Kateřina Dahmirez

Zrovna přemýšlím nad sračkama, to se neptáš v dobrou dobu. :-D
Mám pocit, že se zase vyseru na hubnutí, třeba prostě nemám držet dietu, každej má nějaký záliby, někdo nevydrží bez školy, někdo bez přátel, někdo bez sportu a někdo třeba bez kreslení, každej má něco, co mu dělá radost, u mě je to jídlo, protože popravdě, já nic neumím, škola mě dohání k úvahám typu "zabít se, zabít všechny okolo, začít fetovat, vykrást banku, nebo všechno najednou?", sport mě dohání k pláči a k ještě větší nenávisti k sobě samotný, přátele nemám, protože mě neuměj mít rádi a neuměj ani přesvědčivě předstírat, že je zajímám a i kdyby to uměli, odehnala bych je od sebe, protože bych je brala akorát jako dobrý herce nebo sebe jako jejich blbou náhradu, vždycky jsem náhrada, vždycky jsem něco, bez čeho se obejdou, nemám ani žádnej talent, takže cokoliv, o co se pokusím, mě vždycky akorát dožene k pláči nad svojí vlastní zbytečností. Zajímalo by mě, proč se tomu uvnitř šíleně směju a přitom se mi hrnou slzy do očí, protože když se zamyslím nad tím, jakej z toho mám pocit, zjišťuju, že nemám pocity, postrádám je většinu svýho času po tom, co ten smutek, kterej mi teď chybí (????????) zmizel. Chtěla jsem jen říct, že kurva, měj se, dieto, nepotkaly jsme se v ten správnej čas, najdeme se zase v době, kdy jídlo nebude mojí jedinou radostí. Nechápu, proč nemůžu bejt normální, já ani nechci bejt normální, nechci mít normální vtipný kamarádky a chodit s nima na diskotéky a nákupy a co já vím, co se vlastně dneska s přáteli dělá, já chci jenom jednoho člověka, kterej se mnou ve 3 ráno bude probírat všechno od existence mimozemšťanů přes ty divný pocity až po příchuť zmrzliny a bude to pořád fajn i po půlhodinový hádce o tom, jestli jsou lepší palačinky s nutellou nebo s marmeládou, nebo po tom, co promluvím o jedné ze svojich šílených úvah, já chci prostě někoho stejně ujetýho a nešťastnýho, jako jsem já sama, člověka co se se mnou bude smát vlastním úvahám o sebevraždě místo toho, aby mě měl za idiota a snažil se mi to rozmluvit. Do hajzlu, ne, nesere mě samota, ne tak hrozně, jako by pravděpodobně srala ostatní, ale přesto mi chybí někdo, díky komu bych všechnu tu šílenost nemusela držet v sobě. Nevím už ani, co je špatný a co je správný, nedokážu říct, co je vtipný a co smutný, nebo co je krásný, ukažte mi mrtvýho holuba a já na něj s úsměvem budu koukat a mluvit o tom, jak je to nádherný. Nedokážu už ani sama o sobě říct, jestli jsem normální nebo ne, protože tu normalitu nesnáším tak moc, že jsem jí přestala brát vážně, normalita neexistuje, je to jen názor většiny, jenže já nejsem většina, nedokážu myslet jako oni. Proč nedokážu nikomu věřit. Přece všichni nejsou tak na hovno, huh. Už si ani nepamatuju, co jsem napsala, prostě jsem to psala tak, jak se mi to objevilo v hlavě, nebudu to ani kontrolovat, protože bych to pravděpodobně smazala. Měla bych končit, moje nesmyslný myšlenkový pochody pokračujou.

View more