Kateřina Dahmirez

Zrovna dneska jeden pán na nádraží, co tam asi uklízel odpadky a tak. Seděli jsme tam s Johnnym na takový zídce, a ten pán se kousek od nás zastavil, vyndal z odpadků kousek párku a šel kousek za nás, k takovýmu sloupu. Byl tam holub, vypadal tak nějak ne moc v pohodě. Kousek párku položil vedle něj, přišlo mi to od něj hrozně hezký, tak jsem se na toho pána usmívala, a ten si toho všiml a řekl, že ten holub odněkud spadnul. Ještě chvilku ho sledoval, holub pak začal ťapkat a bylo vidět, že je celej polámanej. Tak šel pán zase k němu, vzal si ho do ruky a párek mu po kouskách dával do zobáku. A to mi přišlo strašně hezký, že se takhle stará o "blbýho holuba, kterejch je v Praze jak nasráno".
Johnnyho rodina. Jeho táta, brácha a ségra. Tak například jeho táta - je na vozejčku. Člověk by spíš očekával, že bude nešťastnej, bez špetky naděje a tak, ale naopak! On vypadá tak strašně šťastně a vesele, mnohem víc, než ostatní, zdravý lidi, a nebojí se zkoušet všechno. Zrovna nedávno se ze dne na den rozhodl, že bude vegan. Už dlouho jí jenom zdravý věci, věří jenom alternativní medicíně, cestuje, prostě se nevzdal dobře prožitýho života i přes to, že je vozíčkář. Ségra je zase strašně zvláštní, má ty nejkrásnější přírodně zrzavý vlasy, je to umělkyně jak prase, a je na mě tak strašně milá! Nedávno se u nás všichni tři zastavili, seděli jsme u ohně, Johnny hrál na kytaru a ona z fleku vymyslela text a začala zpívat, to bylo boží! :-D Celkově jsme si všichni sedli tak moc, že například moje matka půjde s Johnnyho ségrou na koncert jejich táty. To je boží a hrozně mě to překvapilo. :-D
Moje třídní! Je neskutečný, jak strašně moc se mi díky sf snaží usnadnit dokončení třeťáku. Nikdy jsem se na žádný škole nesetkala s takovým přístupem.
Já. Přestala jsem brát prášky a nepamatuju si, jaká vlastně jsem. Děsím se toho, co se ze mě bez nich vyklube.
Že jsem s Johnnym už půl roku. To je strašně divný, nikdy jsem si nemyslela, že si někoho najdu, a když už, že by se mnou přetrpěl třeba jenom měsíc. A že by mi nezačal vadit. Ale Johnny je furt tady, a pro mě je čím dál tím víc důležitej, obdivuhodnej.

View more

Eeeeeeeeeeh.. tak samozřejmostí je asi ten moment, kdy jsme zjistili, že ta zamilovanost je vzájemná. K tomuhle mě vlastně dokopal Piškoťák ( @piskoteeek ), kterej to věděl jako první. Založila skupinovej chat, kam nacpala mě a Johnnyho a rejpala do nás stylem "A kdy bude svatba? Doufám, že tam budete mít čokoládovou fontánku." A tak jsem ještě toho večera nacvakala do poznámek v mým mobilu, že ho vlastně miluju a ukázala to Johnnymu, protože jsem jinak nebyla schopná to říct. Jak zareagoval? Řekl ,,Vybil se mi mobil," a já nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Po chvilce řekl: ,,Taky tě miluju..
..
..
..
.. a nevybil se mi mobil." :-D
Dál by to mohla bejt oslava Johnnyho narozenin, která byla u nás doma. Přijeli jeho rodiče a kamarád. Takže se naši rodičové konečně poznali a moje matka s Johnnyho tátou si skvěle sedli, oba jsou tak trochu blázni. :-D Johnny se v ten večer pořádně opil a pak u ohně před mojí matkou opravdu upřímně povídal a myslím, že to změnilo matky pohled na Johnnyho na ještě pozitivnější.
A nesmím zapomenout zmínit první šukání! Detailně to popisovat nebudu, snad jen řeknu, že díky věcem, který jsem tak různě četla na netu, jsem neočekávala nic skvělýho. Jenže Johnny je boží a tenhle zážitek můžu zařadit mezi ty nejlepší a nejpřekvapivější v životě. :-D

