Je půl třetí ráno. Tak nějak přemýšlím vůbec nad tím, co jsem v životě dokázal. Jsem prakticky naprosto nepoužitelný hovado který si ani nezaslouží žít. Má to vlastně vůbec cenu? Dokážu udělat alespoň něco dobře? Nejspíše ne.
Pořád mi v hlavě bubnují všechny ty vzpomínky... všechny ty věci, co jsem s ní zažil a uvědomuji si, že jsem ji ublížil. Musel jsem. Po tom roce a čtvrt přemýšlení, hledání a analyzování všech vzpomínek jsem si konečně jistý.
Kdybych nebyl srab, asi bych tu už nebyl. Ale pořád mám pocit, že to musím napravit. Že musím pomoci ostatním lidem...
Pomalu to nezvládám. Mé tělo je rozděleno na dvě proti sobě válčící strany. Jedna si žádá moji smrt. Chce, abych se trápil, utápěl se v tom všem, skončil špatně, ubližoval si co nejvíce můžu a ponižoval se. Nutí mě pomáhat ostatním, ignorovat své vlastní problémy a neřešit je. A ta druhá? Snaží se mě zachránit z topící se lodě. Snaží se mi vysvětlit, že co se stalo stalo se a jedeme dál. Že se nemusím pro všechny rozkrájet a pokud udělám jednu drobnou chybu, nemusím si připomínat následující týdny. Ale to já prostě nedokážu. Nejsem takový člověk...
Každou hodinu se moje nálada může změnit. Stačí jeden malý moment a strany se prohodí.
Ale upřímně... pokaždé, co jdu spát, tiše doufám, že se už neprobudím. Nechci to ukončit... jen se nechci probudit. Proklínám jak svět okolo sebe , tak i mé samotné já.
Za dva dny mi táhne na sedmnáct a přeji si jen jednu věc. Aby se celá moje existence vymazala. Abych se ztratil všem ze vzpomínek, aby lidé žili životy beze mne...
Aby všichni ti, které znám, byli šťastní beze mne.
Nevím, jestli to je chaos, nebo jenom moje depresivní kecy kvůli tomu, že je můj mozek postižený. Asi spíše to druhé...
Ale pochybuji, že to někdo čte.
View more