Ask @whysooverrated:

https://ask.fm/akiraaccho_/answer/146348060882?utm_source=copy_link&utm_medium=android

Akira Accho
prudce sebou trhnu v moment, kdy ucítím ledovou hlaveň u svýho spánku.
nádech, výdech.
držím v sobě tolik trénovanej klid, že by na mně nikdo nepoznal ten divoce splašenej tep. vyrovnaným dechem se jej snažím zpomalit, téměř uspat, abych jej neslyšel tikat v každý části svýho těla.
nebojím se. přinejhorším akorát stiskne spoušť.
zvednu k temný postavě odhodlanej pohled. pokouším se v neprůstřelný tmě vyhledat jeho oči, abych mu dokázal, že mám naprosto na háku, jestli mi drží u hlavy právě nabitou zbraň nebo ne. ani náhodou se ve mně nedořeže strachu.
když lépe zaostřím, všimnu si jeho ostře řezaných lícních kostí. pod přísnýma očima má rozsypaný pihy, díky nimž nevypadá zas tak příšerně. postavou sice vysokej a silnej, ale tváře mu ubíraj část docela děsivýho zevnějšku.
„– ále, malej quinn... ani jsem nečekal, že budu mít až takový štěstí,“ slizky se ušklíbne, přičemž si mě s přikývnutím důsledně změří pohledem. pokud jsem něco v týhle situaci fakt nepotřeboval, tak jedině to, aby si mě voják spojil s otcem. já o štěstí opravdu mluvit nemůžu.
mlčím.
ať udělám cokoliv, jemu stačí pouze pohnout prstem. proto si hlavně udržet důležitej postoj, jako bych vůbec nebyl úplně bezmocnej.
„– hm, ustojíš válku bez tatínka? můžu vám říct, že půjdete hodně rychle ke dnu.“
tyhle slova se mi zaryjou hluboko do hrudi a postupně rostou v syrovou nenávist. pevně zatnu pěsti a tiše zavrčím, jak moc bych mu ten zkurvenej úsměv serval z ksichtu.
ale v okamžiku, kdy se chlapci rozhoupu třeba jednu konečně vrazit, mě silnou dlaní chytne za rameno a pistoli přirazí tvrději ke spánku.

View more

https://ask.fm/army_rpg/answer/147168208657?utm_source=copy_link&utm_medium=android

poslouchám, co mi řekneš a hned u prvních vět mírně povytáhnu obočí. netuším, co čekáš od armády, ale upřímně doufám, že si neslibuješ nic moc sluníčkovýho. protože tady si hodně rychle zvykneš na trénink, krev a pěkně tvrdej režim.
„dojemný, no tady to nebude o nic lehčí, moc si nemysli,“ odseknu odměřeně, ale nechám tě pokračovat. akorát seskočím ze stolu a najdu papír s tvým jménem. základní údaje o tobě mám, mám je o všech v týto základně. ale když zmíníš výšku a váhu, akorát se podívám do tvýho spisu a porovnám s tvou postavou. fajn, vysokej jseš, věk by taky odpovídal, nepotřebuju tu něco řešit. odsunu proto onen list stranou a s kamenným výrazem se znovu soustředím na tebe.
„spíš mi řekni, co umíš a co ne, to je podstatný mnohem víc. doufám, že aspoň udržíš pistoli, jinak rovnou nazdar,“ pokračuju se znatelným pohrdáním, protože takhle jednoduše s nováčky mluvím. ani nevím, kolik z vás vůbec uzvedne vlastní váhu a že z vás potřebuju vyždímat to nejlepší v co nejkratším čase.

View more

https://ask.fm/army_rpg/answer/147150722833?utm_source=copy_link&utm_medium=android

dávám ti ještě posledních třicet vteřin, jinak si pěkně poslechneš, proč se ti nevyplatí nechodit na vteřinu přesně. vím, že vám nováčkům nedávám nejmenší čas, abyste se tu vůbec zorientovali, ale první taky nebudou čekat, až si správně přečtete plánek jejich základny. máš štěstí, že to nakonec stihneš a jako jeden z mála se dokonce obtěžuješ i zaklepat. okamžitě se teda postavím a přejdu k tobě o něco blíž. pečlivě si tě změřím pohledem a obejdu kolem. i téměř všichni nováčci jsou vyšší než já, tak se modlím, že ty nebudeš patřit k těm tragikomedickým idiotům, co se mi hned vysmějou do ksichtu, jestli už mi bylo aspoň dvanáct. to bychom si hodně rychle nerozuměli. ale dokud používáš oslovení "pane", můžeš bejt relativně v klidu. vrátím se opět ke stolu, na kterej si sednu a s rukama založenýma na prsou se na tebe podívám.
„fajn, tak mi o sobě něco řekni,“ začnu typicky povýšeným tónem, aby ti zůstávalo jasný, koho máš poslouchat.
„proč jseš v armádě a všechno podstatný, co si myslíš, že bych měl vědět. klady, zápory a tak,“ dodám a jen čekám, co mi řekneš. pokud budeš mluvit rychle, nemusíš bejt ani stručnej.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145388489708

