už máš další díl?
Ježiši, jak jsem poslední dobou dlouho nepsala (za což se opravdu omlouvám), a teď jsem si k tomu zas sedla, úplně jsem zapomněla, o čem ta rozepsaná kapitola vlastně byla :D No nic, jdu číst znova, no.. :D
Ask @miow2001
Miluješ svět, ve kterém žiješ?
Já si žiju ve svém vlastním světě, takže vlastně ano.
viděla jsi někdy porno ???
Říkám, že píšu, tak mě laskavě neruš.
Related users
tak do toho :D
Momentálně píšu :D
tak co jak jsi na tom???
Bídně.. :( :D Ale jo, snažím se, no..
proč máš 2? O.o
No, tenhle je (nebo by spíš měl být :D) jen na ten příběh, a tamten je "normální".
typl sem to podle miow2001 :D
Aha, jasně :D Tady máš můj "normální" ask, pokud ho teda nějak využiješ:
@miow2000
@miow2000
15 :D tobě asi 13? :D
No jo :D Já to mám někde napsaný...? O.o :D
pohoda :) :D stejně napíšeš "sračka" a bude :D
Haha, tak na to zapomeň :D Kolik ti vlastně je? :)
co je dnes stebou! :O
Jeeeejda.... Promiň.. Jáí na tebe.. NO, dá se říct.. Zapomněla :D Ale už si to jdu přečíst :)
já děkuju, dobrou :)
Není zač :) Dobrou :)
máš to tam :)
Ok, přečtu :) A teď už asi půjdu spát, tak ahoj, a díky :)
Dobře, ale chci rady jak to zlepšit, nechci, aby to bylo na asku a chci znát tvůj názor, šlo by to?
Určitě ano :) Jestli chceš, můžeš mi to poslat na fb:
https://www.facebook.com/stephie.christ
https://www.facebook.com/stephie.christ
Oba víme, že nepřekvapilo :P :D je super :) lepší než moje :( :D
Ale jo, překvapilo :D A hodně :D
Tak jestli chceš, můžeš mi to svoje poslat :)
Tak jestli chceš, můžeš mi to svoje poslat :)
Děkuju :) shodou okolností si knížku píšu taky, ale takhle dobře fakt ne :D závist :P
Jako vážně?? :D Páni... Děkuju :) Docela mě to překvapilo :D
Tak jo :)
A máš dobrý jméno :)
jen protože jsem od tebe dostal 5 liků :)
Jojo, vím :) Jen se mi prostě líbili ty odpovědi :)
wow, kdo jsi?
Já? No, takový malý psychopat, hihi :) Proč se ptáš?
Ano :D
Tak pak je vše ok :D
Je to nádherný :3
Děkuju :) A bude ti to tak připadat, i když ti řeknu, že nemám ráda 1D? :D
je to fakt mooooooc krásný a těšim se na další díli :)
Děkuju :3 Taky se těším, až už to konečně bude dopsaný :D
ddddaaaallllšššššííííí prosííím :*****
Už píšu, dnes by tu snad měla být :)
PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM, DALŠÍ DÍÍÍL!!!!!!! :D
KU*VA kolikrát ti mám říkat, že jsou to kapitoly?!?! :D Ale já jsem teď psychicky tak nějak rozházená, takže další KAPITOLY (:D) budou asi až později.. :/
Další prosím:)*
Já teď vůbec nestíhám, a přes víkend jsem venku, ale budu se snažit, aby tu do pondělí byla třetí kapitola :)
Máš už prosím další část?:) Je to strašně super!:3
Děkuju :3 A jo, na další kapitole už se pracuje :)
PS: Lidi, pište to prosím neanonymně! :D
PS: Lidi, pište to prosím neanonymně! :D
lol ... to je brutální :D hlavně popiš to jak je zabíjí to je nej :D
Byl záměr :D
o čem je ten příběh? :) kdyžtak si to přečtu :D :)
:DD Jo, to by bylo asi nejlepší :D
Ale tak pro všechny, kdo to nečetli:
Emily (*le já*) má fobii z klaunů. Jednoho večera jí od neznámého čísla přijde sms, ve které stojí: "Přijdu dnes v noci. Nebuseš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny."
Tu noc přespí u Carrie (*le moje nej kámoška*) a má noční můry. Jakmile přijde domů, zjistí, že Klaun, který psal výhružkou zprávu toho večera napadl Ashley (*le moje sestra*), jenže jí to nikdo nechce věřit. Nikdo, kromě Emily a Carrie. A tak se všechny tři dívky vydávají na cestu, aby unikly zabijáckému Klaunovi, který postupně začne vraždit všechny dívky ve městě..
Ale tak pro všechny, kdo to nečetli:
Emily (*le já*) má fobii z klaunů. Jednoho večera jí od neznámého čísla přijde sms, ve které stojí: "Přijdu dnes v noci. Nebuseš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny."
Tu noc přespí u Carrie (*le moje nej kámoška*) a má noční můry. Jakmile přijde domů, zjistí, že Klaun, který psal výhružkou zprávu toho večera napadl Ashley (*le moje sestra*), jenže jí to nikdo nechce věřit. Nikdo, kromě Emily a Carrie. A tak se všechny tři dívky vydávají na cestu, aby unikly zabijáckému Klaunovi, který postupně začne vraždit všechny dívky ve městě..
Makeeej!! :D
Hele, zkoušeli jste to vůbec někdy?? :D Napsat sami příběh? :D Je to fuška! :D
Ahojky je to strašně zajímavý,jak dlouho píšeš? :)
Jů, děkuju moc :3
Pokud myslíš tenhle příběh, tak myslím, že asi.. 2 dny? :D Ale jinak celkově píšu už hodně dlouho, aspoň tak od sedmi let :)
Pokud myslíš tenhle příběh, tak myslím, že asi.. 2 dny? :D Ale jinak celkově píšu už hodně dlouho, aspoň tak od sedmi let :)
další
Hele, ono to dá celkem práci vymyslet :D
dalsi
Kapitola 2. - druhá část
O deset minut později
Sedíme s Carrie v jejím pokoji a pijeme horkou čokoládu, kterou nám ochotně uvařila její mamka.
