-
Kapitola 1. - třetí část
O půl hodiny později
Vždyť jsem to říkala, Miranda byla na obědě z Victora tak mimo, že dvakrát málem rozlila pití a jednou nabourala do nějaký holky, která na ní pak začala nadávat. Takže další oběd, který si připíšu na svůj sáhodlouhý seznam trapasů Mirandou…
Po obědě se loučíme – ona jde na autobus a já za kámošem do knihovny, a vzhledem k tomu, že je pondělí, zůstávám s ním v knihovně o hodinu později a místo v obvyklých 14:30 jedu až ve čtyři. Možná vám to přijde pěkně uhozený, ale já už jsem prostě taková.
O pět hodin později
Je přibližně sedm hodin večer a já se učím, když v tom slyším zapípat mobil. Heh, Carrie asi píše sosku… Odemykám mobil a otevírám zprávu. Tak dělej, načti se… Ha! Ne, to není Carrie… Je to nějaké neznámé číslo. Kouknu na smsku, a mobil mi padá z ruky. Tohle už vážně přestává být vtipný… Ačkoli vím, že je to kravina, ještě jednou se koukám na mobil a doufám, že jsem to třeba špatně přečetla. Ne, pořád je tam napsáno ‚Přijdu dnes v noci. Nebudeš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny.‘ a pod tím byl obrázek klauna. Ne toho z cirkusu, ale toho s bílým obličejem, roztrženou pusou, červeným nosem a černými kruhy kolem očí. Jen stěží slyším mámin hlas volat „Emily, jdeš na večeři?“ a ještě větší potíže mi dělá odpovědět „Jo, za chvíli jsem tam.“
Beru mobil a volám Carrie:
Já: „Ahoj, mohla bych u tebe dneska přespat, prosím?“
Carrie: „Ahoj. Moment, zeptám se mamky.“
Já: „Jo, jasně.“
Carrie: po pár minutách, které mi přijdou jako věčnost „Jo, mamka říká, že klidně můžeš. Děje se něco?“
Já: „Vysvětlím ti to u vás.“
Carrie: „Ehm, ok.“
Zavěšuju a zhluboka dýchám. Potom vezmu za kliku, a sbíhám dolů na jídlo.
O půl hodiny později
Vždyť jsem to říkala, Miranda byla na obědě z Victora tak mimo, že dvakrát málem rozlila pití a jednou nabourala do nějaký holky, která na ní pak začala nadávat. Takže další oběd, který si připíšu na svůj sáhodlouhý seznam trapasů Mirandou…
Po obědě se loučíme – ona jde na autobus a já za kámošem do knihovny, a vzhledem k tomu, že je pondělí, zůstávám s ním v knihovně o hodinu později a místo v obvyklých 14:30 jedu až ve čtyři. Možná vám to přijde pěkně uhozený, ale já už jsem prostě taková.
O pět hodin později
Je přibližně sedm hodin večer a já se učím, když v tom slyším zapípat mobil. Heh, Carrie asi píše sosku… Odemykám mobil a otevírám zprávu. Tak dělej, načti se… Ha! Ne, to není Carrie… Je to nějaké neznámé číslo. Kouknu na smsku, a mobil mi padá z ruky. Tohle už vážně přestává být vtipný… Ačkoli vím, že je to kravina, ještě jednou se koukám na mobil a doufám, že jsem to třeba špatně přečetla. Ne, pořád je tam napsáno ‚Přijdu dnes v noci. Nebudeš vědět, že jsem to já, ale budu to poslední, co kdy uvidíš. Sladké sny.‘ a pod tím byl obrázek klauna. Ne toho z cirkusu, ale toho s bílým obličejem, roztrženou pusou, červeným nosem a černými kruhy kolem očí. Jen stěží slyším mámin hlas volat „Emily, jdeš na večeři?“ a ještě větší potíže mi dělá odpovědět „Jo, za chvíli jsem tam.“
Beru mobil a volám Carrie:
Já: „Ahoj, mohla bych u tebe dneska přespat, prosím?“
Carrie: „Ahoj. Moment, zeptám se mamky.“
Já: „Jo, jasně.“
Carrie: po pár minutách, které mi přijdou jako věčnost „Jo, mamka říká, že klidně můžeš. Děje se něco?“
Já: „Vysvětlím ti to u vás.“
Carrie: „Ehm, ok.“
Zavěšuju a zhluboka dýchám. Potom vezmu za kliku, a sbíhám dolů na jídlo.