Kde máš kľud?
Poslední dobou mám pocit, že nikde ??... Abych měla klid, musím jít někam ven ?.
❤️ Likes
show all
🔥 Rewards
show all
Latest answers from selenophile
Máš nějaké dětský sen, který tě drží doteď?
Jsem strašné dítě, strašně nedospělá, strašně naivně snící, strašně ráda naivně snící. Taková ta nálada, kdy potřebuješ jen kamarády - aby měli čas. Ale nějak jsme se dostali až tam, kde kamarádi na kamarády čas nemají. A je to snad jen pocit, snad chvilkový, kdy se každý cítí tak strašně podivně sám. Zbytečně. Obklopeni lidmi, chceme je dál, pak blíž, pak nevíme. A pro každého někdo někde je, to si říkáme, abychom si nemuseli vyčítat, že to nejsme my. Sním o tom, abych nemusela snít.
Nesnáším zimu, nesnáším to, jak studí, jak žene lidi dovnitř, jak je zavírá do teplých kabátů a ruce váže do kapes.
Nesnáším zimu, nesnáším to, jak studí, jak žene lidi dovnitř, jak je zavírá do teplých kabátů a ruce váže do kapes.
Jsi se sebou v pohodě?
Jo i ne... Já vlastně nevím. Nevím, kdo jsem. Nevím nic. Sleduju ostatní lidi, dívám se, jak se posouvají, jak ví, kam mají jít. Nestačím si - okolí mi říká, abych si nestačila. Dřív jsem byla dost, stíhala jsem. Teď běžím a už se nedívám na cizí paty před sebou, jsou to mé vlastní. Hnané touhou zapomenout, touhou nemyslet. A dokud nemyslím, všechno je v pořádku. A já tak hrozně chci, aby všechno v pořádku opravdu bylo.
Nebaví mě pracovat, nebaví mě studovat, cítím tlak ze všech stran, chci nebýt závislá a nejde mi to. Občas mám pocit, jako bych neměla patřit do společnosti - takové, jaká tady je. Nezapadám, nejsem nijak užitečná, nejde mi nic, co by lidi potřebovali. A mám strach. Moje mysl šíleně kmitá, přeskakuje z jednoho člověka na druhého, neumí se starat sama o sebe. Měla bych, nesmím, musím. Kde se ztratila všechna ta slova, co měla být napsána? Tolik jsem jich vzala zpátky, tolik jsem jich nikdy nevypustila. Aby to byl hezký pocit a ne pocit marnosti. Ale není hezký. Opravdu se tentokrát snažím - šíleně moc. Rdousím se svými pocity, umačkávám je hluboko do sebe a občas zapomenu zvedat bránici. Jako by na mně sedělo něco těžkého. To, co dělám, je tak nepodstatné, všechno to... I ten alkohol, cigarety, ti lidi - velké skupiny lidí, nové vjemy... K čemu? Vrátím se zpátky a nic mi nezbylo, sama, zase. Pořád dokola a pořád stejně. Pořád jsem to já, kdo někoho potřebuje. Pořád jsem to já, kdo se nemůže najít.
Nebaví mě pracovat, nebaví mě studovat, cítím tlak ze všech stran, chci nebýt závislá a nejde mi to. Občas mám pocit, jako bych neměla patřit do společnosti - takové, jaká tady je. Nezapadám, nejsem nijak užitečná, nejde mi nic, co by lidi potřebovali. A mám strach. Moje mysl šíleně kmitá, přeskakuje z jednoho člověka na druhého, neumí se starat sama o sebe. Měla bych, nesmím, musím. Kde se ztratila všechna ta slova, co měla být napsána? Tolik jsem jich vzala zpátky, tolik jsem jich nikdy nevypustila. Aby to byl hezký pocit a ne pocit marnosti. Ale není hezký. Opravdu se tentokrát snažím - šíleně moc. Rdousím se svými pocity, umačkávám je hluboko do sebe a občas zapomenu zvedat bránici. Jako by na mně sedělo něco těžkého. To, co dělám, je tak nepodstatné, všechno to... I ten alkohol, cigarety, ti lidi - velké skupiny lidí, nové vjemy... K čemu? Vrátím se zpátky a nic mi nezbylo, sama, zase. Pořád dokola a pořád stejně. Pořád jsem to já, kdo někoho potřebuje. Pořád jsem to já, kdo se nemůže najít.
