*Soukromí a samota - dvě slova zastávající na základně naprosto nedostatkové zboží. Napříč mé povaze, kdy skoro neustále vyhledávám společnost lidí, ať už k vyvolání konfliktu, nebo zkrátka nechci být sama, někdy potřebuju jednoduše vypnout a být jen sama se sebou. I když i tohle jde často velmi těžko, pořád jsem v jednom kole. Proto jsou mi vzácné a dokážu náležitě ocenit chvíle jako je tato, kdy mám nějaký volný čas mezi tréninkem nováčků a svým osobním. V tomhle případě bych vždycky volila jít se ještě na nějaký čas prospat, ale udělalo se pěkně, tak proč se nejít projít a neurovnat si všechny myšlenky v hlavě. A že jich mám teď více než dost a nejhorší je, že za to může pouze jedna osoba - ten lékař, který mě před pár dny ošetřoval a od něhož neznám ani jméno.
Netrvá dlouho a já se ponořená sama do sebe dostanu až na samý okraj našeho domova. Ledabyle se opřu o blízkou budovu a nepřítomně si hraju se zapletenými vlasy, když uvidím postavu blížící se přímo ke mě. No to mi ještě tak scházelo, protočím očima a opovrženě sleduju, jak si nakráčíš až přímo přede mě.*
O jaký obhlídce tu sakra mluvíš?
*Pohled vržený na tebe s jasným vzkazem - vypadni a já jen doufám, že co nejrychleji tenhle němý rozkaz či prosbu poslechneš. Nezabralo to a ty jak se zdá, jej navíc naprosto ignoruješ. Za co mě kdo trestá?*
No a, to jseš snad nějaký zázrak, nebo proč mi to tu doprdele cpeš?
*Je mi vážně jedno, jak milý se snažíš být, protože zaprvé mě nemáš co otravovat a za druhé to tykání mi taky pěkně vadí. Takže nezájem a jako nováček ještě pořádně poznáš, kdo jsem zač.*

View more

*Podoba. Když nad tím uvažuju, s Nathem jsme v podstatě skoro stejní. Oba zasaženi krutou linkou osudu, která se s námi moc nemazlila, připraveni o část nebo rovnou o celou rodinu. Pojí nás dohromady totožná povinnost se s tímto vyrovnat i žít. Ale hlavně už od samého začátku našeho dětství jsme byli vychovávani na poli základny v armádě, trénováni v bojích ve všech špatných podmínkách, cvičeni k nejrůznějším misím a tohle všechno sotva jsme se zvládli sami podepsat. Na druhou stranu máme mezi sebou i několik odlišností. Ty si vždycky libuješ v důležitých kecech a nejrůznějších urážlivých poznámkách. Radši budeš hodinu mlít sračky, než abys zakročil. Za to já se s nikým moc neseru a nechodím dlouho kolem horké kaše. Zkrátka piješ mi krev? Tak hned jednu schytáš mezi oči a nemám nejmenší problém přidat ještě další, kdybys měl nějaké námitky.
A i v tomhle případě se chystám aplikovat svou už tolikrát osvěčenou metodu, a tak mě dělí od tvého ksichtu jen pár stop. Vyruší mě ale tvoje následující zkurvená poznámka a fakt, že už jsi dávno napřed za bránou. Spustím ruku k tělu a vydám se lehkým poklusem za tebou. Však dneska budu mít ještě plno příležitostí si všechno s tebou pěkně vyřídit a že si to pořádně užiju.*
Neboj, ani tebe tady nebude strašit maminka.
*To už jsem těsně za tebou a na tak všemi obávaném území - Spáleništi. Většina vojáků je posílána jen na hlídku kolem základny, ale my si troufáme navíc, musíme mít mezi ostatními respekt a nějakou pověst. A nebo lépe řečeno, ani jeden nechceme u toho druhého vypadat hůře natož vyděšeně a se strachem. Proto s tebou vyrovnám krok a následuju tě směrem stále dál a dál od našeho domova.
Jedna
Pohyb zahalený tmou za zády našich těl registrovaný tak pozdě, že se sotva otočím.
Dva
Nečekaná tmavá postava mezi námi a velmi známý zvuk odjištění zbraně, všechno mi najednou dojde.
Tři
Hlaveň pistole přitisknuta k tvému spánku a můj vyděšený výraz.*