Charles Porter
bejt jediným synem generála taky znamená, že se na vás kladou větší nároky než na jiný vojáky. vím, že je tu pořád dost lidí, co čekaj, že budu jako on, a já patřím k nim. takový nepsaný pravidlo, že ve mně všichni budou hledat otce. generál quinn, velkej a vyrovnanej. zvládal tady cokoliv naprosto s přehledem a když odcházel na misi, nechal mi taky celou svou důvěru. a proto dřu tak, aby toho nelitoval a to nějaký delší pauzy nezahrnuje.
když mi tak i se svým návrhem přejedeš opatrně po paži a potom mi i palcem opět pohladíš líčko, neodtrhávám pohled od tvýho trička. namísto odpovědi spíš přemýšlím nad tím, jak jemně se mě umíš dotýkat, i přesto že máš dost silný ruce. celkově bych řekl, že v základně patříš k nejlepším a přitom ve chvíli kdy nechceš, vůbec nepůsobíš jako většina těch namakanejch borců, co dokážou složit jedním šikovným pohybem. ale určitej respekt sis u mě získal od začátku a to příliš často (prakticky nikdy) nepřiznám.
jen si dál hraju s tvým trikem a mlčím, než mi sám trochu zvedneš hlavu a začneš líbat. každou jedinou pusu ti hezky opětuju. jsem rád, že je z tvý strany všechno v pořádku, fakt jo.
odtáhneš se ale s pořád stejnou prosbou, kterou ti jen tak splnit nemůžu. vlastně si vážím toho, že máš starost, ale tohle musím zvládnout. proto se alespoň maličko usměju, abych nevypadal tolik unaveně a tebe to nemuselo žrát.
„fajn, slibuju, že ten trénink nechám až na večer, jo?“ vybruslím z toho aspoň takhle, přičemž se ti dobrou chvíli dívám do očí. pak ale pohledem skočím jen kousek níž, pevněji sevřu látku tvýho trika a přitáhnu si tě ke rtům. líbám tě o něco tvrději, než jsi mě líbal ty. ale do háje, tak moc jsi mi chyběl a nejspíš se týhle závislosti dlouho nezbavím.

View more

// 🔥 – hope you're fucking ready // @army_rpg

nováčci.
potřebujeme teď mnohem víc lidí než kdy předtím, a díkybohu jich pořád přibejvá. jenže to taky znamená tisíc dalších povinností okolo toho, tisíc pocuchanejch nervů navíc. nejsem příliš ztělesněním empatie nebo něčeho podobnýho, jednoduše jim napřímo vmetu do ksichtu, že tady se kurva maká, i kdyby to znamenalo v boji nechat všechno. jo, s většinou z nich tak nemám nejlepší vztah už po prvních dvou větách, ale co jako, o pusu na dobrou noc se jich fakt prosit nebudu. navíc si hodně nově příchozích myslí, že si můžou dovolit, co jen chtěj, no to jim rovněž pěkně rychle vysvětlím. příliš se s tím nemazlím, to jen aby věděli, do čeho vůbec jdou.
proto teď probírám celej jejich seznam v otcově kanceláři a čekám na dalšího ze skupiny – alex hardy. měl bys sem každou chvíli laskavě naklusat, nebo si vyslechneš ještě drsnou přednášku hned ze začátku.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145355555052

Charles Porter
nevím, jestli si někdy zvyknu na ten tvůj starostlivej přístup, nikdy se nikdo moc nezajímal. protože od sebe všechny odstřihuju a to už třeba po prvním rozhovoru. párkrát jsem podobnej pohled viděl možná u otce, ale ne zas tolikrát. koneckonců skoro vůbec.
začíná mě to trochu znervózňovat, takže jsem víc než rád, když se na tvý tváři znovu objeví ten typickej úsměv.
ani na vteřinu s tebou nepřerušuju oční kontakt, jelikož se pořád snažím udržet pevnej a neústupnej postoj. ale čím jdeš ke mně blíž, tím to mám těžší a těžší. držím se ještě když mi pomalu pohladíš líčko, ale s tvými slovy a polibkem úplně povolím. všechno teď děláš tak lehce, chováš se ke mně tak něžně, jako bych se snad měl rozpadnout při jediným doteku. na jednu stranu mě to vytáčí a potřebuju, abys mě mnohem spíš nakopal a probral, ale naopak nezapřu, že naprosto miluju každej tvůj jemnej pohyb.
jak se maličko odtáhneš se svou otázkou, přesměruju pohled na tvý triko, což je ve finále taková moje záchranná kotva. znovu si přivlastním kousek látky, po tom co přesunu dlaně na tvůj hrudník. musí ti to připadat hrozně divný, ale kdybys věděl, jak moc to vlastně uklidňuje, věř mi, že bys hodně rychle chápal.
„tak... normálně,“ pokrčím rameny s neutrálním tónem. vlastně ti nelžu, na to, že je válka se tyhle povinnosti ode mě čekaj. sice toho pořád přibejvá, ale nic co bych nezvládl.
„jsem jen trochu unavenej, to je celý,“ objasním ti nakonec, s čímž k tobě na krátkej moment zvednu i oči. stejně ti tím neříkám nic co bys sám nepoznal, takže je to vcelku jedno.
„a ty? všechno dobrý?“ zeptám se, přičemž sleduju, jak si s hraju s tvým tričkem. přijde mi, jako bychom se neviděli tak půl roku, chci vědět, že jseš v pořádku. nemluvím třeba o tvým přátelství se sabrinou, v kterým žádný kouzlo fakt nevidím. bojím se, že je akorát skvělá herečka a tebe si pak podá jako prvního.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145299738604