Myslíš na minulosť? Akoby ťa prenasledovala ako tieň a lezie ti za pätami, aj keď sa ju snažíš nechať ísť? A kam ťa vedie?
Myslím na minulost a na budoucnost. Na to, že nevím, kdo jsem - možná jen pokrytecká duše, co by se měla naučit milovat sama sebe předtím, než se bude chtít zamilovat do nějaké cizí.
Můžu? Můžu. Nechat jít, věřit neznámému.
Aby si tě někdo všiml, aby si o tobě někdo myslel, že jsi fajn, že máš osobnost.
Ostříháš si vlasy, díváš se na francouzské filmy, nosíš prtýnky na palci. Začneš psát básně a balit cigarety, kupovat trávu a opíjet se. Posloucháš techno. Musíš číst knihy známých autorů a taky ty seberozvojové. Dělat jógu, chodit do divadla nebo na autorská čtení, pěstovat kytky a zeleninu, vyrábět pryskyřicové šperky. Každých čtrnáct dní jít do antikvariátu a navštívit sekáč. Propíchneš si uši a na místě se rozhodneš takto poznamenat i nos. Koupíš si vlastní tetovací sadu a uděláš si tisíc malých tetování, ke každému vymyslíš více významů a nikdy nebudeš říkat, co pro tebe opravdu znamenají. Možná to ani nebudeš vědět. Budeš rozdávat pohledy a sbírat kytky, abys je mohla sušit do čaje. Přestaneš jíst maso, pořídíš si vermikompostér a začneš produkovat žížalí čaj. Začneš používat cizí slova a přemýšlet o společnosti, budeš cestovat, dáš výpověď v práci a naráz si budeš chtít postavit maringotku. A u toho všeho budeš působit, jakože víš, co děláš. A proč to děláš. Ale ty vědět nebudeš, budeš ztracená a trochu se ti bude chtít umřít. Všechny knihy a filmy a básně a alkohol. A to k tomu patří, ta nechuť žít, ta nemoc bezmoc a pláč. A ty už nejsi ty a všichni lidi jsou prý v podstatě stejní.
A chceš se znova najít. Tu verzi tebe, která nedělala věci kvůli lidem, ale kvůli věcem samotným. A přemýšlíš, jestli to opravdu bylo tak hrozně chybné, nebo jestli vlastně je na tom něco dobrého, něco pravdivého, něco, cos dělala ráda.
Můžu? Můžu. Nechat jít, věřit neznámému.
Aby si tě někdo všiml, aby si o tobě někdo myslel, že jsi fajn, že máš osobnost.
Ostříháš si vlasy, díváš se na francouzské filmy, nosíš prtýnky na palci. Začneš psát básně a balit cigarety, kupovat trávu a opíjet se. Posloucháš techno. Musíš číst knihy známých autorů a taky ty seberozvojové. Dělat jógu, chodit do divadla nebo na autorská čtení, pěstovat kytky a zeleninu, vyrábět pryskyřicové šperky. Každých čtrnáct dní jít do antikvariátu a navštívit sekáč. Propíchneš si uši a na místě se rozhodneš takto poznamenat i nos. Koupíš si vlastní tetovací sadu a uděláš si tisíc malých tetování, ke každému vymyslíš více významů a nikdy nebudeš říkat, co pro tebe opravdu znamenají. Možná to ani nebudeš vědět. Budeš rozdávat pohledy a sbírat kytky, abys je mohla sušit do čaje. Přestaneš jíst maso, pořídíš si vermikompostér a začneš produkovat žížalí čaj. Začneš používat cizí slova a přemýšlet o společnosti, budeš cestovat, dáš výpověď v práci a naráz si budeš chtít postavit maringotku. A u toho všeho budeš působit, jakože víš, co děláš. A proč to děláš. Ale ty vědět nebudeš, budeš ztracená a trochu se ti bude chtít umřít. Všechny knihy a filmy a básně a alkohol. A to k tomu patří, ta nechuť žít, ta nemoc bezmoc a pláč. A ty už nejsi ty a všichni lidi jsou prý v podstatě stejní.
