Ahoj, neměla jsi někdy stavy ve vztahu s přítelem, kdy sis říkala, že se na to už fakt vyprdneš? Mám Čecha (jakožto Vnmka) a moje rodina mi dělá ze života peklo, ten psynátlak se vážně někdy nedá unést. Nejhorší jsou pomluvy od okolí, kdy se ostatní Vietnamci posmívají mým rodičům do očí. Zažilas to

S přítelem už jsem nějakou dobu, takže za tu dobu už jsme samozřejmě měli i krize, kdy jsme si, že se na to vyprdnem, říkali asi oba. Ale vždycky to trvalo maximálně jeden den a nikdy to nebylo kvůli okolí.
Ne, nikdy jsem si neříkala, že se na to vyprdnu kvůli tomu, že s tím nesouhlasí okolí. Právě naopak, myslím, že právě nesouhlas rodiny a okolí nás vždycky stmelil dohromady, měli jsme takový pocit, že jsme my dva proti všem. Nevzdala bych se někoho, koho miluju, kvůli okolí. Myslím, že tomu dost pomohl i přítel - postavil se za mě a já vždycky cítila, že za mnou stojí a že by se za mě bil. Jeho rodina a známí velmi brzo pochopili, že buď mě přijmou a nebo ho ztratí.
Když jsme s přítelem začínali, asi jsme se tím, že nás okolí a jeho rodina neuznává, moc nezabývali. Byli jsme mladí, bylo nám šestnáct - v tu dobu jsem vlastně brala poměrně v klidu, že se prostě musíme "schovávat". Bylo to vlastně takové dobrodružství, nebrala jsem to tak vážně a netrápila jsem se tím. Takže jsme vlastně náš vztah ze začátku najevo nedávali, jen jsem se občas někde objevovala. Asi po třech čtyřech letech už mě jeho rodina začínala brát vážně a přestože ze začátku si rozhodně ke svému synovi Češku nepředstavovali, mě začali poznávat. Jasně, nebylo to ze začátku jednoduché, ale dali jsme rodině dostatek času. Po pěti letech vztahu mě mamka od přítele podle mě začala mít i opravdu ráda, jela jsem s nimi do Vietnamu... No, a když už jsem měla na své straně maminku, byl to jen krůček k tomu mít na své straně i okolí. Mamka od přítele mě začala dost "propagovat", začala mě brát na všechny vietnamské akce, kde jsem pomáhala - a Vietnamci v okolí mě tak dostali příležitost poznat. Spousta z nich mě zná jménem, všichni mě zdraví a pořád se ptají, kdy bude svatba, jak mi to jde ve škole, jak se mám a tak. Nemyslím si tedy, že se mamince přítele někdo posmívá, že jejich syn má Češku. Protože mě znají. A maminka má taky docela dobrý argument - její syn má možná Češku, ale ta Češka se angažuje ve vietnamských záležitostech víc, než mnoho Vietnamek v jejím věku. A především často mnohem více, než dcery a synové těch, kteří by se chtěli posmívat. Ono se blbě posmívá někomu, že její snacha je Češka, když ta snacha chodí na akce v áo dài, chová se slušně, na všech akcích pomáhá a učí se vietnamsky, zatímco jejich dcery by si áo dài neoblékly, do nějakých vietnamských akcí se neangažují a o vietnamštinu moc zájem nemají - přestože jsou Vietnamky. Asi bych to řekla tak, že jsem posměváčkům vypálila rybník :-D. No a lidé, kteří mají děti, které se ve vietnamských záležitostech angažují, které o vietnamství mají zájem a které jsou hodné a slušné, tak pak jsou většinou hodní a slušní i ti rodiče, takže nemají potřebu se posmívat. Jakože jasně, určitě jsou lidé, kteří jsou proti mému vztahu, nicméně si myslím, že by to mamince přítele nikdo do očí neřekl, protože nic jiného, než to, že jsem Češka, v rukou nemají. A vědí, že maminka přítele za mnou stojí:) (a asi se jí i bojí:-D).

View more