„No tak, řekni mi to. Proč jsi tu chtěla dneska přespat?“ Carrie naklání hlavu na stranu. Dělá to tak vždycky, když se mě vlídně snaží přimět k mluvení. Bohužel to funguje.
„Pamatuješ si, jak mi předloni někdo vyhrožoval, že v noci přijde, a zabije mě?“ Carrie přikyvuje. Vyndávám z tašky mobil a podávám jí ho se slovy „Přečti si tu po-slední smsku.“ Chvíli je ticho. Carrie zvedá hlavu a dívá se mi přímo do očí. Ty její jsou zalité slzami. Znovu mě objímá a hladí mě po vlasech.
„Páni, nevěděla jsem, že tě to tak sebere…“ tohle jsem vážně nečekala. Vždycky jsem to já, kdo brečí, když se něco stane.
„Myslíš si, že nechám jen tak vyhrožovat svojí nejlepší kamarádce?“ usmívá se na mě.
„A přijde ti, že by to mohl být zas někdo, kdo si ze mě chce udělat srandu, nebo že je to pravý?“ tázavě na ní pohlédnu.
„Nevím, každopádně teď budeme chodit všude spolu, jasný?“ páni, málokdo má takovouhle kámošku.
„Jasný.“
O tři hodiny později
„Hele, nemyslíš, že bysme už měli jít spát?“ ptám se Carrie se slzami smíchu v očích.
„Kolik je?“ Carrie kouká na hodiny. „Ty vole, jedenáct! Jo, radši už půjdem…“ za-čneme se zase smát a lezeme pod deky. Usínám, a už ani moc nemyslím na to, co se dneska večer stalo…
Jsem v tmavém lese, úplně sama, nikdo okolo není. Je noc, a přes husté listí vysokých stromů jen stěží proniká záře úplňku. Nemám ani ponětí, co tam dělám, nebo jak jsem se sem dostala. Ovšem celkem zvláštní na tom je, že jsem relativně v klidu. Normální člověk by teď vyšiloval, ale já jsem v pohodě. Jdu dál a koukám okolo sebe. Není to tak hrozný, žádní medvědi, hadi, ani… klauni. Zastavuju se. Asi dvacet metrů přímo přede mnou stojí cirkusový stan. Za obyčejných okolností by vypadal normálně, a možná i docela hezky, ale když jste sami v lese, uprostřed noci a máte fobii z klaunů, není to zas tak příjemný pohled. Jdu dál, vím, že je to pitomost a že bych měla co nejrychleji dát čelem vzad a zdrhat, ale nejde to. Připadám si jako omráčená. Patnáct metrů. Slyším smích, nemuselo by to tedy být zas tak hrozné. Deset metrů. Smích je stále silnější. Ne, počkat, to není smích. Pět metrů. Zvuk se mění v děsivé vřískání. Tři metry. Řev náhle utichá. Zastavuju se. Je ticho. Seberu všechny poslední zbytky síly a odvahy a sahám na korálkovou náhražku dveří. Pomalu rozhrnuju provázky s navlečenými korálky…
Otevřu oči a vymrštím se na posteli do sedu. Carrie spí. Tohle byla snad nejděsivější noční můra, kterou jsem kdy měla…
O deset minut později
Sedíme s Carrie v jejím pokoji a pijeme horkou čokoládu, kterou nám ochotně uvařila její mamka.
„No tak, řekni mi to. Proč jsi tu chtěla dneska přespat?“ Carrie naklání hlavu na stranu. Dělá to tak vždycky, když se mě vlídně snaží přimět k mluvení. Bohužel to funguje.
„Pamatuješ si, jak mi předloni někdo vyhrožoval, že v noci přijde, a zabije mě?“ Carrie přikyvuje. Vyndávám z tašky mobil a podávám jí ho se slovy „Přečti si tu po-slední smsku.“ Chvíli je ticho. Carrie zvedá hlavu a dívá se mi přímo do očí. Ty její jsou zalité slzami. Znovu mě objímá a hladí mě po vlasech.
„Páni, nevěděla jsem, že tě to tak sebere…“ tohle jsem vážně nečekala. Vždycky jsem to já, kdo brečí, když se něco stane.
„Myslíš si, že nechám jen tak vyhrožovat svojí nejlepší kamarádce?“ usmívá se na mě.
„A přijde ti, že by to mohl být zas někdo, kdo si ze mě chce udělat srandu, nebo že je to pravý?“ tázavě na ní pohlédnu.
„Nevím, každopádně teď budeme chodit všude spolu, jasný?“ páni, málokdo má takovouhle kámošku.
„Jasný.“
O tři hodiny později
„Hele, nemyslíš, že bysme už měli jít spát?“ ptám se Carrie se slzami smíchu v očích.
„Kolik je?“ Carrie kouká na hodiny. „Ty vole, jedenáct! Jo, radši už půjdem…“ za-čneme se zase smát a lezeme pod deky. Usínám, a už ani moc nemyslím na to, co se dneska večer stalo…
Jsem v tmavém lese, úplně sama, nikdo okolo není. Je noc, a přes husté listí vysokých stromů jen stěží proniká záře úplňku. Nemám ani ponětí, co tam dělám, nebo jak jsem se sem dostala. Ovšem celkem zvláštní na tom je, že jsem relativně v klidu. Normální člověk by teď vyšiloval, ale já jsem v pohodě. Jdu dál a koukám okolo sebe. Není to tak hrozný, žádní medvědi, hadi, ani… klauni. Zastavuju se. Asi dvacet metrů přímo přede mnou stojí cirkusový stan. Za obyčejných okolností by vypadal normálně, a možná i docela hezky, ale když jste sami v lese, uprostřed noci a máte fobii z klaunů, není to zas tak příjemný pohled. Jdu dál, vím, že je to pitomost a že bych měla co nejrychleji dát čelem vzad a zdrhat, ale nejde to. Připadám si jako omráčená. Patnáct metrů. Slyším smích, nemuselo by to tedy být zas tak hrozné. Deset metrů. Smích je stále silnější. Ne, počkat, to není smích. Pět metrů. Zvuk se mění v děsivé vřískání. Tři metry. Řev náhle utichá. Zastavuju se. Je ticho. Seberu všechny poslední zbytky síly a odvahy a sahám na korálkovou náhražku dveří. Pomalu rozhrnuju provázky s navlečenými korálky…
Otevřu oči a vymrštím se na posteli do sedu. Carrie spí. Tohle byla snad nejděsivější noční můra, kterou jsem kdy měla…
prosím, další část:)
:)
Kapitola 2.