Charles Porter
tuším, že dělám velkej krok vedle, ale neumím ti nahlas popsat jedinej důvod, proč tě tam nepustit. ve skutečnosti jich mám tak sto a pět, jenže nic, co bych ti zvládl vysvětlit. navíc se pořád teprve učím ti říkat ne a očividně to bude chtít ještě hodně práce.
čekám nějakou vřelejší reakci, než že se tvůj výraz ani nepohne. akorát ke mně přistoupíš blíž, se svou otázkou a starostlivým tónem.
„nic,“ odpovím okamžitě. protože pokud něco nenávidím víc než nezvládat věci, pak jedině přiznat si, že je nezvládám.
„jen ostatní bych neměl takovej problém pustit, takže to musím udělat i u tebe,“ řeknu a opatrně si skousnu spodní ret. možná ses zrovna na tohle úplně neptal, možná jo, tak tu máš alespoň nějakou odpověď.
„a navíc mi absolutně podkopáváš autoritu, charlesi. tohle bylo naposled, co jsem ti couvnul, jasný? příště prostě ne,“ dodám o něco méně vážným, zato však naprosto rozhodným hlasem. trochu se pak i narovnám, ačkoliv mi to stejně při našem výškovým rozdílu tolik převratně nepomůže – zvlášť když teď stojíš tak blízko. no jen abys věděl, že příště si jednoduše budu stát za svým, ať se snažíš, jak chceš.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145293585388

Charles Porter
ze svý strany to beru jako ukončený, protože tě tam jednoduše nemůžu pustit. nemůžu nebo nechci, nevím, možná to vyjde stejně. nejspíš jsem poslední dobou ohledně prvních až příliš paranoidní, ale vidím je všude, no dokonce i v naší základně. zkus z toho neztratit rozum.
nějak doufám, že už protestovat nebudeš a prostě mě necháš to vyřešit samotnýho. prostě to odložím na noc a projdu další a další složky, abych vybral někoho, kdo by byl alespoň zčásti tak spolehlivej jako ty.
a proto mě z myšlenek vytrhne právě tvoje nejabsurdnější otázka.
„co? ne, to ne, jen...“ začnu okamžitě, „nechápeš to.“
a jak bys taky mohl, když jsem ti nic nevysvětlil. a měl bych, protože si nemůžeš myslet, že ti nevěřím, ne když jseš prakticky jedinej, v koho ještě vkládám nějaký naděje.
„jde jen o to, že...“ pokračuju, ale hned se zaseknu, jelikož nevím, co říct dál.
že se fakt tolik bojím prvních?
že nechci přijít jak o otce, tak o tebe?
tohle ti asi jen tak vmést do tváře nemůžu. s mírným zoufalstvím se ti podívám do očí. bože, tohle mi nedělej. a ten tvůj pohled, no tak, přijdu si strašně bezmocnej. věřím ti, asi budu muset.
„fajn,“ vydechnu nakonec unaveně. rezignovat a prostě ti věřit zní snadněji než cokoliv vysvětlovat. ale moc bych si nakopal za to, že ti zase ustupuju. a vím, že mě tohle rozhodnutí sežere zevnitř. a možná si to ještě rozmyslím.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145290975980

Charles Porter
už podle toho, jak si povzdechneš, mi dojde, že s tím souhlasit nebudeš. ale nezájem, tady necouvnu. moc dobře vím, že první teď jdou po jakýkoliv krvi, no netuším kdy. a tohle nemůžu riskovat, nemůžu a nebudu riskovat tebe. tvoje slova mají smysl a věřím ti tady jak nikomu, ale prostě ne.
docela neochotně si tě teda poslechnu, ačkoliv charlesi, já se tě fakt na nic neptal. tohle je rozhodnutý, i když ten klid, kterej máš v hlase a očích... do háje, ne, necouvnu a nezkoušej to, ne.
„slibuju, že ten výběr neodfláknu, taky mi věř. nepošlu tam nikoho, o kom bych si nebyl stoprocentně jistej,“ řeknu a udělám pár kroků po místnosti, než se zastavím zase pár metrů před tebou.
„fajn, a tímhle končím, takže jestli to bylo všechno,“ utnu to rozhodně a jen povytáhnu obočí, no doufám, že stejně pokračovat nebudeš. a jestli jo, tak ti stejně šance nedávám, nepřesvědčíš mě.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145097012460

