Poslední dobou jsem se vyhýbala některým lidem a to hlavně těm co jsem něco dlužila. Nechodila jsem mezi lidi a celkově byla spíše v ústraní. Neznamenalo to ale že bych se jich nějak bála nebo tak. Šlo o to, že poslední dobou jsem byla fakt napružená a sebemenší narážka mě dokázala vytočit do obřích rozměrů a jednoduše jsem nechtěla abych někoho něčím praštila.

---

Spoustu času jsem teď trávila v treninkové místnosti. Skutečně jsem tam byla nejméně 12 hodin denně. Byl to nejlepší způsob na odreagování a uklidnění. Místo nakopávání zadků lidí jsem mohla pořádně kopnout do boxovacího pytle což byla podle pravidel lepší možnost i když zdaleka ne tak zábavná. Nebylo to ale jen kvůli mému dobrému pocitu, chtěla jsem být ve formě.

---

Vždycky mi šlo o to být nejlepší a ve všem vynikat, dokonce se mi to většinou vedlo. Chtěla jsem být skvělá a tohle trénování mi v tom pomáhalo. Zvláště teď o to šlo když mě vybrali na důležitou misi. Nikdy a ani tentokrát mi nešlo o to ji splnit pokud to znamená, že se při tom stane něco mě. Dělám všechno a vždy ale jedině pokud to neohrožuje můj život, to byla zásada.

---

Nebylo výjimkou, že i v tuhle hodinu, kdy se většina vrací na pokoj, já jsem tady a trénuju. Davy proudící ven mě nezajímali, nebo jsem si myslela že v nich nebude nic zajímavého dokud jsem nezahlédla tu známou střapatou hlavu prodírající si cestu dovnitř. Ve skutečnosti jsem se divila, že toho prcka nezašlapali protože to chvílemi na to vypadalo, což by byla teprve sranda. Dlouho jsem ho neviděla a nebyla bych to já kdybych se neozvala.
"Hej!" Křikla jsem při čemž jsem po tobě hodila jednu boxerskou rukavici. A když jsi se podíval mým směrem usmála jsem se. "Neříkej mi, že ty cvičíš... Moc na to nevypadáš." Neodpustila jsem si poznámku a nakonec to podtrhl i můj úšklebek.

View more

@aleclightwood2
Bylo tomu už 13 let co naposledy pohlédla do jeho očí, kdy slyšela jeho přímý hlas a dotýkala se jeho ruky. Pomalu zapomínala ty maličkosti, jak velký úsměv dokáže vytvořit když se usmívá. Jak se mu v obličeji napnou všechny svaly a na čele vyskočí malá vráska když se zlobí. Všechno tohle se jí zdálo jako daleká minulost když si to opět představovala. A začínala si uvědomovat jak jí právě maličkosti chyběli.
Ze všeho nejvíce Tayllar ale chyběla tětiva natažená v prstech, šíp v druhé ruce a jemný závan větru když šíp z ruky vypustí a tětiva se smrští. Pak také kreslení run. Jistě bolelo to ale stálo to za ten pocit, ten který dával takovou moc.
Nic z tohoto i vílího dvora neměla i když i tam se pár užitečných věcí naučila, nic nebylo jako toto.

---

Při vzpomínkách na dětství se jí po tváři spustila jedna neposedná slza. Rychle ji setřela aby ji Magnus neviděl i když to se nejspíš nepovedlo. Třebaže to mohlo být jedno, jí nebylo. Magnuse brala dalo by se říci jako svůj vzor- je silný, chytrý, statečný a navíc to byl on kdo Tayllar dostane zpátky domů. Znala ho už dlouho protože to byl pravidelný návštěvník dvora a on patřil k těm co si s Tayllar povídal.

---

Kráčela po boku Magnuse, trochu kulhajicím krokem, to ale nemohlo Tayllar v žádném případě zastavit protože na konci čekala slíbená odměna, na kterou čekala už tak dlouho. Bylo to sice 13 let což vlastně nebyla ani půlka lidského života jenže pro ni to bylo jako staletí.
Nemohla se dočkat až je všechny spatří dokonce i Jace což by dříve nikdy neřekla. Čím více se blížila k Institutu, tím rychlejší tempo kroku nasazovala, že občas nechávala Magnuse za sebou. Přeci jen byl Magnus už stařík i když na to nevypadal.

---

Zastavila se až když stála krok před pozemkem Institutu. Viděla obrovskou budovu, vypadající jako kostel což si přesně pamatovala. Udělala krok na chodníček vedoucí ke dveřím, udělala ho tak jemně jakoby se bála, že je to celé jen sen a když přitlačí celé se to pod nohama rozplyne. Nemusela ale udělat další krok.
Nejen, že pocítila jak jí někdo chytá za ruku ale také ji do nosu praštila velice známá vůně - potu a kovu.
Pomalu zvedla hlavu a uviděla ho, koukala do očí svému dvojčeti, které tak dlouho neviděla. Až teď jakoby se ztracený kousek jí samotné vrátil.

