Zranitelné chvíle, kdy nás někdo skutečně vidí.
Sebevědomé chvíle, kdy slova opouštějí naše ústa naprosto přirozeně.
Intuitivní chvíle, kdy ani nemusíme přemýšlet, protože stoprocentně víme, kde leží pravda.
Přirozeně vrušující chvíle, kdy objevíme citlivost.
Pokojné chvíle, kdy naše duše mluví.
Vzácné chvíle, kdy jsme, protože opravdu chceme být.
Naprosto samozřejmé chvíle, kdy milujeme.
Nádherné chvíle, kdy nás obklopuje krása.
Až neuvěřitelné chvíle, kdy prožíváme poezii.
Přítomné chvíle, kdy nám život přestává běžet před očima a my máme konečně příležitost jej žít.
Intimní chvíle, které jako by byly stvořené jen a jen pro nás.
Je tolik magického, které ve mně probouzí myšlenky a život. Tolik, že se až stydím za to, že někdy je můj pohled nepřítomný a netečný. Mrzí mě, že je pro mě tak těžké psát o tom krásném (a někdy třeba jen vidět), daleko snáz se mi píše o bolesti. V určitém slova smyslu je možná i ona magická. Mohla jsem napsat - nadpozemská chvíle, kdy bolest není pouhou bolestí - ale nechtěla jsem ničit tu nevinnost. Možná je kouzelný celý náš život. Ta nevědomost, která se za ním skrývá. Odkud pochází to všechno? Kde je pramen lásky, slov, lidí, přírody, emocí, myšlenkek? Všechno je zahalené v magické roušce neznámého a to nevysvětlitelné je pro mě taky čarovným.

View more

Netuším, ale opravdu se musíme ve všem definovat? Vím, co bych si chtěla jednou splnit, vím, jaká chci být, trošku si prošlapávám různé cestičky, nejradši bych měla v podstatě všechno, nezastaví mě ani myšlenka, že nakonec možná nebudu mít vůbec nic, nechci se definovat do jednoho cíle, nechci říct, jaká budu, protože to nemusí být pravda. Život mě zavede na různá místa a já se do nich napasuju, stejně jako jsem se napasovala teď tady. Nevím, jestli jsem až takový flegmatik, ale víceméně mi ke štěstí stačí opravdu málo. Mám nějaké sny, kterých se držím, protože jsem taky idealista, ale moje sny jsou věci typu "v jednoduchosti je krása". Nepotřebuju lesklý luxus, žádné nesplnitelné záležitosti, nepotřebuju konvenční dokonalost. Chci svoji nedokonalou dokonalost. Obyčejné krásné věci, letní slunce, sníh v zimě, květiny na jaře, podzimní listí, najít někoho, kdo chce to samé, knížky, papír a tužku, barvy, neztratit samu sebe,...

View more

Základka byla naprosto bezstarostná záležitost. Všechno nám bylo naservírované na zlatém podnose, učitelé nás měli rádi, snažili se nám ve všem pomáhat a opravdu s náma mluvili. Možná to bylo tím, že bydlím v maličkém městě, ale všichni jsme o sobě navzájem věděli a já jsem za to byla v té době hrozně moc ráda. Na střední to mám úplně jinak, někteří učitelé neznají ani naše jména. Mám pocit, že moje budoucnost jde do kopru a všechno závisí jen a pouze na mně. Sice mě to učí samostatnosti, chápu, že už nejsem dítě a že, když něco opravdu chci, musím si za tím jít sama, ale takový ten záchytný bod v podobě učitele, který jakštakš ví, kdo jsem, mi tam prostě chybí. Neříkám, že všichni jsou takoví, ale valná většina si prostě odpracuje požadované hodiny a je ráda, že je ráda. Nejlepší by byl takový mix základky a střední. Naučit se o sebe postarat, ale zároveň vědět, že když se něco posere, mám se kam obrátit, protože, co si budem, to, že mi je osmnáct, neznamená, že jsem naprosto samostatný jedinec, který ví, co dělá, spíš naopak...

View more

Teoreticky duše mrtvých, prakticky si však nejsem jistá žádnou odpovědí. Mohla by to být i podstata dítěte, spícího nebo psychicky nemocných, kdy jejich nevědomí převládá nad vědomím. Mohla by to být duše všech, kteří se prostě cítí svobodně nebo těch, kteří si myslí, že jsou naprosto spojení se svou duší, že znají svou podstatu a jednají v souladu s ní. Třeba to je opravdu jen duše neživých, která už nemá tělo ani mysl, které by ji mohlo omezovat či nějak ovlivňovat. A třeba duše vůbec neexistuje, nemůžeme to vědět a já si ani netroufám něco tvrdit. Je to těžce uchopitelné, zvlášť, když si ani nejsem jistá, jestli opravdu věřím, že vše živé má nějakou duši, nebo jestli v to jen chci věřit. Mám i momenty, kdy si říkám, že je nepodstatné se tím vůbec zabývat, protože pravděpodobnost všech teorií se stejně většinou blíží nule. Spíš než realita, zmatené myšlenky. Může to být naprosto chybná teorie nebo odpověď na nejčastěji kladenou otázku ohledně života a smrti. Beztak se asi nikdy nedozvíme pravdu.

View more