Charles Porter
sleduju, jak se opřeš o zeď a když začneš, jen založím ruce na prsou. přece jsi měl nějakej důvod za mnou přijít, takže se aspoň dozvím, o co jde. ne že bych neměl co řešit, to fakt ne, ale uvidíme, co pro tebe zvládnu udělat.
snažím se tak všechnu svou pozornost věnovat tvejm slovům, ačkoliv už od začátku se mi to nelíbí. jo, co se zdravotníků týče, ten stav není úplně ideální. pracuje jich tu poměrně málo a k tomu ještě původ některých, to ani nerozebírám. nakloním hlavu mírně na stranu, jakmile zmíníš, že si chceš jít pro ně do vesnic osobně, počkej, jestli to chápu dobře. z tvýho výrazu usoudím, že to myslíš naprosto vážně, no přesně to jsem teď potřeboval.
„to je dobrý, někoho tam pošlu,“ odpovím nakonec zamyšleně a dost nejistě se ti podívám do očí. vím, že máš pravdu a vím, že s tím něco dělat budu, ale předhodit tam zrovna tebe? ne, to ne.
situaci s prvními teď nevěřím ani trochu a příliš, respektive vůbec, absolutně vůbec, se mi nechce jakkoliv navyšovat riziko, že by se ti něco stalo. obětoval jsi toho už dost, můžeš to občas nechat někomu jinýmu.
„jo, děkuju, žes mi to řekl, ale neřeš to, postarám se o to,“ dodám už mnohem pevněji. tohle taky beru jako poslední slovo a jednoduše to vyřeším tak, aby se ti všechno vyhlo. opravdu si teď můžeš dát pauzu od čehokoliv většího, protože toho zvládáš až moc.

View more

pro rpg: co máte společného s vaší postavou? :)

uhh, no...
myslím, že jsme s nathem podobně cílevědomí a pokud něčeho chceme dosáhnout, jdem si za tím a není cesty zpátky.
pak oba když se snažíme bejt důležití, tak nás kolikrát nikdo nebere vážně, takže v tom se taky docela vidím:D
a nakonec jsem ze sebe nathovi předala trochu (víc) tý spontánnosti, protože stejně jako on většinou nejdřív jednám a myšlení odložím na později.🤷🏻✨

to by bylo všechno, víc se k němu nehlásím!:Dd

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/145034523884

Charles Porter
zkouším probudit svý pošlapaný plíce, když se konečně zastavím. fajn, tenhle trénink jsem víceméně nezvládl a to spíš více než méně. to mi potvrdí i fakt, jak moc doufám, že si pro tu pusu přijdeš. docela sladký, že přesně tohle mě teď naprosto zachránilo. otec by mě nejspíš vydědil, kdyby věděl, že si líbačkou snižuju kolečka, ale co už, na nějaký ty výčitky budu mít času dost i potom. proto ti polibek jemně opětuju, ale k těm posledním několika metrům se stejně odhodlám. mnohem dřív mě však zastavíš svým objetím a ani nemám sílu se tomu zvlášť bránit.
jen se o tebe opřu a matně vnímám, co říkáš, jinak jsem myšlenkama trochu jinde. jako každou jinou vteřinu myslím na to, jak moc první neznám. netuším, co a kdy od nich čekat, když si dokonce vesele ošetřujou lidi v naší základně. a že jich přibývá, úžasný. začínám mít dost velkej problém tu vůbec někomu věřit. ano, asi to hraničí s paranoiou, jenže všechno to najednou padá až moc rychle.
„hm?“ zvednu k tobě pohled tímto stylem jako pokaždý, když sotva poslouchám, o čem mluvíš. ale tak nějak si zpětně poskládám, že mi hladíš ego a snad i vymlouváš trénink, takže bych ti možná trochu tý pozornosti věnovat mohl. a taky tě konečně vidím po několika dnech, tak prosím. občas si přeju mít ty priority nastavený jinak, no za těchto okolností zas takovej pestrej výběr nemám.
fakt si nemůžu stěžovat, jak se nahneš s polibkem, protože to taky znamená žádný další kolečko. hned na to ti jej hezky vrátím, čímž se v běhání dostanem do mínusu, ale teď už mi jde mnohem spíš o tvý rty.
trochu unaveně se odtáhnu, abych se ti jednoduše mohl dívat do očí a pomalu si olíznu rty.
„tak jo, fajn, nějaký lepší plány?“ zeptám se s mírně povytaženým obočím. ani neprotestuju, protože teď zní všechno desetkrát líp než jakejkoliv další trénink.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144956210156

Charles Porter
snažím se vyběhnout ještě v rámci možností slušným tempem, abych se nakopal k něčemu rychlejšímu, než je volná chůze. jenže když se hned objevíš přede mnou, uvažuju, jestli to třeba zrovna nevzdát. dohánět tě nebudu ani náhodou, to si trhni rovnou, zlato. taky mi ještě ukaž, že máš dost energie na to se otočit, běh zvládat takhle a nefláknout sebou po prvním kroku, jo, pojď. hned ale pochopím tvůj záměr, což fakt naštvanej bejt nemůžu. sice to nečekám a téměř do tebe vrazím, ale na tom moc nezáleží, protože pusa a pět koleček je moc fajn.
držím se jedno kolo, ale začínám silně pochybovat o tom, že se tělocvična od mýho minulýho tréninku tak desetkrát nezvětšila.
držím se druhý kolo, ale těch metrů spíš přibejvá než naopak.
držím se dokonce i třetí kolo, ale to už kurva přemejšlím, jak důstojný je umřít vyčerpáním. až sem půjdu večer, tak těch deset koleček zvládnu s přehledem, to si slibuju, jenže teď to tolik reálně nevidím. tři mám, takže ještě dvě? to určitě.
„pojď si pro čtyři, nebo mě odsud poneseš,“ oznámím ti naprosto upřímně, no trochu s nadsázkou. jen spoléhám na to, že ti mnohem líp zní jedna pusa než tahat šedesát pět kilo.