A chceš se znova najít. Tu verzi tebe, která nedělala věci kvůli lidem, ale kvůli věcem samotným. A přemýšlíš, jestli to opravdu bylo tak hrozně chybné, nebo jestli vlastně je na tom něco dobrého, něco pravdivého, něco, cos dělala ráda.
máš nějaký životní cíl?
Trápí mě tolik věcí. Tolik myšlenek. Tolik lidí.
Nechci.
Mám dlouhý seznam věcí, co potřebuju splnit - a je plný něčeho neurčitého, vlastně je spíš poloprázdný, čeká, až vyplním tu díru a já nevím jak. Něco, co musím udělat, abych se cítila líp. Nebo abych zapomněla. Abych měla pocit kontroly. Právě teď se ale neumím zvednout, tělo ztěžklé bezmocí. Moje neschopnost. Ležím a nedokážu nic. Je to horší než jindy, protože mě nebrzdí nic konkrétního, neumím to uchopit, jsem tak vyčerpaná. Posunula jsem se někam, kde to neznám, mám z toho strach. Nemůžu psát bez sdílení, nestačí mi poznámky. Psaní, je to něco, co mi pomáhá se z toho na chvíli osvobodit... Ale teď to neumím dělat sama pro sebe. Chci vypustit úplně všechno, popsat každý svůj pocit důkladně do podrobností, vyplivnout něco temného a taky něco zářivě barevného. A ani jedno z toho si neumím dovolit.
Zase jsem si ostříhala vlasy (s mojí aktivitou tady by nejspíš stačilo sjet jen o kousek níž a uviděli byste odpověď, která začínala přesně těmito slovy, tu jsem psala tak před rokem) a zase se cítím stejně. Změnilo se všechno, ale vlastně vůbec nic. Neumím správně vnímat realitu, zkresluju si ji a pak bolí víc, než by měla.
Je tak těžké najít někoho, kdo přemýšlí stejně, kdo rozumí nebo alespoň rozumět chce. Já sama nerozumím, pochybuju o sobě, o všem. Chci utíkat jako ti dva lidé na fotce - aspoň na chvíli.
Nechci.
Mám dlouhý seznam věcí, co potřebuju splnit - a je plný něčeho neurčitého, vlastně je spíš poloprázdný, čeká, až vyplním tu díru a já nevím jak. Něco, co musím udělat, abych se cítila líp. Nebo abych zapomněla. Abych měla pocit kontroly. Právě teď se ale neumím zvednout, tělo ztěžklé bezmocí. Moje neschopnost. Ležím a nedokážu nic. Je to horší než jindy, protože mě nebrzdí nic konkrétního, neumím to uchopit, jsem tak vyčerpaná. Posunula jsem se někam, kde to neznám, mám z toho strach. Nemůžu psát bez sdílení, nestačí mi poznámky. Psaní, je to něco, co mi pomáhá se z toho na chvíli osvobodit... Ale teď to neumím dělat sama pro sebe. Chci vypustit úplně všechno, popsat každý svůj pocit důkladně do podrobností, vyplivnout něco temného a taky něco zářivě barevného. A ani jedno z toho si neumím dovolit.
Zase jsem si ostříhala vlasy (s mojí aktivitou tady by nejspíš stačilo sjet jen o kousek níž a uviděli byste odpověď, která začínala přesně těmito slovy, tu jsem psala tak před rokem) a zase se cítím stejně. Změnilo se všechno, ale vlastně vůbec nic. Neumím správně vnímat realitu, zkresluju si ji a pak bolí víc, než by měla.
