Scott McCall

Prohlédl si ten nepořádek, který stihla v jeho pokoji vytvořit, nic však neřekl. Ani když mu očividně zničila nějaké úkoly a papíry ze školy, nebo na to že na sobě má jeho bundu. Jen jí sledoval, čekal. Nad tím, že předtím se takto přátelsky zastavila také u Stilese, však nakrčil obočí, celkem nespokojeně, věděl tudíž, jakým stylem si Stiles vedl své "případy" respektive tak, že si ten svůj mohla vyložit špatně. Ano, její záchrana byla proto, aby "zachránili šerifovi flek" jenže Scott o její existenci předtím neměl ani tušení, šerif jim Malii a její záhadné zmizení ukázal, tudíž nebýt toho jeho "zachraňování fkeku" nikdy by Malii neměl šanci pomoct.
Zkusil přistoupit ještě o jeden malinký krůček, avšak opatrně, protože Malia spíš vypadala, že se po něm dřív nebo později těmi drápy ožene. To o zvyšování ega si raději nechá ujít, respektive předstírá, že nic neslyšel, místo toho se sehne a začne sbírat papíry, které hodila na zem.
"Podívej, pomáhal jsem tátovi mého kamaráda, nevěděl jsem o tobě nic víc, než co mi řekli šerif a Stiles. Omlouvám se, měl jsem tu pro tebe být a zajímat se." zvedl se a papíry položil na stůl, vzápětí se otočil zpět k ní.
"Ale jsem tu teď a chci ti pomoct. Co přesně jsi v těch papírech hledala? Protože ať to bylo cokoliv, pochybuji, že to najdeš v mých věcech ze školy." pokusil se o menší úsměv, načež však jen rty semkl k sobě.

View more

Nepředpokládal, že Malii v blízké době uvidí. Pokud měla nastoupit do školy, pochyboval, že jí otec do ní dovolí jít hned tak brzo, co se vrátila domů. Stiles mu vylíčil Maliino shledání s otcem, jenže i on měl o dalším vývoji situace nulové informace, což bylo zvláštní. Stiles většinou věděl všechno.
Jenže přestože by rád věděl víc, spokojil se s faktem, že jí vrátil domov, tečka, šťastný konec. Přesně takto byl naivní. Měl přece plno dalších starostí, jako vůdce smečky, ani jej nenapadlo, že by zrovna s tím, z čehož měl dobrý pocit, byl nějaký problém. Jenže nevědomost je největší problém, Scott však proměnil kojota do člověka poprvé, tak si jí tak trochu mohl dovolit.
Přes školu měl brigádu na veterině, vracel se proto většinou už později domů, ne však později, než jeho máma. Ta měla opět noční směnu v nemocnici. Doma jej přivítalo pouze ticho a včerejší pizza. Jenže po celém dni byl tak vyčerpaný, že nebylo divu, když usnul přímo na gauči v obývaku. Probudil se až během nápadných zvuků ozývajíc se z horního patra, respektive jeho pokoje. Chvíli naslouchal krokům na vrzající podlaze v jeho pokoji, načež se následně zvedl a pomalu se vydal tím směrem. Netušil, kdo by to mohl být, v poslední době se ho nikdo zabít nepokoušel, že by se to mělo dnes opět změnit? Čekal snad úplně cokoliv, klasicky už to nejhorší, když však vešel do pokoje a uviděl postavu dívky prohrabujíc se jeho věcmi, značně se uklidnil. Poznal jí, podle pachu zpočátku nejdřív, následně logicky podle tváře.
"Můžu ti s něčím pomoct?" povytáhl obočí, malinko se přiblížil a prohlédl si papíry, co hodila na zem.
"Co tady děláš, Malio?"

View more

Byl připravený jí kdykoliv zachytit, kdyby například padala, nevypadala však na to, že by o tak kontaktní pomoc stála. Vlastně naopak si její naštvaný pohled vyložil nakonec tak, že se naopak ještě o krok vzdálil. V zorném poli přitom sledoval Stilese schovávájíc svůj mobil zpět do kapsy a rukama naznačujíc, že je jeho otec na cestě. To Scotta docela uklidnilo, nevěděl si teď moc rady, protože jí nechtěl víc vyděsit, nebo třeba i naštvat.
"Malio, poslouchej, vím že jsi zmatená a určitě máš strach..." odmlčel se na tom slově, protože nechtěl aby to vyznělo tak hloupě, přesto však znovu pokračuje.
"Tady Stilesův táta je místní šerif, odveze tě domů." Do svých slov se snažil vkládat takový ten povzbuzující tón.
"Budeš v pořádku." Dodal následně, naštěstí než by vyčerpal všechny povzbuzující slova na světě, uviděl poblíž parkovat policejní auto, nebyli tak daleko od cesty. Jenže s tímto momentem si Malii do péče už převzal šerif a Stiles, který jel s jeepem hned za ním. Scott tady měl svou motorku, takže je nemohl následovat, ačkoliv by rád věděl, jak Maliino shledání s otcem proběhne.

