Je mi alespoň o trochu lépe než včera, nicméně stále je to nic moc. Jsem nesoustředěný a roztěkaný, nic se mi nechce, nedokážu u ničeho vydržet a jsem nervózní, ovšem zároveň ne dostatečně na to, aby mě to přinutilo se opravdu posadit k učení.
Do skupinového chatu psaly kamarádky z ročníku, které se učí na tu samou zkoušku jako já, že jsou z toho úplně v hajzlu, vůbec nemůžou spát a pořád brečí. A já jsem teď ve stresu z toho, že nejsem dostatečně ve stresu; asi bych se měl cítit tak jako ony, asi bych měl panikařit a zoufale se toho snažit naučit co nejvíc, ovšem místo toho tu jen sedím a jsem naprosto apatický, nějak se nedokážu přinutit, aby mi na tom záleželo. Je mi to jedno.
Je mi divně a netuším, co je se mnou špatně.
Měl bych si zajít do lékárny, došly mi oční kapky.
Už podruhé během přibližně deseti minut jsem si málem vylil kafe do počítače a tentokrát to bylo opravdu těsné.
Možná jen šílím z toho, že jsem tři měsíce víceméně v kuse zavřený doma, ale nějak začínám mít dojem, že jediné, co chci dělat, jediné, co mi dává smysl, je pomáhat ostatním. Dal bych do toho všechno, rozdal bych všechno ze sebe, jen, abych někomu pomohl. Chtěl bych zachránit všechny. Ale nějak už začínám pociťovat, že mě to ničí a že to takhle dál nejde. Za chvíli už nezbude nic. Já nevím. A vlastně to ode mě ani není fér, hrát si na nějakého zkurveného spasitele, hrát si na něco, co nejsem. Je to tak domýšlivé. A navíc ze mě pak nezbude nic pro ty, kterým na mně opravdu záleží.
Nevím, jestli někdy pochopím, že neodpovídám za to, jak se cítí každý jednotlivý člověk, kterého kdy v životě potkám.
A tohle je něco, o čem bych vůbec neměl mluvit.

View more