View more

*Najednou už kolem své ruky necítím tvůj silný a hřejivě teplý stisk a když odstoupíš od nemocniční postele zamrazí mě, že bych chtěla ten okamžik vrátit zpátky. Tak divný pocit jsem nikdy nezažila a ani nevím, co pořádně znamená. Můžou za to snad všechny ty léky, které mi proudily v těle přes noc?
Očima těkám ze strany na stranu ve snaze se vzpamatovat z toho utupění a naše pohledy se na moment střetnou. V tu chvíli si připadám, jako bych roztála, odhodila všechny své zajeté stereotypy a měnila se v naprosto jiného člověka. Zvláštní až pěkně děsivé, co dokáže způsobit jediný hluboký oční kontakt byť jen na zlomek vteřiny. Možná opravdu je tohle všechno způsobeno jen pomocí omamných látek, nebo já zbytečně přeháním, ale i když jsem upoutána na lůžko, což mě uvnitř úplně dusí, s tebou mi to přijde jiné. Neslyším od tebe všechny možné varianty, jak v nejbližších dnech zradím druhé, dokonce toleruješ i mou a tolika lidí nenáviděnou povahu. Tohle všechno ale skončí tak rychle, jak začalo a ty začínáš jednat jako profesionální lékař. Pozoruju, jak zaujatě vytahuješ menší lahvičku s tekutým lékem. Vypadáš u toho tak pečlivě a klidně, že sleduju každý tvůj pohyb až skoro zapomenu na bolest, která mi stále tepá v hlavě. Netrvá dlouho a mě žilou koluje omamná látka, kterou popisuješ jako velmi vzácnou. Svým způsobem mě těší, že ji podáváš zrovna mně, že já jsem ta vyvolená, i přesto že se jedná o lék, ale já bych to nějak zvládla i bez ní. Spáleniště nejsou žádná procházka růžovým sadem a výprava statečných vojáků, která se vrátí v následujících několika dnech ji bude určitě potřebovat daleko více.
Nezbývá mi ale už nic jiného než to přijmout a podle tvých slov do pár minut usnout.*
Co to vůbec je, ta látka?
A proč se směješ, vypadám hrozně, já vím, ale chtěla bych vidět tebe.
*Taky se lehce usměju, ale to už skoro usínám. Odpověď už slyším jen z dálky, když celé mé tělo vlivem medicíny podlehne a dočká se tak vytouženého spánku.*

View more

*Celá jídelna vojáků upřeným pohledem sleduje, co se nadále bude dít. Kopnutý talíř skončí někde rozbitý na střepy za stolem, ale já jemu nevěnuju příliš velkou pozornost. Daleko více mě zajímá vyplašený nováček, který způsobil, že ještě před chvílí jsem ležela na zemi obalená jídlem a přede všemi ponížená. Zrovna když už si to s ním chcu náležitě a pořádně vyřídit a ukázat mu, co je Akira zač, důležitě si k nám nakráčíš ty. Povzdechnu si, protože nesnáším tenhle typ lidí, který má potřebu mě poučovat a napravovat a kdo ví co ještě, zvlášť když jsi jenom obyčejný kuchař.*

---

Ne, kurva nic není v pohodě. Mám dojem, že oči máš.

---

*K tomu všemu se do nás budeš i míchat, to mi tak scházelo. Hodím po tobě jeden ze svých pohledů, kterým jasně dávám na jevo, že tě tady nikdo nepotřebuje.
Ani trochu tomu nepomůžeš, když proneseš nějakou pitomou poznámku ohledně stání v řadě. Nic nechápeš, jde vidět že vojenský život je ti fakt cizí.*

---

Tady jde o princip, blbče.

---

*S těmito slovy dojdu přes jídelnu až ke dveřím a s tebou v patách. Usoudila jsem, že bude daleko lepší, když se teď umyju a vyřídím si to s tím klukem někde jinde - spíš lépe řečeno, kde nebudeš otravovat ty. Do chvíle, kdy se opřeš o stěnu a začneš mi dávat jakési rady nebo dokonce pokyny, jsem netušila, jak hrozný můžeš ještě být.*

---

A ty seš jako doprdele kdo, že mě tady budeš neustále debilně komandovat?