---

Alec vypadal pořád stejně - černé vlasy mu padaly do čela, černé oblečení, bunda zakrývající mu runu na krku a dříve smutné ale teď už ne oči. Tayllar by si ho mohla prohlížet takhle do smrti jen aby jednou uvěřila, že je to skutečné ale něco chtěla více než si ho jen prohlížet. Chtěla ho obejmout a tak to i udělala.
S obrovským vydechnutím se mu svalila kolem krku jakoby to mělo být to poslední co udělá.

View more

▫️jméno: Tayllar Lightwood
▪️status: lovec stínů
▫️věk: 23
▪️rodina: Maryse [matka], Robert [otec], Alexander [dvojče], Isobelle [sestra], Max, [bratr], Jace [nevlastní bratr], Clary [později parabatai]
▫️děj:
Tayllar se narodila rodině snad nejslavnějších lovců stínů jako starší sestra Izzy, Maxe a dvojče Aleca (i když on je o 5 minut starší). Od mala byla vychovávána pro zabíjení démonů a byla v tom dost dobrá. Jako každé dítě občas něco pokazila a někdy to bylo i naschvál, zvláště pokud to mohlo přivodit pobavení. Stejně jako Alec i její hlavní zbraň byl luk ale vždycky Izzy záviděla její bič. Naopak Izzy záviděla Tayllar její talent zpěvu.
Se sourozenci si jinak dobře rozumí zvláště tedy s Alecem. Dříve se od sebe nehli skoro ani na krok ale to se změnilo. Z části kvůli Jaceovi, který se měl stát Alecovým parabataiem ale taky proto, že Tayllar z jeho života nakonec zmizela.
V pouhých 10-ti letech byla unesena vílí královnou mezi víly. Sen každé malé holky, správně? Být unesena k vílám. No tak Tayllar sen to nebyl.
Královna jí ale nijak neubliživola právě naopak šlo o to, že jen potřebovala páku na lovce. Dokud bude mít dceru důležité rodiny u sebe na dvoře jen těžko se lovci pokusí jakkoliv zlikvidovat její lid a jí samotnou. Nejen, že se o Tayllar starala ale dokud byla menší dokonce si spolu hráli. Teoreticky jí tam nic nechybělo i si to tam docela oblíbila, královna se jí snažila vychovat k obrazu svému a někdo jiný by třeba i zapomněl na roky strávené v Institutu jenže ne ona. Ačkoliv tohle po pár brala jako druhý domov, první byl prostě první a ona byla rozhodnuta se do něj jednou vrátit. Znova vidět rodiče, sourozence a znova bojovat proti démonům. A to všechno jenom díky Magnusovi, který jí pomohl se odtamtud dostat.

View more

*Měla jsem pocit že kdyby jsi si zvykl na mé narážky a k tomu na to že chci dostat co chci, mohlo by to fungovat a jednoho z nás by nenašli někde zahrabaného od druhého ale to by jsi musel přistoupit na mé nároky. Moje poslední spolubydlící byla dívka a tak byla vystrašená naprosto ze všeho takže mě radši nechala dělat si co chci než aby mi něco řekla. To se mi líbilo více než člověk tvého charakteru.
Jak chceš. *Řeknu naprosto jednoduše a pokrčím rameny. Chtěla jsem aby jsi se toho obličeje zbavil pro vlastní dobro jelikož mě to rozesmívalo ale když jsi si to nechtěl usnadnit tvoje minus.
Na posteli jsem měla vítězný úsměv a naopak jsem byla ráda za tvůj poraženeckej obličej. Nejspíš bych z ty postele už neměla nikdy slézt aby jsi mi ji nezabral, pro dnešek to ale vyšlo což mi pro zatím stačilo.
Poté co se otevřeli dveře tak přes to že jsem ležela nebo spíše byla rozpláclá na posteli jsem se vyhoupla do sedu a podívala se směrem odkud vycházel hlas čili ke dveřím. Na to jak jsi si hrál abych k tobě měla úctu to tu k tobě lidi nemají taky. Ještě po tom co ten kluk zmizel jsem koukala ke dveřím dokud si nepromluvil, větu po které jsem myslela že jsi se při tom pádu praštil do hlavy.* Neslyšela jsem že by řekl moje jméno. *Pronesla jsem bez zájmu a znovu se položila na postel, já se nezvednu na to můžeš hned zapomenout. *