View more

Byl přesvědčený, že tímto jediným způsobem, dokáže zachránit lidský život. Že tím zachrání právě dívku, která by byla jinak nejspíš donucena strávit zbytek života proměněná v kojota. Původně celé tohle začalo pouhým případem šerifa, Stiles mu chtěl pomoct vyřešit záhadu, která dlouhé roky zůstávala ponořena v hromadě složek a papíru, nyní jí vytáhl z nějakého důvodu a jeho syn se rozhodl mu s ní pomoct, včetně nepopiratelné výhodný, respektive nejlepšího kamaráda vlkodlaka. Pokud šlo totiž o případ, kdy se dívka během úplňku proměnila a zmizela v lesích, kdo jiný by dokázal uspět v jejím nalezení, než právě Scott.
Jakmile s pomocí Stilese poté získal Maliin pach, bylo víc než snadné jej rozlišit od zbytku v lese. Našel jí rychle, musel však udělat něco, co prozatím nedělal ještě nikdy. Využít své alfa postavení a donutit jí do proměny zpět k lidské podobě. Nemohl přece vědět, že to vyjde, jenže to už se na místě, kde stál kojot, objeví dívka. Zmatená a nejspíš také dost vyděšená, dle jejího výrazu, který se jí usadil ve tváři.
"To je v pořádku, nemusíš se mě bát, Malio." Promluvil k ní klidným hlasem, nechtěl přece aby se ho bála. Následně se pokusil i o několik pomalých kroků při kterých si svlékl bundu a tu jí opatrně přehodil přes ramena. Viděl koutkem oka, že Stiles už s mobilem u ucha, nejspíš dává vědět svému otci. Pohled vrátil k Malie, nevěděl, zda je dobrý nápad se teď snažit o nějaké smysluplné konverzace, musela být šoku, přesto se k ní sehne a nabídne jí ruku, aby jí pomohl se zvednout z té země.

View more

*Chris mi sdělil téměř vše podstatné. Téměř, protože jaksi zapomněl zmínit tebe. Věděl jsem, že jsi odjela do Francie, nejspíš, protože mi to sdělila, Lydia. Ta si tím však nebyla jistá stoprocentně, takže jsem vlastně vůbec nevěděl, kde jsi a jen hádal.
Každopádně, jakmile prospím dlouhý let do Paříže a na letišti najdu Chrise, mezi jeho první věty na přivítánou, náhle patří zmíňka o tvé přítomnosti. Dost to se mnou zacloumá, protože jsem nedokázal určit, jak přesně to mezi námi skončilo, ale vyhrával pocit, že jsem tě chtěl jen prostě a jednoduše vidět. Ať už ty to vidíš stejně, nebo ne. Aspoň konečně zjistím na čem jsem.
Chris nás odvezl do svého pronajatého bytu, kde podle slov bydlel i Issac s tebou. Snažím se moc nepozastavovat nad tím, že jste s Issacem bydleli společně v jednom bytě, nebylo by to dobré ani pro jednu stranu, a jenom prostě poslouchat Chrise, který mi po cestě vylíčil zbytek situace. Jakmile jsme proto vystpupili před hotelem a následně vešli do bytu, věděl jsem všechno, co se stalo od doby, co Issal odjel po smrti Allison, do dneška. Chris mi položí děkovně ruku na rameno a prohlásí, že bych se měl vyspat a zítra najdeme Issaka. Jen jsem na to kývnul. Věděl jsem, jak mu na něm záleží, potom co zemřela jeho dcera, začal jej brát téměř, jako svého syna. Já Chrise také už dávno pokládal za člena rodiny.*

