Jak moc se miluju, tak moc se nesnáším a setrávám v extrémech.
Jak jsem si v prosinci myslela, že ho nikdy v životě nepřestanu milovat, tak se mi na začátku ledna zhnusil. Jak jsem chtěla dát výpověď kvůli tomu, že na mě protišichta byla hnusná a teď je práce moje rodina. Jak jsem měla čtyři kila na účtě a z čela mi tekl pot, když jsem si kupovala poslední cigára. Jak jsem se brodila nahoru na horu ve sněhu a bylo mi jasný, že to nedám. A jak usínám v teplý posteli.
Jak jsem jako malá chtěla týpkovi rozflákat o hlavu porcelánovej domeček, protože mi bil matku ve vaně a později jsem se z toho vypsala a měla třetí místo v soutěži.
Jak jsem začala brát antidepresiva, protože jsem měla panický ataky z perníku a uctívala prášky, abych čtyři roky na to zjistila, že kvůli lékům nedokážu bejt nikdy šťastná, protože tuměj všechny emoce a růst. Jak jsem se zhroutila na Míráku, protože mě stihla tak obrovská sociální fobie, že jsem se několik měsíců neodvážila vyjít z bytu, moje matka mi na prvním sezení s psychiatrem řekla, že tu maturitu stejně nedám, a na to záblesk v mysli, moje maturita s jedničkama a dvojkama. Moje blití do postele. Moje laskavost k druhým. Jedna facka, druhá facka, rozbila jsem přítelovi držku o lampu, byl v bezvědomí. Oblíkala jsem tři mrtvoly do šatů, přebalovala je, myla je, přikryla je.
Jako malá jsem šplhala do kopce tak, že jsem měla nehty samou hlínu. Nikdy jsem se nevzdala.
View more