S přítelem nás seznámila náhodně kámoška.
Půl roku jsem si s ním semtam napsala a jelikož jsem byla zadaná, tak jsem ani nic víc nechtěla. Slibovala jsem mu sice několikrát, že přijedu na akce, které pořádal, ale vždy jsem se vymluvila na nějakou kravinu.
Do doby, než mě stihl potkat osobně ve vlaku a hučet do mě půl hodiny s tím, že prostě musím přijít na jeho oslavu narozenin .. kde to taky všechno začalo, že jo. A absolutně jsem upřímně nechápala, co se to sakra odehrálo v mé hlavě. Byla jsem necelý rok přestěhovaná v Ostravě a představa, že se vracím zpátky poblíž Těšína mě děsila, tak jsem si myslela že je to jen takové chvilkové poblouznění, které za chvíli skončí.
No .. a 3.8 to budou dva roky co spolu jsme a nedokážu si představit, že bych se na to vykašlala a zůstala v Ostravě. Spíš naopak mě mrzí, že jsem ho celý půl rok ignorovala a předstírala jak jsem šťastná s někým jiným.
A jsem ráda, že to nebylo seznámení přes internet, ale osobní (i když na menší soukromé akci ve čtyřech lidech a v podnapilém stavu).

View more