View more

https://ask.fm/phoenixblakely/answers/147016298373

nedokázal odhadnout, jestli mu nix opravdu vyčítá, že tahle místnost je plná mrtvejch vojáků. sám dobře věděl, že se snažil dělat první poslední, aby ochránil svoje lidi. že by přece jen málo?

„a to si myslíš, že konec války záleží na někom? proboha nix, už jde jen o to, kdo bude dřív povražděnej, víš. ale pokud ti přijde, že našich vojáků je tady dost,“ rozhlédl se po místnosti, „můžu ti slíbit, že jejich tam bude mnohem víc.“
unavovalo ho, jak se dívka tvářila, jako by celý válce jen nečinně přihlížel. nebezpečně těkal očima po márnici, v myšlenkách na hrobě prvních. každou jedinou noc dával dohromady něco, co první na nějakou dobu potopí. chtělo to hodně práce, ale nath se tomu rozhodl věnovat až příliš času.

když pak nix zmínila romea a julii, znovu jí věnoval svou plnou pozornost. musel nejdřív dlouho lovit v paměti, aby mu došlo, o jakém příběhu mluví. trochu ho překvapilo, že vytáhla něco tak neuvěřitelně starýho, avšak trefila se docela přesně.
„jo, nakonec spolu umřeli, skvělej příklad. doufám, že s náma osud takhle kýčovitě nevyjebe,“ odvětil trochu nezaujatě, ačkoliv svoje slova svým způsobem myslel vážně.
to poslední, po čem toužil, bylo skončit s phoenix jako romeo a julie.

View more

- Vydíráš jak had mazanej🐍🐍

Akira Accho
(zneužiju ti otázku, danke)
✨ teď mi trošku nevycházel čas, ale fakt to zlepším a odpovím všem, co na to čekaj. taky zítra už čekejte na hlavní stránce ty mise, fakt mě klidně nakopejte, ať to tam zítra už konečně dám!

✨ a ještě kdyby chtěl někdo dát dohromady hru, tak určitě napište, já nekoušu (hh, nath možná) :)

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144950391788

Charles Porter
couvnu ještě pár kroků, aby mě tolik netáhla tvoje blízkost. pokud se mám znovu přepnout do nějakýho výkonnějšího módu, budu si muset od tebe držet odstup stejně jako s ostatními. ten rozdíl, že tahle situace je mnohem těžší.
pořád se tak nějak modlím za to, že po běhu moc netoužíš. zeptal jsem se víceméně proto, aby to jen vypadalo jako trénink a hlavně abych se donutil vůbec něco dělat. proto se duševně hroutím, když jich navrhneš rovnou deset. fajn, jindy by mi to nedělalo problém, ale moje energie se po stovkách hodin tréninku pomalu blíží k bodu mrazu. jakmile potom pokračuješ, povytáhnu obočí, jestli to fakt myslíš vážně. očividně chceš, abych neběhal vůbec.
neflirtuj se mnou, když se snažím dokopat k nějaký fyzický aktivitě. no ale fajn.
přejdu těsně k tobě a políbím tě poprvý.
„devět.“
i to se mi zdá moc a navíc mi vůbec nevadí kolečka snižovat tímhle způsobem.
políbím tě podruhý. „osm.“
no pořád v tom vidím příliš velký číslo, když si představím tu obrovskou tělocvičnu. to nepůjde.
„myslíš, že zvládnu osm? ne? bože, je hrozný, jak mi nevěříš,“ vydechnu, i přesto že tě nenechám říct jediný slovo. jednoduše ti znovu na moment ukradnu rty.
„sedm je dobrý,“ pokračuju, no vzápětí ti věnuju další pusu. „ale šest lepší.“
s tímhle už se fakt odtáhnu, protože bych se dost brzo dostal na nulu, ani bych si nevšiml jak. jen na tebe mrknu a konečně se rozběhnu, jelikož jinak bych se k tomu už nikdy nedostal.
i tak si myslím, že se odsud dneska budu muset plazit.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144946696684