U Carrie
Sedím u stolu a přehrabuju se vidličkou v něčem, co vypadá jako salát z brokolice a zelených fazolí.
„Ehm, mami? Mohla bych dneska přespat u Carrie?“ opatrně se ptám.
„Proč?“ máma mi jako obvykle odpovídá otázkou.
„No… Protože chci.“ Říkám to narovinu, nebudu to maskovat za domácí úkoly.
„A její máma o tom ví?“ jó, vítězství je naše!
„Jo, prý říkala, že klidně můžu.“ Opatrně pozoruju mamku a čekám, jak zareaguje.
„Tak jo, a máš sbaleno?“ v duchu tančím vítězoslavný tanec.
„Ne, ještě ne, sbalím si po večeři. A mohla bys mě tam hodit?“ fakt se mi po té smsce nechce jít sama pěšky.
„No tak jo.“ Mamka vypadá celkem v pohodě.
„Děkuju.“
Jakmile je po večeři, letím nahoru do pokoje a házím do tašky všechno, co bych mohla potřebovat – kapesní nůž, svíčky, skleněnou kouli, pentagram, vzácný kameny… A v neposlední řadě i nějaký to oblečení. Ještě jednou se kouknu na mobil a po chvilce zaváhání ho přidám k obsahu tašky, kterou si následně dávám přes rameno a už stojím v kuchyni před mamkou a aniž bych si to uvědomovala, říkám „Tak, můžeme jet.“
Carrie od nás nebydlí moc daleko, asi dvacet minut cesty pěšky. Jenže by se muselo jít přes les, a vzhledem k tomu, že je jaro a v osm hodin večer už je tma, tak se mamka uvolila, že mě k ní radši odveze autem.
K hlavní bráně jejich malého zámečku jsme dorazili asi po pěti minutách, které vypl-ňovalo jen zaryté mlčení. Vystupuju z auta a loučím se s mamkou. Auto odjíždí a já se za ním koukám, dokud už z něj není vidět nic víc, než dvě malé červené tečky, které ještě před chvíli bývaly zadními světly. Mačkám tlačítko, nad kterým je ozdobným písmem napsáno ZVONEK, a čekám. Po chvíli mi začne být zima a zmocňuje se mě dost divný pocit, že mě někdo sleduje. Rychle se otočím, ale za zády mám jen tmavý les. Heh, JEN tmavý les… Jasně, úplně v pohodě, vždyť je to jenom les, plný hadů, medvědů a zabijáckých klaunů…
„Emily!“ leknutím nadskočím a rozhlížím se okolo. Všude po těle se mi rozlévá ne-smírná úleva, když spatřím Carrie. Běží k hlavní bráně a odemyká jí. Objímáme se. „Jsi v pořádku?“ vypadá to, že to Carrie budu muset říct…
Kapitola 2.
U Carrie
Sedím u stolu a přehrabuju se vidličkou v něčem, co vypadá jako salát z brokolice a zelených fazolí.
„Ehm, mami? Mohla bych dneska přespat u Carrie?“ opatrně se ptám.
„Proč?“ máma mi jako obvykle odpovídá otázkou.
„No… Protože chci.“ Říkám to narovinu, nebudu to maskovat za domácí úkoly.
„A její máma o tom ví?“ jó, vítězství je naše!
„Jo, prý říkala, že klidně můžu.“ Opatrně pozoruju mamku a čekám, jak zareaguje.
„Tak jo, a máš sbaleno?“ v duchu tančím vítězoslavný tanec.
„Ne, ještě ne, sbalím si po večeři. A mohla bys mě tam hodit?“ fakt se mi po té smsce nechce jít sama pěšky.
„No tak jo.“ Mamka vypadá celkem v pohodě.
„Děkuju.“
Jakmile je po večeři, letím nahoru do pokoje a házím do tašky všechno, co bych mohla potřebovat – kapesní nůž, svíčky, skleněnou kouli, pentagram, vzácný kameny… A v neposlední řadě i nějaký to oblečení. Ještě jednou se kouknu na mobil a po chvilce zaváhání ho přidám k obsahu tašky, kterou si následně dávám přes rameno a už stojím v kuchyni před mamkou a aniž bych si to uvědomovala, říkám „Tak, můžeme jet.“
Carrie od nás nebydlí moc daleko, asi dvacet minut cesty pěšky. Jenže by se muselo jít přes les, a vzhledem k tomu, že je jaro a v osm hodin večer už je tma, tak se mamka uvolila, že mě k ní radši odveze autem.