View more

*Prostě jsem si nemyslela že říkáš pravdu, brala jsem to jako hodně blbou výmluvu i když po pravdě jsem tomu věřit ani nechtěla protože kdybych to uznala za pravdu nemohla bych se ti už smát a pak bych se nudila. Za to vtipy jak jsi spadl přes "obří" kámen mě neskutečně bavili, bavili mě všechny poznámky na tvůj účet ale tyhle ještě více.
Měl by jsi si pomalu začít zvykat na to že pokud se mnou budeš chtít vycházet musíš si zvyknout na moje poznámky vůči tobě, nebyl jsi zdaleka jediný na koho jsem je měla.
Tvůj uraženej obličej nad mým dalším vtipem mě pobaví snad stejnou mírou jako sám ten vtip.* Měl by jsi se zasmát taky jinak ti ten kyselej ksicht zůstane. * Řekla jsem ostře a nad tvým tónem jsem jen povytáhla obočí a zakroutila pobaveně hlavou. Myslím, že jsem měla dobrý důvod ti už nedůvěřovat, plus to jak jsem si teď z tebe dělala srandu, po tomhle bych byla ráda kdyby jsi mě hodil jen na zem a ne hůř.
Nenechám tě spát na hoře ani kdybych tě měla z té horní postele shodit,taky ti to dám jasně najevo a nejen svou odpovědí. Neměla jsem v plánu ti lámat kotník ani nic jiného ani jsem nechtěla aby jsi doopravdy spadl ale stalo se, možná jsem do toho dala víc síly než jsem chtěla a nebo jsi vážně padavka jak jsem si myslela. Když už si ale ležel na zemi nemělo cenu se zastavovat jinak by to přišlo vniveč takže jsem běžela dál, kdyby jsi se dlouho neobjevil asi bych se vrátila a zjistila či se ti něco nestalo.
Doběhla jsem až do pokoje a sedla si do tureckého sedu na postel, aniž bych si sundala boty nebo cokoliv jiného. Chvilku tam sedím ale po tom přijdeš i ty s tím otravným praštěním dvěma. Nakonec jsi mě ale svou větou překvapil, nevypadal jsi jako že se chceš vzdát ale teď jsi tak udělal. I tak jsem ale byla spokojená protože jsem dostala co jsem chtěla.* Konečně rozumné slovo. *S výdechem jsem se položila na postel a zadívala se do stropu. Vážně jsem byla ráda že mohu spát nahoře, když jsem byla ve stanu žádná horní postel nebyla a proto jsem jí tak chtěla. *

View more

*Sice jak říkáš ty jsi mě na zem nepustil schválně ale já ti nevěřím a tak ti to nenechám jen tak projít, nevím ještě co ti za to udělám ale zatím si vystačím s otravnými poznámkami. Myslím, že jsem si našla nové téma k urážní tě i když na prcka jsem stále ještě nezapomněla.
Jestli jsi si vážně myslel, že tvůj vymyšlený důvod vezmu jako ospravedlnění tak to jsi se sekl. Ani nechápu jak jsi si to mohl myslet, že já bych ti na takovou blbost skočila a proto jsem si ani ten vtip odpustit nemohla.* Vždyť já to myslím taky vážně, to není sranda zakopnout o tak velkej šutr. *Zasmála jsem se ještě více než před tím, podle mě to byl dobrý vtip, já jsem se bavila a tobě se nelíbil jen protože byl o tobě jinak by jsi se smál stejně jako já.
Naštěstí tvou ruku stihnu protože kdyby si ji uhnul dříve tak bych skončila na zemi, dnes už po druhé a nejspíš ani ne naposledy.* Mám ti věřit po tom co jsi mě hodil na zem? *Zakroutila jsem nad tím hlavou. Vlastně jsem ti nevěřila ani před tím než jsem dopadla na zem a tohle tomu taky nepomohlo.
Nikdy jsem nebyla naštvaná nebo nebrečela když jsem spadla ani jako malá prostě jsem se oklepala a šla dál a ani když jsem vyrostla se to nezměnilo.
Šla bych v klidu dál vedle tebe kdyby jsi neřekl onu větu, to na tebe prudce otočím hlavu.* Ten kotník ti klidně zlomím ale i bez toho budu spát na horní posteli. *Řekla jsem ti to zřetelně, spíše jsem ti to oznámila se skrytým významem-ustel si hezky dole. Chvílí jsem šla ještě vedle tebe v naprostém klidu.* Vrchní postel je má. *Vyhrkla jsem ze sebe najednou. A abych se tam dostala první nebyla jiná možnost než tě shodit na zem a tak jsem tak i udělal. Strčila jsem tě sice ne moc ale tak aby tě to spomalilo a já se mezi tím rozběhla k pokoji nebo spíše k horní posteli. Teď byla výhoda že jsem tolik neběhala protože jsem tak měla více síly. *

View more