Kateřina Dahmirez

Já miluju šumivý vína, to bych mohla pít jak limču. Stejně tak Carling, hrozně mi chutnalo medový pivo a melounový Bacardi, ale obojí už v ČR nemůžu sehnat. Celkově tyhle slaboučký perlivý věci miluju. :-D Pak mám hrozně ráda Baileys, různý kokosový a karamelový likéry, zachutnal mi i kávovej Božkov a Morgan, a hlavně mě hrozně bavěj věci jako Pina Colada, Mojito, Blue bottle, vodka s džusem, a celkově věci s modrým Curacaem. Na dovolený v Bulharsku jsme vždycky naběhli do baru a vyzkoušeli tam snad všechny koktejly. :-D
Poprvé jsem se opila asi ve třinácti (pila jsem i předtím, ale nepovažovala bych to za opilost), chodila jsem snad každej víkend na Petřín, kde se setkávala skupinka alternativních lidí a vždycky tam byl nějakej chlast. Jenže v ten den tam byl kaktusovej džus s vodkou a bylo to tak kurevsky dobrý, že jsem úplně zapomněla, že v tom je vlastně i ten alkohol a s radostí jsem přijímala flašku s chlastem pokaždý, když ji ke mně někdo natáhnul. :-D Na jednu stranu se cejtim hrozně blbě za to, že jsem se opila už ve třinácti (a pila ještě dřív), na druhou stranu jsem hrozně ráda, že to tak bylo, protože jak tahle doba skončila, už jsem si nikdy s alkoholem neužila takovou srandu a v podstatě pro mě přestal mít význam, až na chvilky, kdy jsem zaháněla sebevražedný stavy lahví vína. Extrémně jsem se ožrala jenom jednou (a poprvé jsem pak měla trochu okno) tak před čtyřma (?) rokama na čarodkách asi se třema bejvalýma spolužačkama a spolužákem a zjistila jsem, že jsem spíš ten druh extrémního opilce, co si sedne někam do trávy mimo ostatní a v duchu je kritizuje za to, jak jim to s alkoholem nemyslí, ačkoliv toho měli míň jak já a přemýšlí, kdy někdo z nich spadne do ohně. Nic proti nim, některý z nich mám furt ráda. Jen tim chci říct, že nad sebou asi potřebuju mít kontrolu i ožralá, protože mě něco vždycky donutí se vzdálit a přemýšlet nad tím, jestli se chovám v pohodě, jestli se za sebe nebudu druhej den stydět. Na těch čarodkách pak začalo pršet a my se potřebovali schovat do autobusový zastávky. Doteď nevím, kdo to posral, ale táhli jsme se v dešti přes celý zkurvený blátivý pole, ve kterym se nám topily boty, a došli jsme k silničce, ke který jsme ale museli projít příkopem plným kopřiv. Mně to furt nějak dávalo smysl, akorát jsem pak nechápala, kdo a proč vymyslel, že se musíme schovat do toho zkurvenýho příkopu pokaždý, když pojede auto. (Možná se báli, že to budou policajti?????) Po pár vyváleních se v kopřivách jsem se jim snažila vysvětlit, že to je píčovina, ale asi to moc nechápali. Každopíčopádně, došli jsme k tý zatracený zastávce a potkali tam dalšího spolužáka s chlastem. Všechno mi to přestalo dávat smysl, když jsem zjistila, že to místo, ze kterýho jsme předtím utíkali přes pole a kopřivy do zastávky, je vlastně asi tak tři minuty chůze po normální cestě od té zastávky! Což jsem samozřejmě nevěděla, protože jsem v té vesnici nikdy předtím nebyla. :-D Nevím, jestli je to odpověď na poslední otázku, ale bylo to divný.:-D

View more

Jsou to takový nevysvětlitelný drobnosti, co se děly po tátovo smrti - důlek v polštáři v jeho ložnici, divný pohyby dveří, rozbití zrcadla, když máma uklízela tátovo věci na rybaření, silueta člověka, kterou u nás viděla tátova vnučka, přemisťující/objevující se věci.. A pak tu jsou ty větší věci, jako druhá vnučka, která viděla tátu, když u nás přestávala v jeho ložnici, vnuk, kterej ho viděl u sebe v pokojíčku kolem pátý ráno v den, kdy táta umřel - jenže PŘED TÍM, než umřel. Ještě o den dřív v podobnou dobu táta viděl, jak naproti němu stojí stará pani a podává mu jeho látkový kapesníky, který pak kvůli nemoci používal pořád. S úplným klidem (kvůli morfinu) nám řekl, že si je od ní vzal. Opravdu měl vedle sebe kapesníky, který byly předtím ve vedlejší místnosti. Tohle byly, pokud si to pamatuju správně, poslední souvislý věty.
Jsem ale opravdu ráda, že jsem se přímo s něčím nadpřirozeným nikdy nesetkala, vždycky jsou to věci, který se dějou kolem mě, ale ne mně. Takže na to buď nejsem vůbec citlivá, nebo zatím dobře funguje moje obrana proti nadpřirozenejm bytostem. :-D

View more

Ach jo, ráno s mužem jdeme čistit kočkolity, tak jdu do koupelny a říkám, že jim ty mísy umyju, když on je vysypává. Jenže on mi to zakázal. Já ho samozřejmě neposlechla a chtěla jsem to i přes to udělat. Jak zareagoval? Chytil mě a odnesl z koupelny! :-D Tady ani moje tvrdohlavost nestačí.
Pak si k němu jdu sednout na klín, jenom tak lehce, aby nekřupnul, a on si mě k sobě přitáhne a drží celou mojí váhu na svym klíně a já ho začnu varovat, že jsem těžká a že mě stejně za chvilku bude muset pustit, protože to nevydrží. A co udělal? Chytil si mě kromě pasu i pod kolenama jak malý dítě a začal si se mnou ještě houpat. Jen abych neměla pravdu! Nakonec si stoupnul, i se mnou v náruči, řekl, že jsem nějak lehčí, posadil mě na židli a šel si zakouřit.
A ačkoliv bych za tohle jinak kopala a křičela, od něj je to strašně hezký a myslím, že je to jedna z věcí, co si na tomhle vztahu užívám nejvíc. O:-) Jsem oproti němu takový nemožný hovno, boží. :-D Ale pizzu prej dělám výbornou, hehehe.

View more

Uh, už zase mám ty dny, kdy mi všechno přijde zbytečný, doslova z čehokoliv, co udělám, je mi do breku, nejsem si vůbec v ničem jistá, nemám chuť k jídlu, takže prostě nejim, nechci si ani udělat čaj, bojím se jít cvičit, protože se v sobě nechci zklamat, volám Johnnyho, aby mě přišel odvést z koupelny, protože se bojím, na spaní žeru prášky jak lentilky a stejně neusnu, a když už, tak si po probuzení pobrečim, dám si další prášky, zaliju je rumem a snažím se prospat aspoň půlku dne, po probuzení si zase pobrečim a nedělám doslova nic, protože jenom z myšlenky na dělání čehokoliv je mi zase do breku. Nemůžu to už ani shodit na to, že antidepresiva žeru nepravidelně, protože jsem ze strachu z dalších takovejch absťáků začala bejt fakt poctivá. Takže co to kurva je, když ne "absťák"?????? do hajzlu, nikdy nebudu lepší

View more