K hlavní bráně jejich malého zámečku jsme dorazili asi po pěti minutách, které vypl-ňovalo jen zaryté mlčení. Vystupuju z auta a loučím se s mamkou. Auto odjíždí a já se za ním koukám, dokud už z něj není vidět nic víc, než dvě malé červené tečky, které ještě před chvíli bývaly zadními světly. Mačkám tlačítko, nad kterým je ozdobným písmem napsáno ZVONEK, a čekám. Po chvíli mi začne být zima a zmocňuje se mě dost divný pocit, že mě někdo sleduje. Rychle se otočím, ale za zády mám jen tmavý les. Heh, JEN tmavý les… Jasně, úplně v pohodě, vždyť je to jenom les, plný hadů, medvědů a zabijáckých klaunů…
„Emily!“ leknutím nadskočím a rozhlížím se okolo. Všude po těle se mi rozlévá ne-smírná úleva, když spatřím Carrie. Běží k hlavní bráně a odemyká jí. Objímáme se. „Jsi v pořádku?“ vypadá to, že to Carrie budu muset říct…
Je to krásný ^^
Děkujů ^^ Lidi, víte vůbec, jak mě tohle těší?? :D :3
Super! Piš dál!! :333
Děkuju moc :33
Už píšu, jenom to ještě není hotové, ale dneska to tu snad bude :)
Už píšu, jenom to ještě není hotové, ale dneska to tu snad bude :)
Přečetla jsem to všechno!! A je to krásné!!! :33
Děkuju moc :3 Tohle mě fakt moc těší :33
PS: Už píšu druhou kapitolu :)
PS: Už píšu druhou kapitolu :)
a s tim vikim je to dost reálný :D
Já vím, proto to tam je :D Z vlastní zkušenosti! :D
jo a moc
Děkuju Niký :33
napiš. prosim další díl :)
Ok :3 To se ti to fakt tak líbí? :)
-
Kapitola 1. - třetí část
O půl hodiny později
Vždyť jsem to říkala, Miranda byla na obědě z Victora tak mimo, že dvakrát málem rozlila pití a jednou nabourala do nějaký holky, která na ní pak začala nadávat. Takže další oběd, který si připíšu na svůj sáhodlouhý seznam trapasů Mirandou…
Po obědě se loučíme – ona jde na autobus a já za kámošem do knihovny, a vzhledem k tomu, že je pondělí, zůstávám s ním v knihovně o hodinu později a místo v obvyklých 14:30 jedu až ve čtyři. Možná vám to přijde pěkně uhozený, ale já už jsem prostě taková.
O pět hodin později
Je přibližně sedm hodin večer a já se učím, když v tom slyším zapípat mobil. Heh, Carrie asi píše sosku… Odemykám mobil a otevírám zprávu. Tak dělej, načti se… Ha! Ne, to není Carrie… Je to nějaké neznámé číslo. Kouknu na smsku, a mobil mi padá z ruky. Tohle už vážně přestává být vtipný… Ačkoli vím, že je to kravina, ještě jednou se koukám na mobil a doufám, že jsem to třeba špatně přečetla. Ne, pořád je tam napsáno ‚Přijdu dnes v noci. Nebudeš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny.‘ a pod tím byl obrázek klauna. Ne toho z cirkusu, ale toho s bílým obličejem, roztrženou pusou, červeným nosem a černými kruhy kolem očí. Jen stěží slyším mámin hlas volat „Emily, jdeš na večeři?“ a ještě větší potíže mi dělá odpovědět „Jo, za chvíli jsem tam.“
Beru mobil a volám Carrie:
Já: „Ahoj, mohla bych u tebe dneska přespat, prosím?“
Carrie: „Ahoj. Moment, zeptám se mamky.“
Já: „Jo, jasně.“
Carrie: po pár minutách, které mi přijdou jako věčnost „Jo, mamka říká, že klidně můžeš. Děje se něco?“
Já: „Vysvětlím ti to u vás.“
Carrie: „Ehm, ok.“
Zavěšuju a zhluboka dýchám. Potom vezmu za kliku, a sbíhám dolů na jídlo.
O půl hodiny později
Vždyť jsem to říkala, Miranda byla na obědě z Victora tak mimo, že dvakrát málem rozlila pití a jednou nabourala do nějaký holky, která na ní pak začala nadávat. Takže další oběd, který si připíšu na svůj sáhodlouhý seznam trapasů Mirandou…
Po obědě se loučíme – ona jde na autobus a já za kámošem do knihovny, a vzhledem k tomu, že je pondělí, zůstávám s ním v knihovně o hodinu později a místo v obvyklých 14:30 jedu až ve čtyři. Možná vám to přijde pěkně uhozený, ale já už jsem prostě taková.
O pět hodin později
Je přibližně sedm hodin večer a já se učím, když v tom slyším zapípat mobil. Heh, Carrie asi píše sosku… Odemykám mobil a otevírám zprávu. Tak dělej, načti se… Ha! Ne, to není Carrie… Je to nějaké neznámé číslo. Kouknu na smsku, a mobil mi padá z ruky. Tohle už vážně přestává být vtipný… Ačkoli vím, že je to kravina, ještě jednou se koukám na mobil a doufám, že jsem to třeba špatně přečetla. Ne, pořád je tam napsáno ‚Přijdu dnes v noci. Nebudeš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny.‘ a pod tím byl obrázek klauna. Ne toho z cirkusu, ale toho s bílým obličejem, roztrženou pusou, červeným nosem a černými kruhy kolem očí. Jen stěží slyším mámin hlas volat „Emily, jdeš na večeři?“ a ještě větší potíže mi dělá odpovědět „Jo, za chvíli jsem tam.“
Beru mobil a volám Carrie:
Já: „Ahoj, mohla bych u tebe dneska přespat, prosím?“
Carrie: „Ahoj. Moment, zeptám se mamky.“
Já: „Jo, jasně.“
Carrie: po pár minutách, které mi přijdou jako věčnost „Jo, mamka říká, že klidně můžeš. Děje se něco?“
Já: „Vysvětlím ti to u vás.“
Carrie: „Ehm, ok.“
Zavěšuju a zhluboka dýchám. Potom vezmu za kliku, a sbíhám dolů na jídlo.
-
Kapitola 1. - druhá část
Když konečně s Carrie dojdeme do gymplu, vítá nás kamarádka z naší „jeblý trojky“. Odemykáme skříňku a rychle všechno cpeme dovnitř. Potom vystartujeme společně s Mirandou na chodbu a řítíme se do třetího patra, abychom to stihly, než zazvoní. Rozrážíme dveře, díky Bohu, profesorka ještě nedorazila. Sedám si na svoje místo v předposlední lavici a vzápětí si vedle mě dřepne i Carrie. Chvíli na sebe zíráme, a pak se začneme tlemit jako magoři. Najednou Miranda zařve „Bacha, skrč se!“ já i Carrie instinktivně zareagujeme, neboť nám v příští chvíli prolétá nad hlavami bílá křída.