Je tak těžké najít někoho, kdo přemýšlí stejně, kdo rozumí nebo alespoň rozumět chce. Já sama nerozumím, pochybuju o sobě, o všem. Chci utíkat jako ti dva lidé na fotce - aspoň na chvíli.
Přeješ si vrátit čas?
Právě teď si ho přeju zastavit. Na chvíli ať trvá to, co je teď. Ať mi netrvá se s tím vyrovnat, ať nemusím přeskočit fázi klidu. Přeju si umět přestat, tak, aby stačilo, že dýchám. Neubližovat, jen být, nic nepotřebovat. Nikam nepospíchat. Ale možná to nejde. Využíváme všechno kolem nás i sebe navzájem. Ničíme se, zraňujeme se. Nepřestáváme.
Hneváš sa?
Občas mám pocit, že jsem zapomněla, co je to hněv... A pak se vrátí a já nevím, jak ho přijmout a obrátit. Nechci ho.
Teď je vzdálený, někde hluboko, nevidím ho, dokonce ho ani necítím. Nemám na něj čas ani náladu, nechci se pořád ohlížet. Nechci se hněvat na nikoho - ani na sebe... Je to tak zbytečná emoce, tak nějak hloupá, plná zmaru.
Teď je vzdálený, někde hluboko, nevidím ho, dokonce ho ani necítím. Nemám na něj čas ani náladu, nechci se pořád ohlížet. Nechci se hněvat na nikoho - ani na sebe... Je to tak zbytečná emoce, tak nějak hloupá, plná zmaru.
Kedy si stratila hlavu? Bol tu niekto, bolo tu niečo tak silné, aby si sa stratila a mala si pocit, že si sa zbláznila?
Poprvé to bylo dávno, od té doby několikrát znovu, možná právě teď. Myšlenky se mi vysmívají, že je neumím uchopit. Ztrácím se v nich a ony mě ovládají, až nemám kontrolu nad ničím.
Mé tělo by mělo být jistotou, ale dělá si, co chce, rádo si ubližuje. Nevím proč, je to jeho tajemství. Tuším, že důvod dobře znám, je schovaný někde vevnitř, ale já ho nedokážu najít... Nevěřím sobě ani jiným. Bojím se, bojím se zrady a ztráty, bojím se pořád. A nemůžu žít. A stejně se děsím smrti. A chci se toho všeho zbavit. Protože žít chci - opravdu žít.
Hořím láskou a to od bláznění není vůbec daleko. Chci zažít i to hezké bláznění, to volné, při kterém máš pocit, že můžeš létat. A teď mám k němu blíž než kdy dřív. Tak blízko, že skoro nepřemýšlím nad tím, jak pomíjivé všechno je. Nepřemýšlet, to bych si přála.
Mé tělo by mělo být jistotou, ale dělá si, co chce, rádo si ubližuje. Nevím proč, je to jeho tajemství. Tuším, že důvod dobře znám, je schovaný někde vevnitř, ale já ho nedokážu najít... Nevěřím sobě ani jiným. Bojím se, bojím se zrady a ztráty, bojím se pořád. A nemůžu žít. A stejně se děsím smrti. A chci se toho všeho zbavit. Protože žít chci - opravdu žít.
Hořím láskou a to od bláznění není vůbec daleko. Chci zažít i to hezké bláznění, to volné, při kterém máš pocit, že můžeš létat. A teď mám k němu blíž než kdy dřív. Tak blízko, že skoro nepřemýšlím nad tím, jak pomíjivé všechno je. Nepřemýšlet, to bych si přála.
Ako je pre teba svet skutočný?
