KAPITOLA 24
Jinak se ve škole nic nezměnilo. Moje taktika – nebudu si jich všímat a oni si nebudou všímat mně – se naštěstí povedla, takže jsem většinou času strávila v lavici kreslením nebo učením se. Dalo by se tedy říct, že jsem začínala být…šťastná? To je asi moc… spíše spokojená. Můj život dostal jakýsi směr a já si chvílemi i říkala, že možná budu mít i šťastný život. Že toto trápení už je u konce. Že budu zase šťastná.
Ale i přesto zde bylo něco, co mi můj vnitřní klid zabíjelo.
On.
Ten kluk na zastávce. Malá černá díra uprostřed mého mozku, která mi neustále připomíná kdo jsem, čím jsem byla. Svědomí ztělesněné v člověku.
Stál tam pokaždé. Vždycky, když jsem se vracela, tak tam byl. A díval se. Tak strašně.
Tak hrozně bolestivě. Jako bych mu zabila matku, jako bych mu zničila život. Vždyť on ani nemrkal.
Snažila jsem se to ignorovat, prostě se nedívat. Ale nešlo to, ta příšerná bolest hlavy, která to celé doprovázela, mě nenechala klidnou. Prostě jsem to nikdy nedokázala.
Nakonec jsem prostě usoudila, že se musí jednat o nějakou další halucinaci, neboť mi to celé nepřišlo normální a nikdo ze spolucestujících tomu nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Začala jsem tedy znovu brát schované prášky z léčebny s tím, že snad brzy zmizí.
A pak budu šťastná.
------
Venku byla sychravo. Trochu pršelo a foukal vítr. Přesto jsem však vyšla ven užít si tohoto mrazivého počasí. Táhlo mě to do lesa za městem. Chtěla jsem být sama.
Navíc, kapky deště a zamračená obloha dodávala tomuto společenství stromů na magičnosti. Hrozně se mi to líbilo. Šla jsem dál, až jsem si všimla velkého jezera, přímo naproti mě. I přesto, že do něj narážely kapky deště, působilo naprosto klidně. Šla jsme k němu blíže, až jsem byla přímo u hladiny. Naklonila se a spatřila dokonalý odraz sebe a oblohy nade mnou. Bylo to jako bych se dívala do zrcadla.
Fascinující.
Bylo ale těžké dívat se v této dokonalé krajně na můj obličej. Krátce jsem zavřela oči, abych můj odraz na chvíli zmizel. Ale když jsem je znovu otevřela, neviděla jsem pouze sebe. Na hladině se odrážel ještě jeden odraz.
Jeho.
Šokem se mi zastavil dech. Byl hned za mnou. Jeho hlava se skláněla za tou mojí.
Díval se mi skrz odraz do očí. Už zase! Dostala jsem strach. Bála jsem se třeba jenom nadechnout. Bála jsem se, že jakýkoliv pohyb rozpoutá šílenou reakci. Takže jsem prostě jenom čekala.
Všimla jsem si, že to bylo poprvé, co přes sebe neměl kapuci. Takže jsem kromě jeho očí viděla i celý jeho obličej. Měl krátké vlasy, které byly vinou deště úplně mokré.
Nestihla jsem však déle zkoumat jeho obličej, protože mě upoutalo něco jiného.
Zrychlil se mu tep. Nadechoval se a vydechoval čím dál častěji. S každým nádechem se tvářil čím dál hůř. Vypadalo to, jakoby ho něco čím dál tím víc rozčilovalo. Začal vydávat divné zvuky, jako by přes jeho zaťaté zuby vycházela všechna ta nepochopená zlost.
https://www.youtube.com/watch?v=GUp0RigbbQY
Ale i přesto zde bylo něco, co mi můj vnitřní klid zabíjelo.
On.
Ten kluk na zastávce. Malá černá díra uprostřed mého mozku, která mi neustále připomíná kdo jsem, čím jsem byla. Svědomí ztělesněné v člověku.
Stál tam pokaždé. Vždycky, když jsem se vracela, tak tam byl. A díval se. Tak strašně.
Tak hrozně bolestivě. Jako bych mu zabila matku, jako bych mu zničila život. Vždyť on ani nemrkal.
Snažila jsem se to ignorovat, prostě se nedívat. Ale nešlo to, ta příšerná bolest hlavy, která to celé doprovázela, mě nenechala klidnou. Prostě jsem to nikdy nedokázala.
Nakonec jsem prostě usoudila, že se musí jednat o nějakou další halucinaci, neboť mi to celé nepřišlo normální a nikdo ze spolucestujících tomu nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Začala jsem tedy znovu brát schované prášky z léčebny s tím, že snad brzy zmizí.
A pak budu šťastná.
------
Venku byla sychravo. Trochu pršelo a foukal vítr. Přesto jsem však vyšla ven užít si tohoto mrazivého počasí. Táhlo mě to do lesa za městem. Chtěla jsem být sama.
Navíc, kapky deště a zamračená obloha dodávala tomuto společenství stromů na magičnosti. Hrozně se mi to líbilo. Šla jsem dál, až jsem si všimla velkého jezera, přímo naproti mě. I přesto, že do něj narážely kapky deště, působilo naprosto klidně. Šla jsme k němu blíže, až jsem byla přímo u hladiny. Naklonila se a spatřila dokonalý odraz sebe a oblohy nade mnou. Bylo to jako bych se dívala do zrcadla.
Fascinující.
Bylo ale těžké dívat se v této dokonalé krajně na můj obličej. Krátce jsem zavřela oči, abych můj odraz na chvíli zmizel. Ale když jsem je znovu otevřela, neviděla jsem pouze sebe. Na hladině se odrážel ještě jeden odraz.
Jeho.
Šokem se mi zastavil dech. Byl hned za mnou. Jeho hlava se skláněla za tou mojí.
Díval se mi skrz odraz do očí. Už zase! Dostala jsem strach. Bála jsem se třeba jenom nadechnout. Bála jsem se, že jakýkoliv pohyb rozpoutá šílenou reakci. Takže jsem prostě jenom čekala.
Všimla jsem si, že to bylo poprvé, co přes sebe neměl kapuci. Takže jsem kromě jeho očí viděla i celý jeho obličej. Měl krátké vlasy, které byly vinou deště úplně mokré.
Nestihla jsem však déle zkoumat jeho obličej, protože mě upoutalo něco jiného.
Zrychlil se mu tep. Nadechoval se a vydechoval čím dál častěji. S každým nádechem se tvářil čím dál hůř. Vypadalo to, jakoby ho něco čím dál tím víc rozčilovalo. Začal vydávat divné zvuky, jako by přes jeho zaťaté zuby vycházela všechna ta nepochopená zlost.
https://www.youtube.com/watch?v=GUp0RigbbQY