„Ty vole, ten nás jednou zabije!“ poznamenám při pohledu na našeho spolužáka, který z toho má nesmírnou srandu. Ale to už do třídy vstupuje profesorka francouzštiny a na všechny vrhá přes svoje brýle přísný pohled. Rychle s Carrie vyhazujeme učení na lavici a hodina začíná…
O šest učebních hodin později
„Tak se uvidíme po obědě?“ ptám se Carrie.
„Ne, promiň, dneska jedu ve dvě…“ odpovídá a čeká na mojí reakci. Chvíli je ticho. „No to si ze mě snad děláš srandu…!“
„Sorry, ale musím hlídat bráchy…“ Carrie má ve tváři až skoro znechucený výraz.
„No jo, tak zítra. Pa, přežij to tam nějak.“ Objímám jí a už se zase smějeme. „Hm, po-kusím se, když tak ti napíšu sosku.“
„Ok.“ To už tam máme skoro výtlem.
„Emily, jdeš na oběd?“ to na mě volá Miranda od svojí skříňky. „Jo, jasně, vydrž chviličku.“ Odpovídám. Carrie odchází a mává mi. Mávám jí zpátky a ještě chvíli štrachám ve skříňce, než narazím na peněženku. „Tak, můžeme jít.“ Oznámím Mirandě s úsměvem na tváři.
Ve městě je spoustu škol, ale u našeho gymplu jsou ještě dvě základní – nová a stará, jinak řečeno Novka a Starka. Samozřejmě jsou tam samí idioti, které cestou na oběd potkáváme…
Jdeme s Mirandou pláckem, přes který si všichni zkracují cestu, a normálně si poví-dáme, když vtom se objeví – Victor z kvarty… Ne, že by se mi líbil, jenže jakmile ho vidí Miranda, vždycky málem omdlí… Takže sbohem komunikace, dnešní oběd bude vážně nanic…
Když konečně s Carrie dojdeme do gymplu, vítá nás kamarádka z naší „jeblý trojky“. Odemykáme skříňku a rychle všechno cpeme dovnitř. Potom vystartujeme společně s Mirandou na chodbu a řítíme se do třetího patra, abychom to stihly, než zazvoní. Rozrážíme dveře, díky Bohu, profesorka ještě nedorazila. Sedám si na svoje místo v předposlední lavici a vzápětí si vedle mě dřepne i Carrie. Chvíli na sebe zíráme, a pak se začneme tlemit jako magoři. Najednou Miranda zařve „Bacha, skrč se!“ já i Carrie instinktivně zareagujeme, neboť nám v příští chvíli prolétá nad hlavami bílá křída.
„Ty vole, ten nás jednou zabije!“ poznamenám při pohledu na našeho spolužáka, který z toho má nesmírnou srandu. Ale to už do třídy vstupuje profesorka francouzštiny a na všechny vrhá přes svoje brýle přísný pohled. Rychle s Carrie vyhazujeme učení na lavici a hodina začíná…
O šest učebních hodin později
„Tak se uvidíme po obědě?“ ptám se Carrie.
„Ne, promiň, dneska jedu ve dvě…“ odpovídá a čeká na mojí reakci. Chvíli je ticho. „No to si ze mě snad děláš srandu…!“
„Sorry, ale musím hlídat bráchy…“ Carrie má ve tváři až skoro znechucený výraz.
„No jo, tak zítra. Pa, přežij to tam nějak.“ Objímám jí a už se zase smějeme. „Hm, po-kusím se, když tak ti napíšu sosku.“
„Ok.“ To už tam máme skoro výtlem.
„Emily, jdeš na oběd?“ to na mě volá Miranda od svojí skříňky. „Jo, jasně, vydrž chviličku.“ Odpovídám. Carrie odchází a mává mi. Mávám jí zpátky a ještě chvíli štrachám ve skříňce, než narazím na peněženku. „Tak, můžeme jít.“ Oznámím Mirandě s úsměvem na tváři.
Ve městě je spoustu škol, ale u našeho gymplu jsou ještě dvě základní – nová a stará, jinak řečeno Novka a Starka. Samozřejmě jsou tam samí idioti, které cestou na oběd potkáváme…
Jdeme s Mirandou pláckem, přes který si všichni zkracují cestu, a normálně si poví-dáme, když vtom se objeví – Victor z kvarty… Ne, že by se mi líbil, jenže jakmile ho vidí Miranda, vždycky málem omdlí… Takže sbohem komunikace, dnešní oběd bude vážně nanic…
-
Kapitola 1.
Tak, to jsem já
Sedím ve svým pokoji u stolku. Koukám se do zrcadla a v duchu děkuju Bohu za to, že nejsem po mámě ani po tátovi. Beru do ruky hřeben a na zápěstí navlíkám gumičku. Nástěnný hodiny zavěšený nad dveřma ukazujou půl sedmý. Bezva, mám ještě půl hodiny, než jede autobus. Vyčesávám svoje zlatý vlasy nahoru a stahuju je černou gumičkou do culíku. Perfektní.
„Emily, snídaně!“ mamka před chvílí volala na ségru, tak teď jsem na řadě já. Skvělý, kafe by mi bodlo.
„Jo, už jdu!“ zařvu na oplátku dolů. Ještě naposledy se podívám do zrcadla, dneska se mi ten culík fakt poved. Otevírám dveře a potichu, tak aby to nikdo neslyšel, zdravím členy skupiny Black Veil Brides, který se vyjímaj na mým božím plakátu, ktererej zatím není podepsanej, ale brzo bude. Sbíhám po schodech dolů a obhlížím situaci; mamka stojí u kuchyňský linky a dělá sendviče na svačinu, ségra sedí na gauči v dost prapodivný poloze, a kouká na telku. Ta z toho za chvíli zblbne.
„Čau mami, nazdar prcku.“ Stojím ve dveřích a čekám na ségřinu reakci. Nesnáší, když jí říkám prcku.
„Emílie, přestaň mi tak říkat!“ ha, zabralo to. Ségra se naštvala… „Mami, ať mi tak neříká!“ máma nevypadá zrovna nadšeně; za chvíli už musí vypadnou z baráku a ještě by měla řešit naše žabomyší války.
