Já mám makyku a denise ráda, ale nesnášim lidi typu: -Makyka a DeníseQ:****Mucq mucq:*** strašnĕ moc toho dokázali:**** -...Makyka umí zpívat a Denis je hezkej a oba mají hromadu lajků na asku a jsou oblìbení, ale to je všechno:)
:-DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD Vždyť je kurva odpornej.
Mám chuť zničit tu fotyynu a to se mě to vůbec netýká! Ani není nutný mi na to odpovídat. Jen jsem na ní zase narazila a měla jsem potřebu to někomu říct. :D
Kéž by mi napsala na ask.
Neboj, ona mi sem pravidelně chodí krást odpovědi i s otázkama, tohle si určitě přečte. :-D (ahooooooooooj, píčo, chcípni :-))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Je to jen můj dojem, nebo si s tátou rozumíš o trochu víc než s mamkou? (Jsem rád, že jsi ráda, že víš, že to vím)
Jak se to vezme. Dřív jsem otce nenáviděla tak, že bych v té době byla radši, kdyby ho přejel vlak, ale vlastně s první hospitalizací (kvůli cukrovce, nádor měl v jícnu, takže nemohl jíst a hrozila mu hypoglykemie) mu asi něco docvaklo v mozku a od té doby je až děsivě v pohodě, takže sice spolu pořád moc nemluvíme, ale už na mě neřve, nevyhrožuje a neříká mi věci, který by i totálně ledovýho člověka rozbrečely, hah. A tohle nemluvení mi vyhovuje mnohem víc, než matka, která je sice v pohodě, mluvím s ní a tak, ale taky s ní všechno musím řešit a poslouchat kecy, který mě vždycky rozhoděj na celej zbytek dne. Takže asi takhle. ( Jsem ráda, že jsi rád, že blablablavbudxdfgxcjghx)
Vlastně každej film, kterej mám ráda. Brečela jsem u Girl, Interrupted, když A. Jolie začala brečet a křičet, a taky u části "Co jsi to za strom, když sedíš na zemi?" ,,Tak můžu bejt keř, ne?!" Řvala jsem u Never let me go, když Tommy zjistil, že neexistuje něco jako "oddálení" a začal křičet (což mi vždycky připadá mnohem víc srdcervoucí, než pláč). Zelenou míli obvykle prořvu od poloviny do konce, a to jen proto, že vím, jak to skončí. Two Thirty 7 jsem nakonec taky pořádně ořvala, protože to celý bylo tak děsivě reálný a na konci sebevražda - člověku dojde, že i tohle je kurevsky reálný. Oh, a taky Sala samobójców, sotva jsem se uklidnila z jedné části, rozbrečela mě další. Nejvíc samozřejmě ten konec, opět křikopláč Sylwie. A co bych to vůbec rozepisovala, rozbrečel mě i film Hannah Montana, na kterej jsem šla s tím, že je to totální píčovina a třeba se aspoň zasměju. Vlastně si zařvu skoro u každýho filmu.