Jirko, jinak já jsem se včera nedívala na žádný film, ale dívala jsem se na ty videa "behind in the scene" (nevím jak se to přesně píše) prostě ty dokumenty o tom, jak se ten film točil
Taky se na podobné bonusy dívám. Někdy to může vlastnímu filmu i ublížit. :-) Rád si třeba pouštím takové ty kratičké párminutové hororrové jednohubky. A ke kterému filmu?
Ponožky naštěstí nejsou skoro vidět a je to ten nejposlednější kus oděvu, co by mě trápil. Pokud si teda odmyslím ten jeden den, kdy jsem si je oblékl potmě.
Nejvíc trapně jsem se jako malý cítil, když mě nastrojili věcma, který se mi nelíbily a pak jsem v tom musel celý den chodit. Nebo, když přede mnou vyprávěli o mě nelichotivý historky svým známým nebo příbuzným. To bych se nejradědši propadl.
Vůbec ne, alespoň se necítím být úspěšným člověkem. Samozřejmě se sem tam nějaký dílčí úspěch dostaví a mám z něj radost, ale to jsou jen takové momenty, díky kterým člověk nepadne úplně na dno a má trochu sílu jít dál. Ale jinak spíš inklinuju k lůzrům.
Ono je těžké popsat, co to je strašidelný film a ještě je porovnat a vybrat ten nej. Když jsem byl malý, kolikrát mě vystrašily i některé pohádky. Mám ověřeno, že nejlepší filmové zážitky bývají v kině. Takže jsem velmi rád, že jsem mohl kdysi vidět na velkém plátně klasiku jako třeba Vetřelce nebo Vymítače ďábla. To je prostě jiná level. Doporučuju se zajít pořádně vystrašit do kina.
Probudím se brzo, třeba v 5, už se mi nechce spát , ale ani vstávat. Sáhnu na stolek pro čtečku a třeba 20-30 min si čtu. Pak se přemůžu a zapnu PC, rychle projedu zprávy, počasí, výsledky a jestli se mě někdo na něco neptá. :-) Podívám se do seznamu filmů, na který bych měl chuť, zapnu "kino", vlezu znovu do postele a pustím si ho. Když dostanu hlad, skočím si něco připravit, najím se a s kafem si zase vlezu do postele a dokoukám film. Vstanu hodně pozdě, třeba až o půl osmé, nebo dokonce v osm, a pak už se naplno věnuju povinnostem.