„Emily, nech jí na pokoji.“ Pronese, načež se pozorností vrátí ke kuchyňský lince a uklízí jídlo, který nespotřebovala do sendvičů.
Jdu si sednout k prckovi na gauč, protože je až mi až moc dobře jasný, co máma udělá, když se jí tam teď budu motat ve snaze uvařit si kafe. No nic, nevadí.
Asi o půl hodiny později je mamka konečně z domu. Jenže mně už zbývá jenom pět minut, než budu taky muset vypadnout… Do háje s tímhle vším… No nic, házím sva-činu do tašky, tašku na záda, soukám se do kabátu a ještě se naposledy koukám do velkého zrcadla visícího v předsíni. Můj vzhled by si pamatoval snad každý – blond vlasy, modré oči, černá sukně, legíny, boty (Martensky) i triko a sluchátka v uších. Prostě mrňous metalista.
Otevírám domovní dveře a ještě naposledy zavolám „Tak zdar, prcku!“, načež za se-bou rychle zabouchnu a zdrhám.
Jakmile už sedím v autobuse, trochu si rovnám myšlenky – takže, je pondělí, píšeme z biologie, a k obědu je nějaký maso s rýží. Takže celkem pohoda. Chvíli se hrabu v batohu a s vítězoslavným výrazem ve tváři z něj vytahuju sešit biologie. Heh, bude party hard…
Jenže cesta netrvá zas tak dlouho, a tak za chvíli vystupuju a čekám ještě asi deset minut na další bus, ve kterým mi kámoška drží flek.
Tak, to jsem já
Sedím ve svým pokoji u stolku. Koukám se do zrcadla a v duchu děkuju Bohu za to, že nejsem po mámě ani po tátovi. Beru do ruky hřeben a na zápěstí navlíkám gumičku. Nástěnný hodiny zavěšený nad dveřma ukazujou půl sedmý. Bezva, mám ještě půl hodiny, než jede autobus. Vyčesávám svoje zlatý vlasy nahoru a stahuju je černou gumičkou do culíku. Perfektní.
„Emily, snídaně!“ mamka před chvílí volala na ségru, tak teď jsem na řadě já. Skvělý, kafe by mi bodlo.
„Jo, už jdu!“ zařvu na oplátku dolů. Ještě naposledy se podívám do zrcadla, dneska se mi ten culík fakt poved. Otevírám dveře a potichu, tak aby to nikdo neslyšel, zdravím členy skupiny Black Veil Brides, který se vyjímaj na mým božím plakátu, ktererej zatím není podepsanej, ale brzo bude. Sbíhám po schodech dolů a obhlížím situaci; mamka stojí u kuchyňský linky a dělá sendviče na svačinu, ségra sedí na gauči v dost prapodivný poloze, a kouká na telku. Ta z toho za chvíli zblbne.
„Čau mami, nazdar prcku.“ Stojím ve dveřích a čekám na ségřinu reakci. Nesnáší, když jí říkám prcku.
„Emílie, přestaň mi tak říkat!“ ha, zabralo to. Ségra se naštvala… „Mami, ať mi tak neříká!“ máma nevypadá zrovna nadšeně; za chvíli už musí vypadnou z baráku a ještě by měla řešit naše žabomyší války.
„Emily, nech jí na pokoji.“ Pronese, načež se pozorností vrátí ke kuchyňský lince a uklízí jídlo, který nespotřebovala do sendvičů.
Jdu si sednout k prckovi na gauč, protože je až mi až moc dobře jasný, co máma udělá, když se jí tam teď budu motat ve snaze uvařit si kafe. No nic, nevadí.
Asi o půl hodiny později je mamka konečně z domu. Jenže mně už zbývá jenom pět minut, než budu taky muset vypadnout… Do háje s tímhle vším… No nic, házím sva-činu do tašky, tašku na záda, soukám se do kabátu a ještě se naposledy koukám do velkého zrcadla visícího v předsíni. Můj vzhled by si pamatoval snad každý – blond vlasy, modré oči, černá sukně, legíny, boty (Martensky) i triko a sluchátka v uších. Prostě mrňous metalista.
Otevírám domovní dveře a ještě naposledy zavolám „Tak zdar, prcku!“, načež za se-bou rychle zabouchnu a zdrhám.
Jakmile už sedím v autobuse, trochu si rovnám myšlenky – takže, je pondělí, píšeme z biologie, a k obědu je nějaký maso s rýží. Takže celkem pohoda. Chvíli se hrabu v batohu a s vítězoslavným výrazem ve tváři z něj vytahuju sešit biologie. Heh, bude party hard…
Jenže cesta netrvá zas tak dlouho, a tak za chvíli vystupuju a čekám ještě asi deset minut na další bus, ve kterým mi kámoška drží flek.
Napiš další díl prosíííím :33 :DD
Jojo, už na něm pracuju :3 Jenom jak teď máme každý den test, tak moc nestíhám ://
Strašně krásný :'3333
Děkujů :33
-
ÚVOD 2. část
Následuje další výslech, co jste dělali včera odpoledne, že jste se to nebyli schopní naučit a po odpovědi, která jí jen sotva uspokojí, vás pošle sednout si. Pak se ozve to osvobozující zvonění, po kterém následuje přestávka. A hurá na hodinu matematiky. Kdo by nechtěl, že? Samozřejmě, při vašem neskutečném štěstí musí profesorka z jednatřiceti lidí vybrat právě vás, abyste u tabule vyřešili rovnici aspoň o sto neznámých. Kamarádka vám chce pomoct, a tak vám napovídá. Ale vzhledem k tomu, že neumí moc dobře šeptat, si jí učitelka všimne, a oběma vám dá za pět. Řeknete jí, že je to v pohodě, ale v duchu jste nehorázně nasraní, protože je teprve druhá hodina, a už jste schytali další úžasnou známku… Ostatní hodiny probíhají zhruba takto: angličtina – test, francouzština – test, biologie – zkoušení (tentokrát máte štěstí, a dostanete dvojku), chemie – test (celkem se vám poved).
