáhavé, hlavně když některé z programovacích jazyků se učím za pochodu. Snažím se cvičit, psát i rozjíždět projekty na vývoj stránek, ale... Už jsem ztratil tu chuť být z něčeho šťastný a spokojený a ta přetvářka se na mě začíná podepisovat.

---

Začínám zase žít ze vzpomínek, pomáhat ostatním lidem místo sám sebe a ignoruji svoje problémy. Asi to je jediná věc, co mi dokáže trošku zlepšit náladu. Nepřipadám si tak nepoužitelný.

---

Hádám že jsi čekal/a nějakou větší odpověď, nebo něco veselejšího... Ale momentálně asi nejsem schopný toho napsat více. Promiň.

---

Kdyby tě to nějak zajímalo více, klidně napiš. ^^

View more

Já. Není to jen způsob myšlení, není to chování, tělo, ale tohle všechno dohromady podepsané mým jménem.

---

Jeden z největších problémů mého já ovšem je to, že se chci svěřit. Chci se svěřit se svými problémy lidem okolo, ale nechci, abych je zatěžoval. Moje poslední dva pokusy o tom se někomu svěřit dopadli nakonec tak, že já musel toho druhého uklidňovat. Nechci už nikomu ublížit, ale chci to už konečně pustit ven. Chci aby někdo pochopil, jak mi je. Nechci už mít na svědomí další zkažené životy. Chci jenom odejít. Uvědomuji si, jak divná osoba vlastně jsem. Uvědomuji si to každým dnem, každou chvíli a irituje mě, že to lidi okolo musí snášet. Vidím, jak jim to vadí. Vnímám každou jejich reakci a dokážu pochopit, kdy jsem udělal či řekl něco špatně na základě prakticky vzato nulové reakce a vyčítám si to.

---

Chci se jenom svěřit, ale můj mozek mě nepustí. Přepisuju to tu už asi po čtvrté. Je to jako s přítelkyní. Strašně rád bych měl někoho vedle sebe. Aby mě někdo uklidnil, objal, dokázal pochopit, byl tu pro mne a já věděl, že ho nezatěžuji. Ale to už asi nedokážu... Nemůžu přestat myslet na to všechno, co jsem zažil v předchozím vztahu a pořád mi to neskutečně chybí. Dal bych za všechny ty drobné detaily, momenty, konverzace a nebo jenom pohledy cokoliv. Ale kdybych měl někoho jiného, nedokázal bych překonat ten pocit toho, že patřím někomu jinému. Připadal bych si jako lhář.

---

Slíbil jsem si, že pokud mi vztah krachne, ukončím to. A pořád tu po roce jsem a umírám každý den dokola a dokola... Ale nedokážu ji opustit i když vím, že pro ni už absolutně nic nejsem a nezajímám ji.

---

Chce se mi brečet když si všechny ty vzpomínky přehrávám a vzpomínám na to, jak šťastný jsem byl. A jak jsem to všechno zahodil...

---

Takže... Můj největší problém jsem já. Můj mozek ale hlavně - Moje myšlení. Protože tyhle dva faktory mi kompletně zničily život.

View more

Je půl třetí ráno. Tak nějak přemýšlím vůbec nad tím, co jsem v životě dokázal. Jsem prakticky naprosto nepoužitelný hovado který si ani nezaslouží žít. Má to vlastně vůbec cenu? Dokážu udělat alespoň něco dobře? Nejspíše ne.

---

Pořád mi v hlavě bubnují všechny ty vzpomínky... všechny ty věci, co jsem s ní zažil a uvědomuji si, že jsem ji ublížil. Musel jsem. Po tom roce a čtvrt přemýšlení, hledání a analyzování všech vzpomínek jsem si konečně jistý.

---

Kdybych nebyl srab, asi bych tu už nebyl. Ale pořád mám pocit, že to musím napravit. Že musím pomoci ostatním lidem...

---

Pomalu to nezvládám. Mé tělo je rozděleno na dvě proti sobě válčící strany. Jedna si žádá moji smrt. Chce, abych se trápil, utápěl se v tom všem, skončil špatně, ubližoval si co nejvíce můžu a ponižoval se. Nutí mě pomáhat ostatním, ignorovat své vlastní problémy a neřešit je. A ta druhá? Snaží se mě zachránit z topící se lodě. Snaží se mi vysvětlit, že co se stalo stalo se a jedeme dál. Že se nemusím pro všechny rozkrájet a pokud udělám jednu drobnou chybu, nemusím si připomínat následující týdny. Ale to já prostě nedokážu. Nejsem takový člověk...

---

Každou hodinu se moje nálada může změnit. Stačí jeden malý moment a strany se prohodí.

---

Ale upřímně... pokaždé, co jdu spát, tiše doufám, že se už neprobudím. Nechci to ukončit... jen se nechci probudit. Proklínám jak svět okolo sebe , tak i mé samotné já.

---

Za dva dny mi táhne na sedmnáct a přeji si jen jednu věc. Aby se celá moje existence vymazala. Abych se ztratil všem ze vzpomínek, aby lidé žili životy beze mne...

---

Aby všichni ti, které znám, byli šťastní beze mne.

---

Nevím, jestli to je chaos, nebo jenom moje depresivní kecy kvůli tomu, že je můj mozek postižený. Asi spíše to druhé...
Ale pochybuji, že to někdo čte.

View more