Jsme dva...
Vzpomněl jsem si na to, co jsem jednou řekl ex a ačkoliv jsem to nemyslel nijak zle, teď si uvědomuji, jak to muselo znít. Možná jsem ji tím ublížil. Byla dost citlivá a vím, že jsem ji tím nejspíše ranil. Možná jsem jí způsobil dost bolesti... Ach bože... sedím tu, snažím se pomoci dvěma lidem a přitom sám pláču a třesu se. Tak moc si přeju na to zapomenou, aby se to nikdy nestalo a abych konečně zemřel... Je to už rok a měsíc... a pořád, každým dnem na ni vzpomínám. Měl bych se léčit...
Ani nevím, jestli se přes to někdy přenesu. Každý den na mě mohou vypadnout vzpomínky, které mě během jedné vteřiny dokážou rozhodit a zničit mi náladu...