Ako obvykle zareaguješ keď si niekto sadne k tebe v autobuse?
Navenek nijak, ale hlavou mi běhá něco jako "Omgomgomg co mám dělat, co když nevystoupí dřív než já, co když usne, co když jí při vystupování šlápnu na nohu, co když se kolem ní nebudu moct procpat?!!!!!!!" a když je to ještě starší osoba, mám chuť se tvářit, že vůbec nepotřebuju vystoupit, abych jí nemusela nutit ke zvedání z místa po tom, co vložila takový úsilí do doplazení se k sedačce. A když je to někdo mladší, běhá mi hlavou "vždyť jsem hnusná, necejtíš se vedle mě trapně? Nebojíš se, že tu hnusotu ode mě chytneš nebo tak?"
nebo je modre pretoze slnecne luce ktore prechadzaju cez atmosferu sa roztpyluju na jej casticiach (rayleigho rozptyl) a ten najlepsie roztpyluje modru farbu ktoru napokon vnimame my.
Okiokioki, mám tu několik odpovědí na tohle, jsou různý, což je zvláštní, ale idc, díkydík.)))
Vadí mi, když někdo kouří v místnosti a nevětrá, nebo nemá zapnutou digestoř, když na mě naschvál fouká kouř (protože dopíči nechci smrdět jak popelník) a nejvíc mě dokáže nasrat matka, která před vším upřednostňuje kouření, takže noaco, že táhnu šíleně těžký tašky a chci je hodit do kufru, ona si nejdřív zapálí a pak ten zpíčenej kufr odemkne, nebo radši dokouří cigaretu a nechá si ujet tramvaj, i když na mě pět minut před tím řvala, že nemůžeme jít koupit pití, protože neni čas. Jinak jsem v cajku a mám to u prdele.
I’m literally my own best friend like I have inside jokes with myself and sometimes I’ll think something funny and start laughing out loud at how funny I amXDDDDD lolololol
http://ask.fm/Truhel/answer/113117576353#_=_ To s tím, jaká je realita a co když je můj život sen, mám taky a upřímně, strašně to nenávidím, tak se snažím nad tím nepřemýšlet.:-)
Mně se to naopak líbí, ta představa, že neexistuju. Najednou nic nemá smysl a všechno je tak nějak klidnější.