Do teď dobře. Od teď na hovno.
Proč? Deprese.

---

Víte... říkala jsem si proč jà a deprese. Nemám důvod. A hele, dneska jsme se ve škole bavili, a od včel a jejich genech jsme se dostali k tomu, že je deprese dědičná. Chapete to? Ta příroda to udělala na hovno!
Chci spát, ale nejde usnout, protože mi vrtá hlavou tolik podělaných věcí. Třeba proč mě babička (z tatovo strany) nemá ráda. (Neměla ani rada mého tatu.... to je teď jedno. Doufám, že si to jednou odpyká co mu udělala) ale proč nemá ráda aspoň mě? Měla jsem jedničky, byla jsem slušná... uklízela jsem si po sobě, nikdy jsem nic moc nechtěla, a přesto mě neměla ráda, vesměs jako mého tatu. Mám chuť si to hodit.
Víte to, že mě nemá rádo okolí mi je jedno. Ale bolí to v rodině. Vlastně... mám dojem, že po tátovi jsem nezdědila jen výbušnost, depresi, ale i to že jsem černá ovce. Bude mi 19 a brečím tu jak malá holka, tak moc bych si přála být oblíbená jako ostatní členové rodiny. Třeba sestřenka... synovci. Maj všechny omotaný okolo prstů. Jediný kdo mě měli opravdu rádi byli dědové... oba jsou mrtvý. A z mé milované babičky ( z mamky strany) se stala nekompromisní kuřačka, která si dá raději cígo.

---

Vím, že mě spousta lidí miluje. Tata, mama... ale ja teď cítím jenom ten chlad... to že mě nikdo neměl nikdy rád...

View more