Nějak je toho na mě hrozně moc a už nemám sílu vůbec na nic. Zdá se, že nikdo na tomto světě nemá žádné dobré zprávy, a do toho všeho tu jsou neodkladné povinnosti, jimiž bych se měl začít zabývat co nejdřív. Jsou tu přátelé, kteří potřebují pomoct, přátelé, kteří potřebují vyslechnout, a přátelé, kteří potřebují podpořit; ale já momentálně nezvládám vůbec nic. Jsem špatný kamarád. Mírně přiopilý ležím na zemi a ignoruju všechno. Zítra musím do práce.
Moje matka se dnes prý mé sestry zeptala, jestli jsem šťastný, a vyvolává to ve mně hrozně zvláštní pocity. Netušil jsem, že v jejím světě existuje něco jako koncept toho "být šťastný"; jediné, co jsem od ní kdy slýchal, bylo, co by se "mělo", co by se "nemělo" a co je "správné" a co "špatné". Nikdy dřív se mi nestalo, že by jakkoliv vzala na vědomí moje pocity, natož aby jim přikládala nějakou důležitost. Jsem šťastnější než kdykoliv dřív, mami, ale ne díky tobě. Jsem nešťastný, že to dopadlo takhle; ve chvílích jako je tahle se viním z toho, že to mezi námi vypadá tak, jak to vypadá. Třeba bych se měl víc snažit, třeba bych k tobě našel cestu, kdybych vynaložil víc úsilí; třeba bych ti dokázal odpustit... Já nevím. Představte si, že vám někdo celý život ubližoval, ale nedělal to záměrně. Vy celou dobu strašně toužíte po lásce té osoby, až se časem smíříte s tím, že nic takového nikdy nedostanete. Tak se s velkým úsilím vymaníte z jejího vlivu, necháte minulost minulostí a posunete se dál. A ona potom udělá něco velmi lidského, něco, co svědčí o tom, že jí na vás nějakým způsobem záleží... Samozřejmě, že vám to připomene, že i po tom všem si někde v hloubi duše stále přejete, aby vás milovala; ale co teď s tím?
No, a dnes v noci se mi zdál až příliš krásný sen o něčem, přes co jsem se měl už dávno dostat.

View more