Ask @marreistories:

Jakou nejkrásnější věc jsi v životě viděl(a)?

Pohled při probouzení na letňáku. Spící místnost bláznů, lidí, se kterými si rozumím bez ohledu na věk. A do toho ona, co spala vedle mě, i když jen jednu noc. A bohužel, možná taky jedinou.
Ale to nejkrásnější bývá také nejvzácnější, že? Člověk si pak vychutnává každý pohled, když neví, zda ji ještě někdy uvidí. Každou zprávu, když netuší, zda ještě někdy napíše.
Asi se v některých ohledech stávám nudným realistou.

View more

Máš z budoucnosti strach, nebo jsi na ni zvědavý/á?

Jsem typ člověka, co má budoucnost přesně naplánovanou. Děsím se toho, že se zas objeví další věc, která mi to překazí. Takže strach. Ale upřímně jsem zvědavá, čím se bude bojovat ve třetí světové válce (a přitom doufám, že ji sama nezažiju).

View more

Pokud bys mohl/a napsat knihu o svém životě, jak bys ji pojal/a a jak by se jmenovala? Pokusil/a by ses teď sepsat (aspoň úryvek) první kapitolu?

Jako příběh o jedné podivné holce - vždyť čtenář nemusí vědět, že píši sama o sobě, ne? A asi by se jmenovala Číslo bez čísla.
Byla to divná osoba. A přitom normální. Jedna z mnoha lidí, které kdyby se narodili v Evropě před rokem 1950, možná by se nedožili ani svého aktuálního věku. Možná by tahle určitá osoba skončila v blázinci. Což by se, přiznejme si to, v některých zemí v určitý čas té smrti prostě rovnalo.
Jenže osud - nebo jen náhoda - chtěl, aby se narodila ke konci dvacátého století. Přelom tisíciletí si pamatovat nemohla, celý ho prospala v postýlce. V prvních letech svého života naprosto nevnímala všechny ty důležité věci a změny okolo ní. Byla jen dítě. V té době extrovert, místy upovídaný. Ve školce byla zamilovaná do kluka, jehož jména už zapomněla, a kterého v té době chtěly všechny holky. A taky si tam hrála v kuchyňce a po obědě nikdy neusnula, jen ležela a pozorovala ostatní. A kreslila a hrála si na pískovišti. Všechno to bylo krásné, dětské a bezproblémové. Vždycky to musí být takové, aby se to později mohlo změnit, není-li pravda?

View more

Next