View more

*Po těch všech letech, uvědomění, že je na čase vyměnit nadpřirozený svět za ten normální lidský, bylo celkem zvláštní. Přeci jen jsme v něm žili už tak hrozně moc dlouho. A prošli jsme si toho spoustu. Porazili hodně špatných lidí, poznali nové a o hodně z nich přišli. Na střední jsem přicházel s jediným přítelem a dnes jsem jich měl spoustu, ale ti nejdůležitější se mi náhle zdálili. Všem jsem to přál, ale stále, hlavně poslední dobou, jsem viděl ty první chvíle, naše začátky, kdy jsme se ve všem pouze a nezkušeně plácali. Vzpomínal jsem na Stilese, který vždycky věděl, co má dělat, když šlo o ty jeho plány. Byl to můj nejlepší přítel, ze začátku dokonce jediný. Vzpomínal jsem na Lydii u které jsem si tenkrát ani omylem nemyslel, že budeme jen přátele. Allison, moje první dívka, která tu dnes nemohla být s námi. Peter, Derek, Liam, Kira, Hayden, Aiden, Jackson..tak strašně moc lidí prošlo mým životem a spousta z nich mi z života prostě a jednoduše zmizela, nebo naopak neustálo střet s tím ‘’slavným Scottem McCallem, pravou alfou’’.
S některými jsem byl v kontaktu i dnes. Derek slíbil, že zůstane poblíž, stejně tak Peter. Liam s Masonem stále bojovali o své pozice na Beacon Hillské střední, Lydia konečně odjela na vysokou a Stiles se vrátil do FBI. S tím jsme si téměř každý den volali, pokud byl čas. Jen ty jsi mi odjela, aniž bys o sobě dávala dostatečně vědět. Byl jsem z toho trochu zmatený, ale nemohl jsem ti upírat štěstí. Ne po tom všem. Já chvíli zůstal doma, abych si byl jistý, že všechno zůstane, jak má, ale hned po měsíci prožitém v klidu, jsem nakonec také odjel.
Na vysoké jsem se téměř okamžitě dostal do jejich režimu a dokázal se aklimatizovat. Jenže takový dobrý půl rok poté, co jsem se tam odstěhoval na kolej, se mi ozval Chris Argent, rovnou z Paříže, který potřeboval mou pomoc, najít Issaca, kterého unesli lovci. Chrise jsem naposledy viděl u nás doma, protože tak nějak chodil s mou mámou, takže bylo docela i podivuhodné, že se tak ochotně vrátil do Francie, ale zrovna tohle jsem nevztahoval a místo toho souhlasil a koupil si letenku hned na další den. Zatím jsem nevolal nikomu jinému, nebylo potřeba děsit zbytečně další, když jsme to mohli zvládnout i sami. A když bude nejhůř, Stiles s Lydii si určitě rádi udělají výlet do města lásky.*

View more

*Krátce a nenápadně se podívám na tvou ruku na mém rameni. Samozřejmě, že jsem slyšel, že nám moje máma lže. Nebo přinejmenším se snaží zatajit celou pravdu, protože znala mě a vlastně celou naší smečku, takže věděla, že tohle je další nebezpečí, kterému se budeme ochotní postavit. Nebylo to poprvé, co jsem jí měl odejít do boje proti někomu, kdo chtěl očividně zrovna existenci někoho, jako jsem já, vymazat ze světa. Pohled vrátím k mámě a vzápětí ho sklopím na naše ruce, jelikož mi tou svou pevně tiskne mou. Nespokojeně se zamračím nad slovy o tom, že dotyčný neměl tvář. Na jednu stranu to nedávalo absolutně žádný smysl, ale na tu druhou, byli jsme přeci v Beacon Hills a tady je možné snad úplně všechno.* Nemůžeme. Tohle je náš život. Musím zachránit své přátele. *Podívám se jí zpříma do očí, ty její jsou unavené a plné bezmoci.* Teď si odpočinout, dobře? Budeme v pořádku. *Naposledy stisknu její křehkou ruku, ale to už jí pouštím, kývnu na tebe a vyjdu z maminého pokoje zpátky na chodbu.*