Charles Porter
na to, jak jsem tě (a vlastně úplně všechno a všechny) poslední dny gumoval ze světa, teď si to mý myšlenky pěkně vynahrazujou. a nestěžuju si, protože takhle je to určitě mnohem lepší. bože, pořád děkuju za ty tvý skvělý reflexy, protože bych už fakt nedal, kdybych ti tu navíc rozflákl nos. ale stejně nechápu, jak jsi mohl tak rychle uhnout, mně pak snad půl hodiny trvalo, než jsem vůbec pobral, co se vlastně stalo.
poslechnu si tě a úplně nevím, jestli to myslíš vážně, nebo se mi jen snažíš vymluvit ten trénink. nad tou druhou částí se však musím trochu usmát, přičemž se kousnu do spodního rtu. neměl jsi tohle vytahovat, pořád se cejtím trošku blbě za tvý koleno. neříkám, že za toho prcka sis to nezasloužil, ale i tak vím, že asi nebylo až tolik jednoduchý tu ránu potom rozchodit.
„jo? a to mám spoléhat na tohle?“ mírně pobaveně povytáhnu obočí, jak absurdně to zní. jo, používat na mě debilní přezdívky je sice opravdu nebezpečně účinný, ale svý šance na tom příliš stavět nechci.
polibek ti stejně lehce opětuju a takhle mě fakt silně přesvědčuješ, abych si dal od pytle a úplně všeho tady pauzu. a ještě to umocníš, když si mě vtáhneš do objetí. teď už se mi od tebe nechce vůbec, ani trochu.
jak těžko by se asi vysvětlovalo, kdyby sem teď někdo přišel? přece jen, tohle není zas tak neoblíbená místnost. kromě sabriny o nás ani nikdo jinej neví a je to tak nejspíš nejlepší. ačkoliv se sab mám pořád určitej problém.
sabrina.
první.
pak taky nix. opět první.
měl jsem prostě na chvíli vypnout, protože tohle mě donutí se od tebe ve vteřině odtáhnout.
„tak, na kolik koleček jseš připravenej?“ zeptám se a rozhlédnu se kolem. upřímně doufám, že po tréninku zas tolik neprahneš a řekneš nějaký menší číslo.
v tvoje schopnosti věřím, ale dneska bych se složil asi už po pátým.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144946041580

Charles Porter
věc, kterou taky nechápu, je ten tvůj věčnej úsměv. fakt to miluju a obdivuju, protože já mám drtivou většinu času problém nedržet si výraz, jako bych chtěl každýho vteřinku za vteřinkou zavraždit.
je mi jedno, jak moc jsou mý myšlenky teď přecukrovaný, prostě tvý polibky a doteky a všechno, jsem hrozně vděčnej, žes přišel. vím, že to tak nevypadalo a možná ani nevypadá, ale s tímhle se musíš smířit, pokud vůbec chceš. neumím to s emocema a rozhodně se to nebudu pokoušet ani obkecávat.
když mi to objasníš, jen přikývnu a nepřestávám si hrát s tvým tričkem. úplně uklidňující věc, toho se nevzdám. pak když se mě zeptáš na trénink, jen mírně povytáhnu obočí a snažím se svou pozornost věnovat hlavně odpovědi, ne zaujatým pitvátním barvy tvejch očí.
„hm? no, jo, tak nějak,“ odsouhlasím. když už jsme u toho tréninku, měl bych pokračovat. ale to by znamenalo se vzdálit z tvýho intimního prostoru, vyprostit se z tvýho jemnýho stisku, nechat bejt to triko. a jít zas mechanicky mlátit do toho ledovýho pytle, no já nevím, co zní líp. ale slíbil jsem si ještě nejmíň tři hoďky, takže by bodlo rozhodnout nějak objektivně.
„tak jdem na ten trénink?“ nahodím, no ani se nehnu. už jen vyslovit tuhle větu mě naprosto vyčerpalo, zvlášť když vím, co přijde po ní.
jo, charlie, úplně jsi mi narušil můj krásnej neústupnej rozvrh.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144945350636

Charles Porter
když se trochu uklidním, mnohem víc bych si nakopal za to drama. přišel jsi mě jen obejmout, což je koneckonců hezký, a já ti málem rozflákl nos.
jo, nathe, to je fakt na potlesk a ještě facku.
dívám se ti do tváře, ten omluvnej úsměv a všechno, všechno je špatně. nechápu, jak jsem tě za tu dobu mohl tak vytěsnit z hlavy a fakt mě to teď žere.
položím ti dlaně na hruď a opatrně vtáhnu rty. chyběls mi, charlie, hrozně moc. jenže si to celý uvědomuju až v tuto chvíli, protože konečně neřeším jen samý věci okolo války. a nějak vím, že se mi nemáš omlouvat, nesmíš, když já jsem za ty dny ani netušil o tvý existenci. celý špatně.
„ne, ne, to jen...“ snažím se ti to ještě vymluvit, ale nějak netuším, co říct, tak se o tebe jen opřu a to je všechno. ani nepotřebuju vědět, co si teď musíš myslet, hlavně po tom ani netoužím.
pak si tě pomalu přitáhnu za tričko blíž, abych tě konečně po tý době políbil. na tohle jsem taky zapomněl, bože. příliš daleko se neodtahuju, k tomu nevidím nejmenší důvod. nechám k tobě jen zvednutý pohled a trochu si hraju s látkou tvýho trika.
„co tu vůbec děláš?“ zeptám se. chápu, že v tréninkový místnosti asi nelovíš motýly, ale spíš co tu děláš v tuhle dobu.
chyběls mi, dost.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144944783596