View more

*Jakmile mě pomocí svých silných rukou zatlačíš zpátky do nemocničního lůžka, znovu se snažím vymanit z tvého sevření ven, abych se dostala z ošetřovny. Únava a stále trvající bolest hlavy se ale postavila do čela celého mého těla a převzala moc, a tak se z toho stane pouhý a marný pokus o něco takového. S otravným výrazem, že jsem tak bezbranná vůči tobě a nemůžu jednat podle svého, se svezu zpátky na postel a zabořím hlavu do polštáře, až mě omamí silná vůně nemocnice a desinfekce.
I přesto že se mi ze včerejšího večera, kdy jsem ke zranění hlavy přišla vybavují jen matné vzpomínky a nejsem si stoprocentně jistá, jak přesně se to včera seběhlo, nechci tady - na ošetřovně být už ani minutu.
Tvůj přísný a důrazný hlas mě, ale utvrdí v přesný opak. Budu tu muset ještě chvíli trčet, což vůbec nechci slyšet a ještě k tomu, když se musím někomu podřídit. Na druhou stranu jsem ale ráda že ustupuju zrovna tobě a ne nikomu jinému. Netuším odkud se tyhle myšlenky vzaly, ale když už tu tedy musím být, je vlastně dobře, že jako lékaře mám tebe.

---

Proto když znovu a během deseti minut už snad počtvrté ukážeš prsty před můj obličej, zkrátka už polevím a vyhovím ti. Obraz před sebou mám sice ještě dost rozmazaný a musím déle zaostřit, ale prsty ještě poznám.*
Dva, vidím dva prsty.

---

*Řeknu ještě pořád trochu podrážděně, ale i to je u mě už dobrý výkon. Snad už budeš spokojenější. Hned na to se trochu otočím na posteli a napřáhnu před sebe obě ruce, jelikož čekám, že mi opět připevníš k tělu všechny hadičky a kapačky.*

View more

*Tvůj lehký úsměv, když se tě snažím přesvědčit, že jsem vlastně v úplném pořádku, dokážu se postavit na vlastní nohy a že rána na hlavě, které se nemůžu ani zlehka dotknout nic není, mě znepokojení natolik, že se zpátky uzavřu do sebe. Snažím se opět nedávat na sobě znát, jak se cítím, mít kolem sebe pomyslnou zeď, která mě chrání před ostatními i před vlastním já.

---

Ještě před chvílí jsem se skoro nepoznávala, sice bolest a slabota na mě pořád byly znát a doléhaly na mě svou tíhou, ale když jsem s tebou mluvila, mé chování se trošku změnilo. Nadávky, které mi létaly z úst jsem už nemyslela vážně, jako předtím a možná i přesto, že to tak nevypadalo, cítila jsem se klidněji.

---

Teď už je tohle ale dávno pryč, opatrně zakroutím hlavou, jakobych chtěla tyhle věci, o kterých jsem ještě nikdy nepřemýšlela vyhnat z hlavy pryč. Pomalu a jistě se kolem zase postaví tlustá hradba, přes kterou nikoho nepustím a ještě odradím všechny svou nepříjemností a arogantním vystupováním. A přesně stejným pohledem se na tebe podívám a unaveně prohlásím.*
Chápeme se naprosto skvěle. ale co když mi na tvojí odpovědi vůbec nezáleží a já prostě odejdu?
*Podobné věci mi nikdy nedělaly problém říct komukoliv a kdykoliv, u tebe mě na moment píchne svědomí, ale i to posunu někam dozadu. Opět divný pocit, co se s tebou ksakru děje? Pomyslím si, i přesto a přes stále přetrvávající bolest na hlavě vystřelující až do celého těla však začnu strhávát ze svých rukou a nosu všechny hadičky a ampulky, které mi přes celou noc dodávaly výživu a léky do těla.*

View more

*Nečekám ani chvilku a už se bílé oprýskané dveře otevřou a v nich se objevíš ty zahalený do klasického bílého pláště. Vyvolá to ve mně velmi smíšené pocity, na jednu stranu jsem opravdu ráda, žes mě nenechal trčet tady úplně samotnou, ale situace, že si v pohotovosti nesvědčí nic moc dobrého a já se bojím, co z toho vyplývá a co mi následně řekneš. V mojí pozici opravdu nesmím nic podcenit nebo něco dělat nedokonale, natož být upoutaná na lůžko s příšernou bolestí hlavy, s pocitem dezorientace a ne příliš velkou schopností se hýbat a vzpomenout si, co se mi přihodilo.

