Čekám Že vrátí se to zpět Čekám Že to bude zas muj svět Čekám A z místa nejde se mi hnout Čekám A nechci zapomenout Já vím Že bych měla jít Že tohle život už mi vzal Však nevím Jak silná znovu být A tak čekám dál
Úsměv. Věc která nic nestojí, ale přesto ne každý ji má. Stačí se jen usmát a někomu dalšímu zpříjemníte den. Rozdavejte úsměvy i přesto, že vás to bolí.
Tolik.. topím se v oceánu bolesti.. ať už konečně vidím břeh, nebo ať utonu. Ať už mám klid.. přece tolik bolesti nezaslouží si nikdo.. Už pomalu vzdávat se začínám. Bylo toho až moc...
Po takovém člověku kterého nemůžeš znát, ale přesto ho máš. Taková osůbka která mi dala kus svých plic abych se mohla poprvé nadechnout, která mi dala kus svojí duše aby moje srdce bylo stejně čisté. Která mi dala barvu svých očí, aby věděli , že jsem její.
V mým životě se stala věc která ze mě udělala silného člověk, leč v nějakých situacích dosti neohrabaného až citově svázaného, ale každý den si říkám, ze kdyby se to nestalo, tak jsem stejná jako ostatní, neměla bych svůj vlastní názor, svoji cestu, a tu sílu a energii kterou někdy nechám ze sebe sávat. A ten pohled na svět, rozlišení mezi realitou a pohádkou.
Poznat pravou lasku. Je to něco nepopsatelne krásného.. Je to jako když si po dlouhém dni lehnete do postele, je to jako Jaro, něco co pomalu ožívá a pak ožije naplno.. všude světlo a příjemně hrejive paprsky.. nedá se to popsat.. někomu kdo to ještě nezažil..
Určitě věřím, ale někdy je to mnohem obtížnější než to vypadá. Protože přijde strach, že se stane to samé co zničilo tu před tím, ale když se pak podaří všechno překonat tak ta láska bývá mnohem silnější.
Taková dálka dělí naše těla I přesto, že srdce by chtěla Dotknout se duše Probudit naši vášeň Vzplanout v úžasu. Tyhle rýmy z rukávu netřesu Mluví ze mě tisíce pocitu. Držet tvou ruku, je jako dřímat cely svět. Když s tebou jsem nevnímám čas Jen usmívám se zas. Sluneční svit a tvůj smích, v duši zase mám klid Mám pocit jakobych te znala století. Známe svá tajemství Ale přesto jsme si tak kouzelně neznámý.
Jedna z davu. Nějakým způsobem si mě lidé dokáží oblíbit během hodiny. Dívka která i přes chuť umrit, se směje a ví co od lidi čekat. Nečeká na nic a na nikoho. Už víc ne.
Já vlastně nevím co cítím, v jedné chvíle chci žít naplno, prozkoumat celej svět, a v zápětí nenávidím všechno a všechny. Radši bych umřela než abych někam šla. Uvězněná mezi čtyři stěny nevycházim mezi lidi musela bych se střelit.
Dekuju, že si tu byl vždycky pro mě.. Ani nevíš jak moc mi chybis.. Ty si byl člověk se kterým sem mohla řešit všechno od žvýkaček na zemi po nekonečno vesmíru.. Byl si můj bráška, a dostal si mě z nejhoršího, chtěla bych aby sis to přečetl, ale vím, že se to nestane. Dekuju za to, co jsi pro mě udělal, a že si mě měl rad jako nikdo. Byla jsem pro tebe dokonalá i s jizvama na rukách. Videl si ve mě něco, co já už dávno zavrhla. Nebyla jsem pro tebe ta divná emo holka v černým. Pamatuju si tu tvoji větu “To je v pohodě, akorát čekáš až někdo umře” Pořád slyším tvůj hlas, co říká, že to spolu zvládneme.. Ale teď, kde to je? Kde je to, že to zvládneme , že to bude dobrý?? Znamenal si pro mě všechno, ale ne to, co si chtěl.. Nezapomenu... Bohužel.. Někdy musíme zapomenout.. Chtěla bych tě aspoň na posled obejmout.. Nebo aspoň vidět... Odpust....Ty víš..