Charles Porter
dost prudce se otočím a snažím se nějak pobrat, co se právě stalo. fakt se na mě poslední dny musí pomalu, tohle, bože, ne. zmateně si tě prohlédnu, přičemž rozdejchávám ten menší větší infarkt.
mimo jiný jsem asi dost na nic přítel, když jsem za tu dobu, co jsme se neviděli, na tebe ani nestihl myslet. o to intenzivnější je teď můj šok a fakt se pokouším jakkoliv procitnout.
jak tě tak poslouchám, alespoň mi dochází, že nebejt tvých špičkových reflexů, asi bys neskončil nejlíp. ta rána mohla bejt fakt silná, ale co vůbec zkoušíš takový debilní přepadovky.
i když vím, že to nic nemění na tom, že jsem psychicky docela selhal. ta sílící paranoia za mými zády čekala bůhví co.
„j-já... promiň?“ dostanu ze sebe pořád poměrně mimo a stále uklidňuju úplně šílenej tep.
tyvole, charlesi, tohle už fakt nikdy nedělej.
„co, proč? proč ne aspoň půl slova nebo?“ pokračuju už trochu vyčítavěji, ale ve skutečnosti jsem akorát vykolejenej, promiň.
ani nevím, proč mě to až tak vzalo, asi to jde od pěti k nule i se mnou, no.
a to můžeš bejt fakt rád, žes to neschytal, ačkoliv když tě tu tak vidím, tou pusou ti to budu muset stejně za chvíli vynahradit.

View more

https://ask.fm/cametoprotect/answer/144944367852

Charles Porter
tréninková místnost, jako obvykle.
osobní volno už ani neberu jako volno, znamená to pro mě spíš naprostej klid na další intenzivní trénink.
začal jsem makat ještě dvakrát tolik, protože situace s prvními šla fakt brutálně z kopce. snad nikdo to tady nevidí do takový hloubky, ale já vím, že je to jednoduše špatný. a nejsem dost dobrej.
proto moje noci vypadají jako otcova kancelář a dny drsnej trénink. nemůžu se na to jen tak vykašlat, nemůžu nehlídat základnu dvacet čtyři hodin. a zvykl jsem si, ačkoliv teď vidím nepřítele prakticky všude a to už je trochu víc vyčerpávající.
opět to schytává můj největší kámoš boxovací pytel, a to dost tvrdě. věnuju mu jeden úder za druhým a nic jinýho pro mě neexistuje.
slabý.
lepší, ale slabý.
kurva slabý.
takhle jim chceš rozbít držku?
asi těžko.
mnohem lepší.
a ve chvíli, kdy dávám ty nejsilnější rány, ucítím ruce okolo svýho pasu. a přesně v tom momentě se taky oženu pěkně rozehřátou pěstí, která by zvládla přinejmenším zlomit nos.

View more

https://ask.fm/MyArmy_rpg/answers/147187441510

▪️▫️ Tayllar Lightwood ▫️▪️
tréninky mi teď byly přednější než cokoliv jinýho. potřeboval jsem prostě dál věřit ve svoji sílu, o to víc, když se to teď ode mě opravdu očekávalo. všechny ty připravený mise byly ve skutečnosti jen dílky do mý perfektní skládačky, kterou potom první účinně oslabím. bude to chtít ještě hodně, hodně práce, ale slibuju, že budou brečet.

už jsem začínal věřit, že se fakt dočkám svatýho klidu, když vtom po mně hodíš boxerskou rukavici. trochu zmateně se otočím, ale když uvidím zrovna tebe, bojím se, že nedokážu skrýt to zoufalství ve tváři. pokud jsem byl vděčnej, že mi někdo za poslední měsíce vyšuměl z cesty, mluvil bych právě o tobě.

fajn, jen klid. dojdu si až k tobě, načež se naoko sladce usměju. už teď mě stojí dost sil, abych tě za ty blbý kecy nenakopal a to jsi stihla říct teprve jednu větu.
„moc hezký tě zas vidět,“ řeknu, ale musí ti bejt na sto procent jasný, jak to překypuje ironií.
„nicméně taky bych tě nehledal zrovna tady,“ vrátím ti tvý milý přivítání a s rukama na prsou zaujmu svůj naprosto povýšenej a nezaujatej postoj. odměřeně si tě změřím pohledem a musím uznat, že máš o něco vypracovanější postavu. nahlas bych ti to nikdy, nikdy nepřiznal, ale jde vidět, že tu asi makáš hodně.
„ty svaly totiž pořád nic moc, no,“ sdělím ti opak svých myšlenek a provokativně se kousnu do spodního rtu.
mezi náma se toho fakt příliš nezměnilo.

View more

// ✨ – "nice" to see you, hun. // @MyArmy_rpg

občas mám pocit, že pokud se na týhle základně chcete dostat pryč od lidí, musíte si provrtat kulkou lebku. protože jinak do vás pořád bude někdo vrážet, shánět vás nebo jen tak mít debilní poznámky a to ať jdete kamkoliv.
fakt bych se nenazval introvertem, ale tyhle davy všude kolem mi občas trochu ždímaj nervy.
smířím se s tím, že tichou místnost pro filozofický myšlenky tu momentálně nenajdu a brečet na pokoj se mi zas až tak nechce. proto to jako typicky obrátím do tréninkový místnosti, kde zrovna končí jedna hodina, takže se masovej proud patnáctiletých vojáčků valí ven.
jo, to je fakt chytrý, že se vás padesát narve do jediných dveří, idioti.
když už mi přijde, že se odtamtud snad nikdy nedostanou, jednoduše si mezi nima prorazím cestu, což mi zabere dobrých pět minut, protože do háje, kolik jich tu vůbec je.
maličko vyčerpaně vydechnu, jakmile se konečně dostanu do místnosti a už teď upřímně doufám, že tu s nikým nebudu muset navázat jakejkoliv kontakt.

