Upřímně? Na svém domově nemiluji nic. Není místo který by pro me bylo domovem, kamkoli prijdu mi přijde ze otravuji nebo jsem navíc. Teď bydlím s ex u tchyně (bývalé) jakoby a ten pocit ze to není moje me ubiji, potom obzvlášť poslouchat ty detaily co ji na me vadí (malichernosti, zbytečné věci)pod kterými se skrývá jak moc tu všem i s dcerou vadime… potom prijedu domu, kde je všude chaos, děda který má demenci a všichni se o něho musí starat, protože babicka ho nehodlá nechat v domově důchodců a tam (kde bydlí moji rodiče - doma)pro mne není místo taky, natož pro dcerku… omlouvam se ze odepisuji tak negativně na tuhle otázku ale já za posledních 5 let tak nějak nemám domov a ani vlastně nevím, co to je, mít domov… budu to muset sama vybudovat pro me a dceru…Přítel me od všeho oddělil… mezitím lidi u mne doma zestárli, nabalilo se to na ne vše s dědou a tak… :)
Netuším, asi na nej prdet…Abych se přiznala taky jsem to občas dělala… dělala jsem to, když se mi někdo líbil a najednou na me vyskočil nějaký red flag…. Třeba když jsem byla s kamarádem na rande a on začal pomlouvat svou bývalou a me se úplně znechutil.. i jsem se ho na ni zeptala, proč o ni tak mluvil a i potom co mi to vysvětlil se mi nějak přestal líbit, nevím 😁Občas se mi někdo moc líbí a pak udělá něco co znám, nelíbí se mi to nebo to mám spojené s nějakou špatnou věci a zájem ztratim hned… tak jsem to měla já 😊U kluka bych ale řekla ze je to spis tak, ze ho někdo zajímá proste víc než ty…. Bývá to většinou takhle jednoduchý.