View more

*Věděl jsem, že máš pravdu. Někdo ublížil mé mámě, ale tím to končit vůbec nemusí, protože pokud je ten daný tvor stále na živu, mohl by ublížit mnohem více lidem a co jiného bylo v mé povinnosti, než chránit ty, co se sami chránit nemohou? Přestože se mi to nelíbilo, nakonec kývnu a přitom sklopím pohled na ruku, kterou jsem ti držel v sevření.* Ale jenom chvilka. Měla by nabrat síly. *Palcem ti přejedu po kůži ale vzápětí tvou ruku pustím a pomalu otevřu dveře od pokoje. Pohled na mou mámu, bílou jako ta stěna za ní, na nemocničním lůžku, jak je napojená na hadičky a všechny ty přístroje, jejichž pípání se roznáší po celém pokoji, bylo daleko horší než jsem si myslel. Počkám až do pokoje vejdeš i ty a tehdy za námi dveře zavřu, přejdu k mámě a chytím její náhle křehce vypadající ruku do své.* Mami..*Zašeptám jejím směrem a sleduju, jak se pomalu probouzí a jakmile mě uvidí, na tváři se jí projasní úsměv.* Mami, musíš nám říct, kdo ti to udělal..*Její ruku malinko stisknu, ani si to neuvědomím, ale po tváři mi z pohledu na ní, přejede jedna slabá slza, kterou si však okamžitě setřu hřbetem druhé ruky.*

View more

*Při zmínce o Argentovi, opět sklopím pohled na naše ruce. Nerad jsem o něm mluvil. Hodně mi to tím připomínalo Allison, ale hlavně také všechny ty časy, kdy se nás všechny snažil zabít. Vždycky tady byl někdo, kdo se bude pokoušet ublížit mně nebo mým blízkým, ale tentokrát to zašlo příliš daleko. Nemohl jsem dopustit, aby jste za mě všichni bojovali a já jen sledoval své přátele a svou rodinu umírat.
Stále se snažím najít slova, která bych ti pověděl, ale v ten moment uslyším přicházet doktora, napřímím se ale vzápětí mi ze sevření uniká tvá ruka a k nám přichází Liamův táta. Přestože jsem téměř všechno slyšel, jeho slova mě teprve aspoň částečně uklidní. Automaticky se zeptám zda můžu svou mámu vidět, ale to už ty běžíš pryč a já se za tebou chvíli jen zmateně koukám, než mi dojde, kam máš namířeno, to už běžím stejným směrem a zachytím tě přesně před maminým pokojem.* Co to zase děláš? Měla by teď odpočívat, ne být vystatována zbytečnému stresu, Malio. *Povím přísněji než kdy dřív, obzvlášť na tebe, ale tady šlo teď o mou mámu.*

View more

*Přesně tohle všechno mi chybělo. Tenhle tvůj přístup, styl mluvení, nezáleželo na tom s kým jsi zrovna vedla rozhovor, s každým jsi mluvila stejně a to se mi na tobě líbilo. Chyběla jsi mi a začínám si to teď uvědomovat čím dál víc.
Říká se, že je těžké odejít, ale jakmile to ten člověk udělá, časem se to zlepší, tak stejně to bylo s člověkem, který byl upuštěný, čas léčí všechny rány a i dokáže zapomenout. Ne úplně ale aspoň tak aby to už tolik nebolelo.
Já sám jsem s tím měl maximální zkušenost. Jenže máma ne. Moje máma mě opustit nemohla.
Podívám se na naše ruce a nakonec je bez váhání propletu prsty do sebe, jako by to bylo něco naprosto normálního a my to dělali každičký den.*
Nebudu ti v ničem bránit, Malio. *Začnu najednou po chvíli při pohledu na tvou ruku. Vzápětí však pohled zvednu.* Ale já budu ten, kdo ho zabije. Toho, co ublížil mé mámě. *Řeknu s odhodlaným hlasem a je to poprvé v životě, co dokážu o něčí smrti mluvit s takovým klidem.*

View more

*Nemám ani sílu a chuť nějak odporovat tomu, že jsi chudáka doktora chytila pod krkem. Pouze si vás dost nepřítomně prohlížím.* Mal..*Zamumlám nakonec, ale tak potichu, že jsi opravdu schopná to slyšet pouze ty se svým nadpřirozeným sluchem. Tehdy se ale za zdmi, za kterými má máma právě bojovala o život, začne dít příliš moc věcí najednou. Cítím tu zmatenost, strach a bolest. Nejraději bych byl teď jenom normální člověk a necítil všechny ty emoce a zvuky, doprovázané se záchranou mé matky. Dívám se tím směrem, jako bych dokázal vidět přes zeď, jako bych mohl vidět mou mámu, která na tom byla teď hodně zle a já jí nemohl nijak pomoct. Ta bezmoc mě ubíjela ze všeho nejvíc.
Podívám se opatrně tvým směrem až tehdy, co znovu promluvíš. Nevím, jak momentálně vypadám, ale podle výrazu v tvé tváři, soudím, že to ani raději vědět nechci.
Dost nejistě kývnu na tvá slova, protože to jediné, co momentálně chci nejvíc je, aby byla pravdivá.
Udělám několik kroků pozadu a opět se posadím na lavičku, lokty se přitom opřu o kolena.* Vrátila jsi se...? *Ozvu se po chvíli ticha, které však zase tak tiché nebylo. Snažil jsem se ignorovat všechny ty hlasy kolem a přitom jsem je měl v hlavě tak hlasitě až to bolelo.*