Zvykla jsem si přežívat, chodit bezcílně v mlze pochybností a neschopnosti. Neplánovala jsem, přestala jsem snít, všechno, čeho jsem chtěla dosáhnout, jakoby se rozplynulo, zamíchalo se do té mlhy a zůstalo tam. Teď jsem já, ztracená v přítomnosti, minulosti i budoucnosti, teprve se zvedám ze země, kam jsem si kdysi dávno lehla, když jsem už neviděla ani na krok. Někdo o mě zakopl, dívá se na mě, něco mi říká, ale ještě ho neslyším zřetelně... přede mnou nespočet cest a mně chybí správné boty pro kteroukoliv z nich. Lidé mě většinou obchází tak rychle, že si nevšimnu, jestli i oni museli přemýšlet nad svou obuví... Přesně ví, kam šlápnout. Zdá se, že jim někdo ukázal, kudy mají jít, připravil je na bahno a spadané stromy. Dlouho jsem pozorovala, jak se jejich kroky vzdalují... ale nedokázala jsem zachytit myšlenky a nedokázala jsem se zvednout. Ležela jsem tak dlouho, musím se znovu učit chodit, ale chci běžet - klidně i bez bot, nechat kůži ztvrdnout, aby se do ní nemohly zabodávat třísky těch spadaných stromů. Běžet kteroukoliv cestou, ale mám strach, že si tak zlámu obě nohy a spadnu hlouběji než předtím a třeba se pak už nebudu umět zvednout, třeba si vyberu zlou cestu, kde nebude nikdo, kdo by o mě mohl zakopnout.
+ 1 💬 message
read all
Kam si utiekol, keď tu stojím? Neboj sa, budem bojovať späť (Prosím, doplň, odpovedz podľa seba.)
(Je mi to jedno. Nezáleží na mně, budu tady vždycky, co jiného bych taky měla dělat. Nemá to smysl, nic jiného nemá smysl.)
--
Wow, promiň mi tu neschopnost odpovědět dřív. Tahle otázka mi tady leží víc jak rok, rozklikla jsem ji a vidím rozepsanou odpověď. A nepamatuju si, co jsem tím myslela, nebo jestli jsem chtěla pokračovat. A tak to nechám být... Napíšu ti něco jiného. Asi jsem se nepohnula, asi pořád stojím a čekám, jestli se nevrátí. Ale už otáčím hlavu, hledám očima něco stejně krásného. A přijímám tu tíhu, co na mě padá. Stává se mnou a já jsem o něco klidnější, smířená. Nikam neodcházím, ale učím se znovu dýchat. A snažím se přestat předstírat - snažím se žít upřímně a poznávám se.
--
Wow, promiň mi tu neschopnost odpovědět dřív. Tahle otázka mi tady leží víc jak rok, rozklikla jsem ji a vidím rozepsanou odpověď. A nepamatuju si, co jsem tím myslela, nebo jestli jsem chtěla pokračovat. A tak to nechám být... Napíšu ti něco jiného. Asi jsem se nepohnula, asi pořád stojím a čekám, jestli se nevrátí. Ale už otáčím hlavu, hledám očima něco stejně krásného. A přijímám tu tíhu, co na mě padá. Stává se mnou a já jsem o něco klidnější, smířená. Nikam neodcházím, ale učím se znovu dýchat. A snažím se přestat předstírat - snažím se žít upřímně a poznávám se.
+ 3 💬 messages
read all
Tak trochu obyčajná, večne ohraná otázka, na ktorú by som rád vedel odpoveď, ak budeš chcieť, Selen: Akých hudobných interpretov máš rada?
Vážím si od tebe té zdánlivě obyčejné otázky. Dám ti na ni neobyčejně dlouhou odpověď - protože miluju hudbu. Nahrazuju jí své myšlenky, umožňuje mi se vyjádřit.
Nedávno jsem se v mém 63 hodinovém playlistu snažila najít něco pozitivního, čím bych mohla kamarádce zvednout náladu, ale nakonec jsem zjistila, že téměř každá písnička má v sobě zoufalost, smutek, nostalgii nebo melancholickou naději... poslala jsem jí Staying Alive - ne že by se dalo říct, že poslouchám Bee Geese. Mám ráda podivnou směsici žánrů a umělců, známých, neznámých, je to jedno. Stahuju skladby, které se mi zalíbí, většinou autory nezkoumám do hloubky. Znám mainstream minulého století. Občas se stane, že se v mé sbírce objeví i ta nejméně oblíbená písnička nějakého velkého autora, kterého jinak vůbec neposlouchám. Později zjistím, že je autor populární a připadám si jako ten nejjednodušší člověk bez citu pro kulturu.
