Ask @fantasystoriesCZ:

( 2 ) Malá mořská víla 🐚🌴⛅

Princezna si nic takového nedovedla představit, a tak jí babička řekla, že ptáci jsou podobní rybám, ale létají ve vzduchu, a k tomu jim slouží křídla, která mají místo ploutví.
„Babičko, kdy se tam budu moct podívat?“ ptala se princezna snad posté.
„Až dovršíš patnáct let,“ odpověděla jí babička jako už mnohokrát a opět jí popsala, jak to bude probíhat. Poplují všichni společně blíž ke břehu, tam se usadí na útesu a budou pozorovat lodě a na nich lidi. Až se slunce uloží ke spánku a na zem se snese tma, podívají se i na břeh.
Ten rok, kdy bylo nejstarší sestře patnáct a chystala se na břeh, nejmladší - které bylo teprve deset - ji prosila, aby měla oči otevřené a všechno bedlivě pozorovala, aby jí pak mohla všechno vyprávět. Tu noc, kdy k výletu nejstarší došlo, nemohla nejmladší princezna vůbec spát. Převalovala se na lůžku a stále se dívala vzhůru, kde se klenula obloha, a ona skrz tu vodní spoustu viděla mihotavá světýlka. Už dávno věděla, že jsou to hvězdy, a bylo jí trochu smutno z toho, že to bude ještě dlouho trvat, než je i ona uvidí doopravdy, a ne jenom přes metry a metry vody.
Když se nejstarší princezna vrátila, byla nadšená. Vyprávěla o pocitech, které měla, když běžela po pláži a pod nohama cítila suchý písek. Slyšela hudbu odněkud z rozsvícených domů opodál a vyzvánění zvonů z kostela. Hlavně ale cítila tisíce vůní, jednu libější než druhou.
„To byla taková krása!“ básnila princezna a nejmladší sestra všechno prožívala v duchu s ní.
Za rok se totéž opakovalo s druhou sestrou, potom s třetí, čtvrtou. I jejich vyprávění nejmladší princezna hltala, představovala si mraky na obloze, bílé labutě plující u pobřeží, sluneční teplo, husté lesy, ale především lidi. Bytosti, které vypadají jako ony, ale chovají se trochu jinak. Chodí po souši, povídají si a do vody se jdou jen osvěžit nebo si chvilku zaplavat. Když se potápějí, tak jenom na chvíli, co jim jedno nadechnutí stačí.
Pátá sestra měla narozeniny v zimě, a tak viděla to, co ostatní ne.

View more

( 4 ) Tajnosti císařských komnat

Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Snad na to časem přijdu, protože mám jeden závazek, který bych ráda splnila. Při svojí první cestě do minulosti jsem se setkala s řeckým hrdinou Achilleem. Strašně se hádal s jiným bojovníkem. Když jsem se vrátila, všechno jsem si o něm zjistila a dozvěděla jsem se, že se kvůli té hádce urazil a trucoval a odmítal dál bojovat ve válce a že pak šel jeho přítel Patroklos do boje v jeho zbroji, ale protože nebyl tak dobrý válečník jako Achilleus, nepřátelé ho zabili. Rozhodla jsem se, že se tam vrátím a budu Achillea varovat, že když bude tvrdohlavý jako mezek, ztratí nejlepšího kamaráda. Ale zatím jsem se tam znovu netrefila, a to už jsem v minulosti strávila podstatě víc času než v našem novém domě. Taky mám podezření, že kočka Barča má s atlasem něco společného. Jenom nevím, co...

View more

( 3 ) Tajnosti císařských komnat

Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a všelijaké nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno hic sunt leones. Zjistila jsem, že to znamená zde jsou lvi a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda. Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti. Opravdu. Už se mi to stalo několikrát. A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí. Už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci. Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.