---

Když přijdeš k mému nemocničnímu lehátku a zeptáš se mě, jak se cítím, tvou otázku ignoruju a neodpovím. Nemám v povaze přiznávát slabotu a ani si nechci připustit, že se cítím naprosto příšerně. Oči mám i přes celou noc spánku úplně skleněné, zmožené únavou a nedokážu s nimi zaostřit. Nejhorší bolest ale pociťuju v celé hlavě, která tepe takovou intenzitou, že mě vždy na chvíli ochromí. Snažím se tyto pocity a muka zatlačit, co nejvíce do podvědomí a moc je nevnímat, aby na mě nebylo nic znát.
S určitou námahou se otočím směrem k tobě a zeptám se na věci, které mě momentálně zajímají úplně nejvíc a nemůžu na ně přestat myslet, i přesto, že se bojím odpovědí.*
Jak jsem se sem doprdele dostala? Kdo mi něco takového mohl kurva udělat?

---

* I přesto, že ještě neznám odpověď ani na jedinou otázku, nechám si od tebe zkontrolovat oči a při tvém doteku na mou holou kůži mě zamrazí, divný pocit, kterému ale nevěnuju přílišnou pozornost. Daleko více se soustředím na odpověď týkající se mého zdraví.*
Jsem úplně v pohodě, takže budeš mě tu ještě držet, nebo už můžu jít?
*Zalžu co nejpřesvědčeji umím a doufám, že nepoznáš, jak se ve skutečnosti cítím. Napříč tomu že lhaní používám dost často a dokážu svou lží obalamutit skoro všechny, mám takový pocit, že zrovna u tebe se to úplně nepovedlo a mé špatně vypadající tělo naznačilo přesný opak. Jako kdyby si mnou viděl skrz na skrz.*

View more

*Na základně za ta všechna léta, kdy se armáda stala mým jediným domovem už od nízkého věku, jsem si všimla jedné věci. Věci, že tady v táboře se čas opravdu nezastaví a všechny volné minuty jsou zužitkovány na něco důležitého. Život vojáků, lékařů i generálů se pořád točí ohledně tréninků, těžkých misích, vyčerpávajících hlídek a složitých útoků. Sice v oficiálním denním režimu napsaným samým generálem máme poměrně hodně volného času, ale realita je ve skutečnosti naprosto jiná, každý má zkrátka pořád, co na práci a že jí se tady najde nespočet. Je tedy až zázrakem, že mám pár hodin volno na to se aspoň trochu vyspat, než mě čeká hlídka blízkých spálenišť a trénink nových tvářích armády.

---

Hned po schůzce s tím blbcem Nathem, kdy jsme jakožto vedoucí celého komplexu v nepřítomnosti jeho otce začali rozdělovat úkoly mimo základnu a v nejbližších vesnicích pro zkušenější vojáky, jsem ještě musela splnit povinný každodenní trénink. Ani ne po dvou hodinách jsem měla hotovo a mohla se po dlouhém dni konečně najíst. Jídlo sice není žádný zázrak, ale ještě zdaleka si nemáme na co stěžovat, ve zdevastovaných městech, kde se lidé dokážou pozabíjet jen za kus chleba je situace čím dál horší. I to se naše armáda snaží řešit a my bychom měli vymyslet, ještě účinnější způsob, jak tuto skutečnost aspoň trochu zlepšit. O tom se mi ale teď nechce přemýšlet, zítra je také den a jediné po čem teď opravdu toužím je moje postel. Po náročných 24 hodinách na nohách se těším jen až konečně zavřu oči.

