Pojďme se chvíli koukat do tváře té nebohé slečny, která na fotku kývla. Děs, panika, znechucení. Zcela paralyzovaná dotekem buřtíků na koleni a někde pod prdýlkou cítí vzdouvající se poslední záchvěvy potence tohoto přestárlého disko idolu. Uplně jí můžeme z očí číst, že prochází uvědomněním... Jako když Máří Magdalena pochopila, že žádné množství peněz nemůže tuto situaci dostatečně vyvážit. A tak drží... odevzdaně. Naposled.
Třeba takovejchle dementních chyb. Ono by se stačilo zamyslet, co se vlastně snažíte říct. Ale to je moc namáhavý, tak tam prostě plácnete nějakej pád a čekáte, že si to domyslíme za vás. Fuck tenhle přístup.
Co bys řekl/a svému o [dosaď číslo dle svého uvážení] let mladšímu já?
Mé o [dosaď číslo] let mladší já by nijak netěžilo z čehokoliv, co bych mu mohla říct. Že to “bude dobrý” mi říkali všichni. Ale stejně jako moje dnešní já... nedokázali říct kdy.