†Diana☆

Zvedne ruku a někam ukáže " vidíš Mio? Tam je pevnina. Jsme blízko." Jen pozoruju jak se mu rozzáří oči a usměju se.."Máma s tátou by byli hrdí, že jsme to zvládli.."Zamračím se.. To bodnutí... Zase.. Odtáhnu se od něj a nemotorně se postavím.. Hned mě napodobí a chytí mě.. Strčím do něj více než obvykle a on sebou zavrávorá, div nepřepadne přes palubu. Má namále , ale rychle ho chytím za rukáv kabátu a stáhnu zpět.Bohužel však je kluzká paluba.. A s mojí nešikovnou šikovností nám to oběma podklouzne a nakonec letíme přes palubu oba.Je to strašně rychlý okamžik. Stačím si pouze všimnout, jak se Christian praštil do hlavy a v bezvědomí dopadl na vodní hladinu a pak jen, jak jsem se sama potopila. Sotva jsem se stihla nadechnout. Snažila jsem se vyplavat na hladinu ale proud a vlny.. Bylo to příliš silné..
****
Pálí to. Moje oči. Mám hroznou žízeň. V ústech cítím pachuť krve. Kde to jsem ? Co tu dělám. Zima. Strašná zima. Bráška určitě ví kde jsme.. Počkat.. Kit.. Prudce se posadím a otevřu oči. Ostré světlo.. Ne. Přivřu je a snažím se přivyknout si. Pevnina. Už si vzpomínám. Spadli jsme přes palubu.. Mluvil.. Mluvil.. Ne teď ne. Musím najít Christiana. Ale jak to chci udělat? Neuslyší mě ... Roh. Zkusím najít nějaký roh či tubu.. Ah. Co si to namlouvám v tomto sněhu to nehrozí..

View more

Bolest. Šíleně zarytá v mase. Proč ? Kdo ví?
Mrznu.
"Třeseš se, je ti zima ?"
Ne asi.. Proč nemohu mluvit ? Nejde to.. Jak mu odpovědět?.
Jen se smutně podívá ke svým nohám a obejme mě kolem ramen.
Houpe to s námi ze strany na stranu. Studený vítr se opírá do plachet a sníh je všudr kolem nás. Neustále sněží, již po celé věky. Já a Kit v tom vyrůstáli.. Proč je tomu tak? Nikdo neví a my, dva malí blázni plujeme přes oceán jen, abychom tomu přišli na kloub..
Abychom zjistili zda je možné vůbec za našich životů zajistit teplo a když ne nám, tak alespoň generaci po nás.. Za pradávných dob našich předků prý teplo znali.Věděli to. Ale Ti Druzí ho ukradli. A předkové to zapomněli. Nevěděli jak pokračovat. A tak jen přežívali tisíce let v zimě..
"Em.." promluví Kit. Kouknu se na něj. Má zmodralé rty a .. Co to jen je ? Prsty se natáhnu a přejedu mu po tváři .. Jsou ledové,ale i mokré.. Olíznu si prst.. Slané.. Snad. Můj velký bráška.. Poprvé za mých krátkých šesnáct let vidím svého stašího brášku brečet. Zažil už tolik trápení , ale vždy byl ten silný.. Najednou.. Začnou mě pálit oči a uvědomím si, že také pláču.. Nikdy v životě jsem neplakala.. Nešlo to. Necítila jsem potřebu plakat. Ale proč teď. Zmateně se rozhlédnu kolem nás.
" Neboj se Mio.. Je to v pořádku. Hlavně neplakej. Ty nesmíš plakat. Moje malá sestřička nepláče. Díky tobě jsem se vždy smál. Tak mi to teď nepokaž..Neplakej." setře mi slzy a dá mi pusu na čelo.

View more

Sáro,lžeš každému,i v kravinách,že si něo udělala,nebo neudělala,furt dokola.Už mě to nudí.Jestli tě vzrušuje mi pořád dokola a dokola mi ubližovat,prostě mi nepiš.Pokud nepůjde o život,nebo o zdraví,nebo o školu.Chápeš to?

---

Já tobě ubližuju?!
A to jsi Sakra vzala kde?!
víš prvně se podívej na to co jsi mi způsobila ty, na svoje činy , protože já ti to jen a pouze vracím, jak se říká jak se ostatní chovají ke mně tak já k nim a věetšinou 10x hůř aby věděli jak se potom cítím protože jsem přecitlivělá a naprosto každé slovo beru vážně
takže když o mně člověku, kterého mám fakt ráda řekneš '' to je taková píča blbá'' neodpustím ti to.. neustále si stěžuješ jak s tebou nemluvím, ale je to pořád dokola to samé, musela bych k tobě mít důvěru , kterou nemám... muselo by tě to totiž vůbec zajímat, ne když se zeptáš na pitomý, co je novýho? co ti na to mám jako říct ? novýho není nikdy nic, krom toho že jsem čím dál tím víc ve sračkách , a nebýt myšlenek na anitku a brášku a podpory mých KAMARÁDŮ!! a mého přítele před kterým jsi se zachovala naprosto uboze, tak bych to dávno ukončila, protože nevidím žádný smysl v životě, je mi z vás lidí zle, pořád řešit hovadiny, uvědo si, že ještě pořád jsem tvoje dcera a občas bych si to objetí nebo jen tak zpávu, pořád tě mám ráda zasloužila,
lžu? nelžu!! já jsem upřímná až si na to všichni stěžují protože všechno říkám na plnou hubu ale já za to nemůžu!! neuvědomuju si co to může způsobit!!!
řekla jsem ti tolik věcí, s čím jsem se ti chtěla svěřit a ty jsi to brala jako naprostou blbost, a nebrala jsi ohled na to, že pro mě je to třeba důležité--..
pak se nediv, že ti nic nechci říkat.. že se tě bojím,
vážně nechápu co čekáš od psychicky labilní holky.. opravdu to nechápu
a když jsem ti řekla, že tě mám ráda, tak jsi místo odpovědi spustila '' co se stalo? ''
já už to prostě nezvládám , chápeš ?
nezvládám absolutně nic, školu, nespím. neustále mám záchvaty ...
je mi prostě zle ze života... Kdyby jsi se zeptala já nevím třeba, jak vám to klape s bunneym? nebo mi napsala jak na tom je anitka... bylo by to o moc snažší
kdyby jsi mi pokaždé jen co ti něco řeknu nezačala všechno vyčítat a házet na moji hlavu ještě víc hoven bylo by to jednodušší
omlouvám sse, ale opravdu netuším čím já tobě ubližuju.. nevím to, nejsem si toho vědoma a upřímně se omlouvám. nechci aby to takto bylo..
nechci, jenže co s tím já můžu dělat?
já, která není schopna ani pořádně normálně mluvit s lidmi...
bráška se mi snaží namluvit, že prý jsem silná a dokážu to unést, no já si to nemyslím
protože pořád jsi moji máma a mě to tak hrozně trápí...
a pořád dokola den co den si opakuju že to bude lepší i přes to jak jsem neschopná, že pro tebe možná jednou budu dost dobrá, na to aby jsi pochopila, že já chci celou tu dobu umřít.. že mě drží jen můj strach z ještě větší bolesti ale čím jsem starší, tím mě ta nevědomost láká víc..
#upřímnostnadevše

View more