Poté následuje oběd, a jelikož jste včera byli u zubaře, nemohli jste si změnit na dvojku, takže místo palačinek máte čočku. FICKING WORLD!
Když je po obědě a vy už si tak naivně myslíte, že konečně opustíte ďáblovo doupě jménem gymnázium, kamarádka vám oznámí, že je odpoledka. A ještě k tomu dvou-hodinovka! A fyziky! Jdete se na chvíli projít na čerstvý vzduch, protože jinak byste jí asi zabili (kámošku, ne fyziku. Teda tu taky, kdyby to šlo).
Nasraně vpochodujete do třídy a po dvou hodinách mučení z ní opět vypochodujete, tentokrát ovšem s pocitem zkroušeného osvobození.
Po nekonečné cestě autobusem a cestě pěšky domů se konečně dopotácíte k baráku, jenže nemáte klíče, takže se musíte modlit, že je někdo – kromě koček a psa – doma. Aspoň v něčem máte štěstí, protože doma je už máma i ségra. Ale jakmile se doploužíte až do třetího patra, ve dveřích stojí vaše matka a nasraně na vás kouká – přesně podle plánu… Ani nic neříkáte, protože víte, že by to stejně nemělo cenu, zatímco ona na vás řve, jak je to možný, že si jen tak odejdete, necháte rozbordelenou postel a ještě přijedete takhle pozdě. Na to vám ještě nakáže vyvenčit psa, a jakmile přijdete, tak se musíte jít učit… A to máma ještě neví o těch blbých známkách…
Večer padnete do postele, totálně utahaní, když v tom se rozrazí dveře do vašeho po-koje a v nich stojí máma. Asi už zjistila, co se stalo. BLBÝ ELEKTRONICKÝ ZNÁMKOVÁNÍ…
Když konečně asi ve dvě ráno usnete, pořád se převalujete v posteli, a za chvíli vám už zvoní budík, a začíná nový den… Jupí…
Následuje další výslech, co jste dělali včera odpoledne, že jste se to nebyli schopní naučit a po odpovědi, která jí jen sotva uspokojí, vás pošle sednout si. Pak se ozve to osvobozující zvonění, po kterém následuje přestávka. A hurá na hodinu matematiky. Kdo by nechtěl, že? Samozřejmě, při vašem neskutečném štěstí musí profesorka z jednatřiceti lidí vybrat právě vás, abyste u tabule vyřešili rovnici aspoň o sto neznámých. Kamarádka vám chce pomoct, a tak vám napovídá. Ale vzhledem k tomu, že neumí moc dobře šeptat, si jí učitelka všimne, a oběma vám dá za pět. Řeknete jí, že je to v pohodě, ale v duchu jste nehorázně nasraní, protože je teprve druhá hodina, a už jste schytali další úžasnou známku… Ostatní hodiny probíhají zhruba takto: angličtina – test, francouzština – test, biologie – zkoušení (tentokrát máte štěstí, a dostanete dvojku), chemie – test (celkem se vám poved).
Poté následuje oběd, a jelikož jste včera byli u zubaře, nemohli jste si změnit na dvojku, takže místo palačinek máte čočku. FICKING WORLD!
Když je po obědě a vy už si tak naivně myslíte, že konečně opustíte ďáblovo doupě jménem gymnázium, kamarádka vám oznámí, že je odpoledka. A ještě k tomu dvou-hodinovka! A fyziky! Jdete se na chvíli projít na čerstvý vzduch, protože jinak byste jí asi zabili (kámošku, ne fyziku. Teda tu taky, kdyby to šlo).
Nasraně vpochodujete do třídy a po dvou hodinách mučení z ní opět vypochodujete, tentokrát ovšem s pocitem zkroušeného osvobození.
Po nekonečné cestě autobusem a cestě pěšky domů se konečně dopotácíte k baráku, jenže nemáte klíče, takže se musíte modlit, že je někdo – kromě koček a psa – doma. Aspoň v něčem máte štěstí, protože doma je už máma i ségra. Ale jakmile se doploužíte až do třetího patra, ve dveřích stojí vaše matka a nasraně na vás kouká – přesně podle plánu… Ani nic neříkáte, protože víte, že by to stejně nemělo cenu, zatímco ona na vás řve, jak je to možný, že si jen tak odejdete, necháte rozbordelenou postel a ještě přijedete takhle pozdě. Na to vám ještě nakáže vyvenčit psa, a jakmile přijdete, tak se musíte jít učit… A to máma ještě neví o těch blbých známkách…
Večer padnete do postele, totálně utahaní, když v tom se rozrazí dveře do vašeho po-koje a v nich stojí máma. Asi už zjistila, co se stalo. BLBÝ ELEKTRONICKÝ ZNÁMKOVÁNÍ…
Když konečně asi ve dvě ráno usnete, pořád se převalujete v posteli, a za chvíli vám už zvoní budík, a začíná nový den… Jupí…
-
ÚVOD
Každý ráno je to stejný. Takže vlastně nic pro mě. Nesnáším stereotypy. Jenže co s tím naděláte? Prostě se ráno probudíte, totálně nasraní na ten blbej budík. Když konečně najdete aspoň nějakej důvod, proč byste vůbec měli vstávat, vyhrabete se z postele a jste rádi, že vůbec stojíte na nohou, takže se na stlaní vykašlete, přesto že víte, že až přijedete domů, dostanete od mámy pěknýho sprda. Nazujete si jednu botu a je vám jedno, že nemáte tu druhou. Nějak se ještě v polospánku dopotácíte do koupelny, kde tupě zíráte do zrcadla a pak vám dojde, co tam vlastně děláte. A pokoušíte se vyčistit si zuby, načež se málem zadusíte zubní pastou. Opláchnete si obličej a naděláte přitom všude kolem. Ani se neobtěžujete to uklidit, na to je vaše baterka, nabitá asi na tři procenta moc slabá. Jdete se dobít, takže si uděláte pořádnej hrnek kafe, i když víte, že ho stejně celej nestihnete vypít. Během převlíkání běháte po celým bytě jak šílený, protože se snažíte najít něco kloudnýho na sebe. Když si děláte svačinu, popíjíte přitom kafe a pobryndáte si triko, takže si ho jdete zase nasraně převlíknout. Pak to všechno naházíte do báglu a se sluchátkama v uších vypadnete z baráku, přičemž všichni ještě sladce spí. Cestou na zastávku vás málem srazí auto, a jelikož jste se ještě pořádně neprobudili, tak bus dobíháte na poslední chvíli. Asi o dvě zastávky dál nastupuje plno malých harantů, kteří řvou na celý autobus. Dáte volume na maximum, a v tu chvíli vám dojde baterka u mobilu. Skvělý, nebudete si moct ani zavolat… Když bus konečně dojede na konečnou, všichni se hrnou ven a málem se navzájem pošlapou. Stojíte venku a ještě deset minut čekáte, než vám pojede autobus, jelikož musíte přestupovat.
