Jestli k někomu opravdu chovám vřelé city, tak je to můj otec a přítel (Jsme spolu půl roku a 2 dny, gratulujte. Jako ne s otcem, ale s Martinem, ok?). Jsou to dva, pro mě důležití lidé. Ok, možná mám pár lidí ráda, na Káťu bych nedala dopustit, ale občas mám pocit, že prostě trpím citovou zakrnělostí. Možná už jenom tím, že vyčnívám z kolektivu se mé priority trošku pozměnily. Stručně řečeno, nepotřebuju nikoho kromě těch dvou a mých koček.