View more

( 1 ) Malá mořská víla 🐚🌴⛅

Uprostřed širokého oceánu, tam, kde je voda nádherně modrá, průzračná jako čisté sklo a tak hluboká, že by žádná kotva nedosáhla ke dnu, sídlí mořské království. Je nádherné, ale bohužel jeho krásu známe jenom z vyprávění, protože žádný člověk se tam nedostal. Ví o něm jenom ten, kdo měl štěstí a potkal se s někým z podmořských obyvatel. Vládce podmořského království žije v nádherném zámku vybudovaném z korálu a trůn má ozdobený nádhernými obrovskými perlami. Lidé tam žijí podobně jako my na zemi - tedy jako ti nejšťastnější z nás. Pracují v zahradách, pěstují vodní rostliny, starají se o mořské živočichy, seznamují se, milují, baví... Na rozdíl od nás neznají nedostatek, chudobu a války, ale jinak jsou to bytosti jako my, jenom žijí třikrát déle než pozemšťané a místo plic mají žábry...
Podmořský král už před mnoha lety ztratil svou ženu a o domácnost se mu starala matka. Měla toho chuděra někdy až nad hlavu, protože nejvíc starostí jí dělalo šest půvabných vnuček. Všechny byly krásné, ale nejmladší byla tak okouzlující, že králi stačilo, aby se na ni podíval, a veškerá únava, smutek či rozladění ho okamžitě opustily.
Princezny si hrávaly v zámeckých pokojích s mušličkami nebo běhaly v zahradách a hrály si s rybami, které proplouvaly mezi stromy. Tancovaly, zpívaly, pořád jich bylo všude plno. Jen nejmladší se držela stranou, bývala často zamyšlená a nejvíc ze všeho ji bavilo starat se o vodní květiny a poslouchat vyprávění babičky. Pořád dokola chtěla slyšet historky o světě lidí tam daleko na mořském břehu. A nemohla pochopit, jak je možné, že květiny tam nahoře voní.
„Co to je vůně, babičko?“ ptávala se. Babička jí vysvětlila, že je to takový příjemný pocit, který dovede člověku zamotat hlavu a pohladit duši. Také jí povídala o ptácích, kteří začnou koncertovat při rozbřesku a celý den zpívají písničky, každý jinou.

View more

( 2 ) Tajnosti císařských komnat

Mamince je to jedno, pracuje jako překladatelka , takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože se do práce dostane autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky a on mi za to nosil bonbony, o Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu velký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák. Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě.
Vlastně dvě věci.
S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. Ani myš nebo křečka, natožpak potkana. To je první prima věc. Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno:
,,Atlas historický od ....... .. ...... sestavený"
Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam mapy i jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem.

View more

( 1 ) Tajnosti císařských komnat

Jmenuji se Bára. Je mi dvanáct, začala jsem chodit do šesté třídy a jako každé dítě se pořád rozčiluji s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč dospěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí...
Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem. A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi Jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér. A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v paneláku v Praze na jižním městě. Podle mě nám tam nic nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze špatné životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy.

View more

( 1 ) Planeta Yeargoon 🚀🌟

ღ ڿڰۣ ✿-Příběhy-✿ ڿڰۣ ღ
Běhám po překrásné růžové zahradě a jím duhu, která chutná jako různé druhy ovoce a zeleniny. Tak třeba červená, ta chutná jako jahoda a žlutá jako citron, ale není to to nejlepší na této krásné a růžové zahradě připomínající velkou a nádhernou louku plnou květin a zvířat. Květiny tu jsou mnohem větší a delší a některá zvířata taktéž. Dokonce jsem viděla čtyřmetrovou housenku, která když se postavila, připomínala mi obří zelenou sochu ve tvaru housenky, která by se v normálním světě dala vykutat z velké skály, nebo pískovce. Je tu také spoustu barevných stromů, které jsou velké jako paneláky. Najdou se tu ale i takové, které jsou stejně vysoké, jako je průměrná výška dospělého člověka. To samé platí i o květinách, které jsou vysoké až dva metry. Jsou tu také zajímaví obyvatelé této obrovské zahrady, kteří se nazývají youngfati [jounkfeti], chováním jsou velice podobní lidem, ale ovšem se dost liší svým vzhledem. To je v porovnání se zvířaty něco jako klokan a slepice. Youngfati mají křídla a bydlí ve vysokých skalách nebo na stromech, kde si dělají něco jako ptáci hnízda. Youngfati jsou vysocí asi jako průměrný dospělý člověk, který měří pod dva metry. Ovšem mohou mít i přes dva metry a všichni jsou tlustí, dokonce už od narození. Je na nich zvláštní to, že i ve vysokém věku vypadají stále mladě a to jim je třeba něco přes 200 let. Jejich průměrný věk, kterého se dožívají je kolem 850. let a nejdéle žijícím youngfatem je Karashi-Ton, kterému je 1476 let a je jejich Kingsunem. Kingsune [Kingsane] je něco jako král, ale má tu největší moc nad všem živým v jeho zemi. Dokáže ovládat kořeny stromů, stonky květin, ale se zvířaty a yongfaty ne. Zvířatům může rozkázat a oni to udělají, ale nemůže je ovládat jako loutku na provázku, zatím co květiny, stromy a keře ano. Youngfat, který neposlechne Kingsuneův [Kingsanův] rozkaz, je z jeho země vykázán na 200 let. A pokud se vrátí dříve, dostane trest smrti nebo 100 let ve vězení, kde ho budou každý den bičovat.

View more