Sem drsná piča

nemas pravdu,já :Začalo to naprosto nevinně, jak už tak katastrofy zpravidla začínají. Byl máj. Zní to jako klišé, ale namouduši byl květen, a den byl krásný. Kolega, který byl vysloveně závislý na svém automobilu, ho měl v servisu, a celý den mluvil o tom, že bude muset jet domů městskou hromadnou dopravou a že to asi nepřežije.

Stěhovala jsem domů květinu

A já zas měla auto v práci naprosto výjimečně - stěhovala jsem domů jednu svou velikou květinu v květináči, které se v kanceláři zoufale nedařilo a já doufala, že ji doma vzkřísím. Péče o květiny se mi stala osudnou. Od té doby tu kytku nenávidím (zní to komicky, já vím), ale daří se jí dobře, vzkvétá. Narozdíl ode mne.Nabídla jsem tedy kolegovi, že ho svezu. Vyvolalo to bouřlivou a veselou debatu na téma, že prý jezdím jako blesk - také uhodím do každého stromu, a tak dále, však to znáte. On ženám - řidičkám příliš nedůvěřoval. Ale milostivě souhlasil. Tak snad ještě abych ho popsala: inženýr, tmavovlasý, 192 cm vysoký, sportovní typ, svobodný jako voda v řece, 29 let.
Líbil se mi už dva roky, po celou tu dobu, co u nás pracoval. Jenomže on se líbil každé ženě, byl to takový ten univerzální hezoun. Měl oficiální přítelkyni, která aby byla svatá. Protože podle všeho si občas vyrazil s nějakou "bokovkou". Několikrát se mi o něm zdálo, ale nepřikládala jsem tomu žádný velký význam.


Vyrazili jsme směrem k jeho bytu. Osud tomu chtěl, že začalo příšerně pršet, a když říkám příšerně, myslím tím průtrž mračen. A já jsem jen sváteční řidička. Zastavila jsem tedy na kraji lesní cesty, osud chtěl i tomu, že jsme zrovna projížděli řídkým městským lesíkem. Můj společník se strašně smál tomu, že se bojím jezdit v dešti, zapálil si cigaretu a povídali jsme si.Průtrž neustávala, přesto jsem si říkala, že už raději nastartuji, ale k tomu jsem se už nedostala. Znenadání mě vášnivě políbil a odehrálo se cosi, co jsem zažila poprvé v životě. I já jsem někde četla, že jedna generace Američanů byla počata na zadním sedadle fordu, ale sama jsem v autě nikdy s nikým nic neměla.

Chtěla jsem se bránit, ale jen vteřinu nebo dvě

Když jsme se seznámili s mým mužem, nikdo z nás ještě majitelem automobilu nebyl. A když jsme si ho konečně koupili (ojeté), používali jsme ho k tomu, k čemu bylo určeno. V té dramatické chvíli jsem se asi v prvních dvou vteřinách chtěla rozčilit a zuřivě bránit, pak už ne. Chtěla jsem tedy aspoň říci něco v tom smyslu, že jsme na samotném kraji lesa, ale i to jsem si rozmyslela.

Styděla jsem se

Vpředu to bylo bezmála rizikové a hrozilo bezpočet kuriózních úrazů, přelezli jsme dozadu a tam vše realizovali, i když jsem při tom málem přišla o záda. Chvatně jsme se potom oblékali, styděla jsem se, on si zapálil, mlčeli jsme až k jeho bytu, bylo to trapné. Každý z nás se asi chystal říci, že to byla rozhodně jen jednorázová akce, ale nikdo se k tomu neodhodlal. Krátce jsem mu zamávala a on téměř utíkal domů. No nazdar, řekla jsem si v duchu. Tys tomu dala!


Domů jsem přijela pě

View more