---

Skoro doběhnu do společných starých koupelen, kde se jen rychle osprchuju ledovou vodou, ať už jsem co nejrychleji pryč. V rychlosti projdu spletitou sítí podzemních chodeb, když konečně uvidím číslo svého pokoje. Odhodím uniformu stejnou pro všechny vojáky, která se odlišuje pouze odznaky znamenající různé hodnosti a zaslouženě vyskočím na vrchní palandu obyčejné dvojpatrové postele. Hned po pár minutách jsem nadosah prvních snů a vytouženého spánku, když v tom někdo prudce rozrazí dveře.*

View more

*Nepohodlné rozvrzané nemocniční lehátka, ze kterých každou chvíli opadává bílá barva, zaprášená okna, jež propustí jen zlomek denního světla, plenty ze starých kusů látky a hlavně velmi silný zápach dezinfekce a sterilního prostředí. Budova, ve které jen málokdo zažije klidnou noc, ale drtivá většina podlehne nočním můrám a bolesti.

---

A přesně do téhle místnosti jsem se probudila, ačkoli ji ze začátku vůbec nepoznávám. Se zbytky omamné látky morfia kolujících v mých žilách se cítím celá dezorientovaná a zmatená. Očima několikrát za sebou rychle zamrkám, ale stále ne a ne si přivyknout rannímu světlu a rozpoznat, kde se nacházím. Jediné co cítím naprosto zřetelně, je tepavá bolest hlavy.
Bolest je pořád tak nesnesitelná a já mám pocit, že se neustále zhoršuje. S tím pomalu a jistě doznívají účinky opia a tím ucítím tak charakteristický zápach.
Už přesně vím, že jsem musela celou noc strávit tady na ošetřovně, ale důvod proč tu jsem a proč mi při každém sebemenším pohybu i při samotném nádechu vystřelí neskutečně ostrá bolest celým mým tělem, to netuším. Opatrně zvednu ruku ke svým vlasům a k místu, kde pociťuju nejhorší muka. Jemně se snažím ohmatat ránu s ještě zachlou krví, ale jakmile se byť jen lehounce dotknu pokožky, rychle ucuknu a tělem mi projede další vlna utrpení. Už jen na lehký dotek to nevypadalo moc dobře a já se snažím vzpomenout, co se mi tak včera mohlo stát. Ale v hlavě mám úplně prázdno, za žádnou cenu nemohu přijít na to, co jsem včera dělala, nebo jak se sem dostala.

---

Upěnlivě zasyčím, vadí mi, že nemám věci pod kontrolou a ještě víc, že trčím tady s rozseknutou hlavou. Ochraptěle zamumlám několik nadávek a pak už hlasitě, ale přesto s nakřáplým hlasem zavolám přes ošetřovnu.*
Je tu sakra někdo?

View more

*Netrvalo dlouho a já na svém krví potřísněném těle cítila něčí dlaně, které mě pevným stiskem objaly a podepřely kolem ramen. Nebylo mi sice dvakrát příjemné, že jsem se já, Akira Accho, snížila k tak zoufalému výkřiku o pomoc, ale tomu jsem v té chvíli nevěnovala velkou pozornost. Soustředila jsem se na jednoduchý pohyb nohama v před, abych byla schopná vůbec po svých dojít k blízké ošetřovně. Že jsem nepoznala ani, kdo se právě stal mým záchrancem, nebo jakým směrem se vlačím, mě jen utvrdí v tom, že to musela být opravdu pořádná rána. V hlavě mi tak kromě otřesné tepavé bolesti koluje i vztek na toho kreténa, který tohle celé způsobil. S ujištěním, že jakmile budu schopná normálního pohybu a vnímání, tak si to se všemi vyřídím, že ti už si ani neškrtnou. Nejbližším transportem je pošlu do nejodporněji zdevastovaných a polopřetvořenými lidmi přetrhajících se měst, kde teprve uvidí s kým si dovolili zahrávat a nebo další možnost, prostě ho zabiju. Aspoň si všichni zapamatujete, že se mnou se nevyplací být ve větším konfliktu. Stačil by pouhý švih a bylo by o jednoho spratka méně.

---

Než si ale stačím vzpomenout, jak dotyční vypadali, vyruší mě tvůj hlas. Snažím se zaostřit pohled a rozpoznat jednotlivá slova až tiše zavzdychám.*
Něja-kký zkurvený bbažant mě přettáhl kovovou, však on tyčí si...
*Zamumlám nesrozumitelně a nestihnu větu ani dokončit, když se mi začnou samovolně přivírat oči. Hlava se mi zatočí ještě více a poslední co stihnu zahlédnout jsou dveře ošetřovny, když se mi podlomí kolena a já spadnu do prázdné černé tmy.*

View more