View more

- 6. 6. 2014 - Umřel můj tlusťoučkej, chlupatej, inteligentní, roztomilej, dlouholetej bff, Špekoslav. Ráno jsem ho s matkou vezla na veterinu, měl nádor na žaludku. Potřebovali ho uspat a podívat se, jestli by mělo cenu ho operovat. Domluvili jsme se, že když by ho neoperovali, dali by mu rovnou umrtvovačku. Vzpomínám si, jak v klidu ležel, vrněl a usínal, zatímco jsme ho s matkou hladily. Pak jsme odešly a asi za hodinu nám volali, že ta operace by nešla. Jeli jsme si pro něj, chtěla jsem ho pohřbít. Takže jsem vykopala velkou díru, přesunula jsem svýho Špekoslava do velký krabice od mejch bot Steel, miloval krabice, položila jsem na něj různý kytky a kočičí mňamky a zakopala ho. Na hrobeček jsem mu dala velkej hezkej kámen, zasadila kytku a furt tam chodím. Má to tam fakt hezký.
- o dva tejdny později, 20. 6. 2014, jsem šla ráno do školy, doháněla jsem celý pololetí psala písemku z dějepisu. Domů jsem dorazila asi v 11, můj táta měl rakovinu jícnu. Byl už úplně na konci, mimo z morfinu, ale furt ne tak mimo, abych mu neřekla, že ten druhák zvládnu. Řekla jsem mu to, protože mám pocit, že tomu nevěřil. A nechtěla jsem, aby umřel s pocitem, že jeho dcera je sračka. Asi o hodinu později začal mnohem hůř dejchat, už na nás nereagoval, ale ve chvíli, kdy jsem přišla do obejváku, kde seděl, se na mě strašně zvláštně, snad z posledních sil podíval - jako by chtěl něco říct, vypadal zmateně. Furt se to zhoršovalo, tak jsme po nějaký době zavolali sanitku. Nemohli udělat nic jinýho, než mu píchnout morfin. Asi za hodinu umřel. Viděla jsem, jak se mu uvolnilo tělo - z obličeje zmizely i ty zbytky výrazu, tohle mám furt jako fotku v hlavě. Až asi po dvou hodinách přijeli pohřebáci. Jejich chování, jak nakládali s jeho tělem, jako s věcí, bylo nechutný.
- a ještě o tejden později, v den předávání vysvědčení, jsem ještě ráno dopisovala matiku, zase celý pololetí. Učitelka si se mnou nechtěla otravovat prázdniny, tak mi dala čtyřku. Šla jsem po přechodu k autobusový zastávce a volala matce, abych jí řekla, že jsem prolezla. Zněla fakt divně, tak jsem z ní chvilku tahala, co se děje. Strejda umřel. Měl nějakou nemoc, nefungovaly mu plíce a ještě na nich měl nádor. Vlastně půl roku ležel v nemocnici na přístrojích. Nějak jsem došla na zastávku a ani se mi nechtělo brečet, prostě jsem byla jenom jako wtfkurva, asi už úplně otupělá z celýho června. Můj strejda byl úžasnej člověk, jen jsem přestala vnímat, abych se nezcvokla.
- když jsem poprvé letěla letadlem, to bylo úžasný. Bylo to brzo ráno, mraky byly nejdřív červánkový, později vypadaly jako hroudy sněhu ozářený sluncem.
- jako malou mě a ségru vzal táta do kina a celou tu dobu na nás byl hodnej. Moc často nás někam dobrovolně nebral a obvykle byl nepříjemnej, takže tenhle den byl smutně a hezky zvláštní.
- když mi bylo 6 a vrátila jsem se z tábora, hned jsem se šla podívat, jak nám rodiče předělali pokoj. A byla jsem nadšená. Pak jsem šla do obejváku a našla tam neznámý chlupatý klubíčko. Špekoslava.

View more