V momentě, kdy řidič konečně asi s desetiminutovým zpožděním dorazí, ho nejdřív v duchu proklínáte vybranými nadávkami ze svého pestrého slovníku sprostých slov a pak nastoupíte. Zaplatíte až nehorázně vysokou částku na to, že jezdíte na studentskou, a rozhlídnete se kolem. Bus je totálně narvaný, a procpat se ke svojí nejlepší kámošce, která vám tam drží flek, je dosti obtížné. Když máte štěstí, a přeci jen se vám to podaří, tak asi po pěti minutách rozhovoru řidič pustí rádio a naladí to na nějakou blbou country stanici, a provokativně to dá nahlas. Celý zbytek cesty s kámoškou přeřváváte rádio, a když konečně dorazíte do města (asi za pět minut osm), žehnáte Bohu za to, že už je konec cesty. Jenže do školy se vám fakt moc nechce. A když už tam dojdete, zjistíte, že jste doma zapomněli klíče a kámoška je taky nemá, takže jste nuceni přeřezat zámek, neboť ve skříňce máte všechno potřebné učení.
Jakmile dorazíte do třídy na první hodinu (je přibližně dvacet minut po zvonění), učitelka vás ještě seřve, jak to, že jdete pozdě. Jste nuceni jí všechno dopodrobna vylíčit, a jelikož jste se malinko zdrželi řezáním zámku a ona je na vás nasraná, ještě vás pro jistotu vyzkouší před celou třídou, a vrcholem všeho je, že vám dá za čtyři.
Každý ráno je to stejný. Takže vlastně nic pro mě. Nesnáším stereotypy. Jenže co s tím naděláte? Prostě se ráno probudíte, totálně nasraní na ten blbej budík. Když konečně najdete aspoň nějakej důvod, proč byste vůbec měli vstávat, vyhrabete se z postele a jste rádi, že vůbec stojíte na nohou, takže se na stlaní vykašlete, přesto že víte, že až přijedete domů, dostanete od mámy pěknýho sprda. Nazujete si jednu botu a je vám jedno, že nemáte tu druhou. Nějak se ještě v polospánku dopotácíte do koupelny, kde tupě zíráte do zrcadla a pak vám dojde, co tam vlastně děláte. A pokoušíte se vyčistit si zuby, načež se málem zadusíte zubní pastou. Opláchnete si obličej a naděláte přitom všude kolem. Ani se neobtěžujete to uklidit, na to je vaše baterka, nabitá asi na tři procenta moc slabá. Jdete se dobít, takže si uděláte pořádnej hrnek kafe, i když víte, že ho stejně celej nestihnete vypít. Během převlíkání běháte po celým bytě jak šílený, protože se snažíte najít něco kloudnýho na sebe. Když si děláte svačinu, popíjíte přitom kafe a pobryndáte si triko, takže si ho jdete zase nasraně převlíknout. Pak to všechno naházíte do báglu a se sluchátkama v uších vypadnete z baráku, přičemž všichni ještě sladce spí. Cestou na zastávku vás málem srazí auto, a jelikož jste se ještě pořádně neprobudili, tak bus dobíháte na poslední chvíli. Asi o dvě zastávky dál nastupuje plno malých harantů, kteří řvou na celý autobus. Dáte volume na maximum, a v tu chvíli vám dojde baterka u mobilu. Skvělý, nebudete si moct ani zavolat… Když bus konečně dojede na konečnou, všichni se hrnou ven a málem se navzájem pošlapou. Stojíte venku a ještě deset minut čekáte, než vám pojede autobus, jelikož musíte přestupovat.
V momentě, kdy řidič konečně asi s desetiminutovým zpožděním dorazí, ho nejdřív v duchu proklínáte vybranými nadávkami ze svého pestrého slovníku sprostých slov a pak nastoupíte. Zaplatíte až nehorázně vysokou částku na to, že jezdíte na studentskou, a rozhlídnete se kolem. Bus je totálně narvaný, a procpat se ke svojí nejlepší kámošce, která vám tam drží flek, je dosti obtížné. Když máte štěstí, a přeci jen se vám to podaří, tak asi po pěti minutách rozhovoru řidič pustí rádio a naladí to na nějakou blbou country stanici, a provokativně to dá nahlas. Celý zbytek cesty s kámoškou přeřváváte rádio, a když konečně dorazíte do města (asi za pět minut osm), žehnáte Bohu za to, že už je konec cesty. Jenže do školy se vám fakt moc nechce. A když už tam dojdete, zjistíte, že jste doma zapomněli klíče a kámoška je taky nemá, takže jste nuceni přeřezat zámek, neboť ve skříňce máte všechno potřebné učení.
Jakmile dorazíte do třídy na první hodinu (je přibližně dvacet minut po zvonění), učitelka vás ještě seřve, jak to, že jdete pozdě. Jste nuceni jí všechno dopodrobna vylíčit, a jelikož jste se malinko zdrželi řezáním zámku a ona je na vás nasraná, ještě vás pro jistotu vyzkouší před celou třídou, a vrcholem všeho je, že vám dá za čtyři.