Usmívám se, protože nejsem v pohodě ... Usmívám se, aby si nemysleli, že je něco špatně ... Usmívám se, protože nechci aby mě někdo litoval ... Usmívám se, protože moje depre jsou hluboké ... Mě myšlenky jsou moc silné ... a nechci aby na to kdokoliv přišel ... Proto se usmívám.

Ať všichni umřou. Stejně jsme tu vlastně jen taková návštěva. Příroda si konečně odpočine. Jsme tu moc dlouho a ona se jen brání.

Fakt: dnes jsem se po dlouhé době odhodlala malovat. Je to pro mě velmi osvobozující činnost. Jiný svět. Takový barevnější. Vedený světlejším zítřkům. Ale dnes je to jiné.. I když si to užívám necítím z toho tu plnost naděje jako vždy. Cítím se prázdná, ztracená...sama

Jsem jedna z milionu.
Jsem hrdina i protivník.
Jsem spisovatel i čtenář.
Jsem vůdce i následovatel.
Jsem dobrý herec i špatný lhář.
Jsem pouze obyčejný člověk co se aspoň trošku pokouší znovu žít..

Nevím jestli se tomu dá říci vstávání, když docela často bych se v tu dobu ukládala do říše zapomnění po dlouhé noční šichtě myšlenkových pochodů..
Nebo nevím jestli se tomu dá říct vstávání, když přes noc se klidně několikrát vzbudím s urychleným lapajícím dechem, s bolesti na hrudi a oči plné slz...
Ale pokud se tomu dá říct vstávání, tak ano. Každý den někam vstávám... do školy, do práce, na přednášku..je to různé a je toho mnoho. Raději zaměstnávám svojí mysl prací nežli nechat sama sebe přemýšlet a vnímala jak zevnitř umírám..

Prvně jsem si myslela, že on...nebo škola či práce.
Ale pravdou je, že jsem to ja kdo mě přivádí k šílenství. To ja, které vzniklo za posledních 5 let. A ikdyz jsem si myslela, že jsem tomuto zabránila. Vzchopila se. Odvrátila se tomuto já. Ale to jsem si házela bludy pod nos. A smutné je, že já tomu dokonce věřila. Vůbec jsem přes to neviděla jak mě to ve skutečnosti ničí...

Bojím se, že nezačnu mít ráda sama sebe. Bojím se, že už sama sebe nenajdu. Bojím se, že tam dole budu až moc dlouho a nenajdu cestu zpět. Bojím se, že už nikdy nedokáži milovat. Někomu věřit. Znovu důvěřovat. Otevřít se někomu. Bojím se, že nedokáži žít..

Kdo opravdu miloval a je zklamán, je ochoten spíše nežít než nenávidět.“ — Auguste-Marseille Barthélemy

.Chyba.
.Error.
.Lapsus.
Nemyslím jen tím, že jsem velmi neplánované dítě. Ale celkově chyba života. Error v tomto už, tak smutném světě. Jsem tu jen na obtíž a lidem ve svém okolí jen hroutím životy a naděje.
Kdybych zmizela...hledal by mě někdo?
Kdybych zemřela... Chyběla bych někomu?
Asi znám odpověď.

Srdce.
Protože když se mi zlomí, někdo odejde. Někdo na kom mi záleželo více než na mě samotné. Srdce nevidělo nikoho jiného než tu danou osobu. Nic jiného neexistovalo, nebylo přijatelné.
A když ta osoba odejde, vezme si z mého zlomeného srdce nejen sebe, ale ukradne i část mého srdce. Odejde. A už se nikdy nevrátí. Už navždy kousek sebe ztratím. A pak se rány hojí. Myslíš, že se zcela srdce uzdraví..?