View more

*Všechno mělo začít odznova. Naše životy se měli změnit a otočit úplně jiným směrem, snad tím dobrým, jenže zatímco Stiles odjel, dokonce se dostal do FBI, tedy zatím se jenom zaučoval, ale upřímně, každý v tomhle městě věděl, že se dostane někam daleko, Lydia měla v plánu taky odjet a ty jsi byla pryč. Připadal jsem si, jako bych byl jediný komu to nepřijde v pořádku. Byl to jako klid před bouří a že zrovna v Beacon Hills to nebylo nic neobvyklého. Bál jsem se, ano opravdu bál, že jakmile odjedu, odehraje se tu něco strašného a já tady nebudu, abych to mohl napravit. Samozřejmě jsem nebyl za tohle město zodpovědný víc než kdokoliv tady, ale tíha moci, jakou jsem měl, mě srážela dolů a dodávalo mi to pocit, že je má povinnost ochránit Beacon Hills a všechny jeho obyvatele tak, jak k tomu většina nemá prostředky, sílu a hlavně vlkodlačí smysly.
Moje dny se stáčely do rutiny. Chodíval jsem s Liamem trénovat, aby se dostal příští rok do postu kapitána a ujal se tak mého místa, chodíval jsem pomáhat do své staré práce, v podstatě žil úplně stejně, jako když jsem chodil na střední, ale každý večer před spaním, kdy jsem ležel v posteli a hleděl do stropu, jsem nakonec skončil s mobilem v ruce a pouštěl si hlasové zprávy od Stilese, které mi posílal. Vyprávěl tam o FBI a několikrát se samozřejmě nezapomněl zmínit o tom, že musím vypadnout z Beacon Hills. Zněl tak jinak..šťastně. Nedokázal jsem se vyhnout všem těm myšlenkám o tom, že má možná pravdu a já bych se měl opravdu, co nejdřív zbalit a odjet. Ale stejně tak, jako i Lydii, mě tady něco stále drželo. Nedokázal bych nikoho zatím říct co, ale bylo to silné.
Stiles mi chyběl, pomalu víc než cokoliv, ale byl jsem za něj rád. Přestože jsem z jeho hlasu slyšel, že už se do Beacon Hills nehodlá vrátit.
Můj poslední den ve městě začal zvláštně. Cítil jsem to jisté napětí i mezi mnou a mámou. Možná jsem si to jen namlouval a měl to v hlavě, ale přesto.
Chystám se vyjet, ve Stilesově jeepu, bylo ještě šero, takže si zapnu světla a tehdy se před mým autem objevila Lydia s vyděšeným výrazem. Já sám malém dostal zástavu, když jsem jí tam viděl. Řekla mi slova, která se mi v hlavě opakovala neustále dokola. Byla náměsíční a mluvila o tom, že se stane něco strašného. Přesně, jako v mých obavách.
Potom, co jsem odvezl Lydii zpátky domů do postele, volali mi z nemocnice, kvůli mámě. Prý jí napadl nožem nějaký pacient, který se vydával za zraněného.
Zdá se mi, že se Lydiina slova vyplňují až moc rychle a efektivně na to, abych nad tím vůbec mohl přemýšlet.
Ani mě k ní nepustí, takže ve chvíli, kdy zaslechnu ten hlas, tvůj hlas a zasáhne mě i tvůj pach, sedím na lavičkách kousek od tebe, takže se zvednu, musím vypadat nejspíš hodně mimo sebe, ale když tě uvidím, jako bych se aspoň částečně mohl uklidnit, protože ty jsi byla v pořádku. Celé měsíce jsi mi nezvedala mobil a já z toho mohl zešílet. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.* Malio? *Zamumlám zmateně a přitom k tobě pomalu dojdu.*

View more