Stáhnu si každou písničku, kterou mi někdo ukáže, spojím si ji s člověkem a snažím se mu skrze ni porozumět. Někdy ani nemusí být určená mně, zajímá mě, proč si lidé vybírají sdílet zrovna ty skladby, které si vybírají. Komunikuju tak. Pamatuju si každý okamžik, kdy mě někdo nechal přehrávat mé skladby nebo kdy mi ukazoval ty své. Je v tom tak dokonalá forma blízkosti a porozumění.
Zároveň se pořád nedá říct, že bych poslouchala všechno. Nejradši mám pomalou, tichou hudbu s textem, který má v sobě něco z vlastností, které jsem vyjmenovala na začátku. Nebolí mě z toho hlava.
Označuju za oblíbené i ty umělce, které si pletu - jako třeba Current Joys a Tiny Little Houses. Prostě skládám ten příliš dlouhý playlist podle času, kdy na písně narazím a pak ho nechám náhodně přehrávat, občas vyhledám něco nově přidaného, abych si to mohla zapamatovat stejně jako ostatní skladby. Přeskakuju to, co není aktuální, ale pořád na tom visím, nechci odstranit ani jednu z písní.
https://open.spotify.com/playlist/3r85UGEy3eXSNrIQEbnjBK?si=tfDIPVEwR3iv2yAM6KpI8A
Nedávno jsem se v mém 63 hodinovém playlistu snažila najít něco pozitivního, čím bych mohla kamarádce zvednout náladu, ale nakonec jsem zjistila, že téměř každá písnička má v sobě zoufalost, smutek, nostalgii nebo melancholickou naději... poslala jsem jí Staying Alive - ne že by se dalo říct, že poslouchám Bee Geese. Mám ráda podivnou směsici žánrů a umělců, známých, neznámých, je to jedno. Stahuju skladby, které se mi zalíbí, většinou autory nezkoumám do hloubky. Znám mainstream minulého století. Občas se stane, že se v mé sbírce objeví i ta nejméně oblíbená písnička nějakého velkého autora, kterého jinak vůbec neposlouchám. Později zjistím, že je autor populární a připadám si jako ten nejjednodušší člověk bez citu pro kulturu.
Stáhnu si každou písničku, kterou mi někdo ukáže, spojím si ji s člověkem a snažím se mu skrze ni porozumět. Někdy ani nemusí být určená mně, zajímá mě, proč si lidé vybírají sdílet zrovna ty skladby, které si vybírají. Komunikuju tak. Pamatuju si každý okamžik, kdy mě někdo nechal přehrávat mé skladby nebo kdy mi ukazoval ty své. Je v tom tak dokonalá forma blízkosti a porozumění.
Zároveň se pořád nedá říct, že bych poslouchala všechno. Nejradši mám pomalou, tichou hudbu s textem, který má v sobě něco z vlastností, které jsem vyjmenovala na začátku. Nebolí mě z toho hlava.
Označuju za oblíbené i ty umělce, které si pletu - jako třeba Current Joys a Tiny Little Houses. Prostě skládám ten příliš dlouhý playlist podle času, kdy na písně narazím a pak ho nechám náhodně přehrávat, občas vyhledám něco nově přidaného, abych si to mohla zapamatovat stejně jako ostatní skladby. Přeskakuju to, co není aktuální, ale pořád na tom visím, nechci odstranit ani jednu z písní.
https://open.spotify.com/playlist/3r85UGEy3eXSNrIQEbnjBK?si=tfDIPVEwR3iv2yAM6KpI8A
+ 1 💬 message
read all