View more

https://ask.fm/akiraaccho_/answer/146305029074?utm_source=copy_link&utm_medium=android

Akira Accho
jakmile vycítím tvou blízkost, znovu se k tobě otočím. ale s mnohem pevnějším výrazem, protože vyhrát tě rozhodně nenechám. bejt uvnitř až takovej kus šutru jako ty, bych považoval za fakt velkou výhodu, ale na druhou stranu se ti v tomhle dost přibližuju. jenomže pořád mám slabý místa, malinko, jenže i to se k mý smůle počítá.
dobře vím, že tys ztratila všechno.
a možná, že kdybych svý poznámky stočil tam, taky bys trochu povolila, no nějak to udělat nemůžu. můj charakter kolikrát stojí fakt za nic, otevřeně přiznávám, ale v určitým bodě dokážu stát. mnohdy na tý hranici docela těžko balancuju, avšak pořád si ji ve většině případů zvládám uvědomit.
„nevěř si tolik,“ věnuju ti tak vteřinový sladký úsměv, než mi tvář opět dokonale zkamení.
„tvý bezvýznamný slovíčka mě fakt nějak zvlášť nebolí,“ zalžu tolik, abych tomu taky sám zvládl uvěřit. nemůžou mě přece z vteřiny na vteřinu rozhodit tvý debilní kecy, hodně bych ti toho zjednodušil. a to opravdu neplánuju.
stejně by mě zajímalo, proč dal otec šanci někomu, jako jseš ty. teoreticky vzato se dáš považovat za čistou druhou, prakticky nejspíš ne. předkové ti pořád určujou kořeny. jenže se mu určitě pouze zželelo malinký opuštěný holčičky, a proto tě před lety přijal. kdyby teď slyšel ty tvý přehnaný řeči, doufám, že by svýho rozhodnutí aspoň trochu litoval. zasloužil by si to.
když mě s ušklíbnutím obejdeš, jen protočím oči, jak hrozně vypadá tvoje chůze. očividně nevíš, komu to tady patří.
a ještě se blbě ptej.
„no modelko, jestli ses modlila, že řeknu ne, tak teď můžeš brečet,“ odpovím a odměřeně tě projedu pohledem. pak přejdu až k bráně základny, kterou naprosto v klidu překročím – a že se mi líbí jít napřed – a ohlédnu se za tebou.
„neboj, podpatky si tu nezlomíš a zlý příšerky tu taky nevidím,“ mrknu na tebe a provokativně skousnu jazyk mezi zuby.
tohle bude ještě dlouhý.

View more

https://ask.fm/phoenixblakely/answers/147009327749

pečlivě poslouchal každé její slovo. neměl důvod ji přerušovat, protože někde pod tou tlustou povrchní slupkou věděl, že nix mluví pravdu.
tolika lidem odsekával, dokázal s klidem a naprosto suverénně říct ne snad všem v základně. vůbec ho nezajímalo, jestli byli vyšší, starší, prostě nezájem. ale pokud si konečně někoho fakt pustil k sobě, málokdy mu dlouho odporoval. kolikrát jednoduše povolil svýmu příteli, z čehož může být patrné, jak na tom byl s otcem.

„tak děkuju za rodinnou přednášku, fakt pěkný,“ ironicky protočil očima a ruce složil na prsou.
„ale nebudu se ti omlouvat, že jsem neměl důvod ho jen tak podrazit. a uklidni se, prosimtě, hodně toho nevíš, nix,“ řekl s naprosto vyrovnaným tónem. všiml si jejího vzteku, jak jí vmžiku kolotal žilami a v afektu taky ovládal všechny její reakce.

tím, co prohlásila potom, však trefila terč. ať už byl nathaniel sebevíc arogantní, povýšenej a sebevědomej, udělal by cokoliv, aby ochránil každičkýho druhýho. samozřejmě, že nix netušila, kolik toho pro svou zemi obětoval.
stovky probděných nocí, tisíce hodin tréninků navíc a pořád nekončil. hrozně moc si přál v době otcově nepřítomnosti to tu alespoň trochu uhlídat, a proto slyšet tohle úplně nepomohlo.
s čistě kamenným výrazem mlčel a nasucho polkl. netušil, co jí na to říct. nejspíš má ta holka pravdu. není dost dobrej a tomu krásně nakopalo ego.

„přeju si, abys věděla, že za válkou je mnohem víc, než jen pistolky, krev a pak šitíčko,“ promluvil pevně, ale polohlasem. díval se jí do očí a strašně se snažil, aby nepoznala, že neustále přemýšlí nad tím, co řekla.
donutila ho skutečně cítit alespoň část tý viny, že v týhle místnosti vůbec někdo leží.

View more

Next