Dobří Andělé Neexistují

Dávám sem jeden, jeden, asi poslední díl.
.
87. Díl
Ani stevard ani já jsme neuznali za vhodné odpovědět, ale já se prostě musela alespoň potichu uchechtnout.
"Háháhá," utřel si Michael hřeben ruky vodu z obličeje. "Sama dobře víš, že by se mi nic nestalo."
"Já musela," pokrčila jsem rameny. "Síla zvyku. Ono si totiž nejde hned zvyknout na vyjímečnost, víš?"
"Chápu, někdo nezvládne být od začátku vyjímečný," zakřenil se a pokračoval, "řekni mi prosím ještě jednou co jsi viděla."
"Dva lidi," napila jsem se čaje, "vlastně tři. Co to znamená?"
"Viděla jsi svou světlou budoucnost." Výraz tváře mu okamžitě zvážněl.
"Já budu mít dítě?" Nervózně a zárověň vystrašeně jsem se pokusila o chabý smích.
"Ty máš dítě," pohladil mě láskyplně po břiše, které bylo pořád stejné a rozhodně nevykazovalo známky těhotenství.
"Jsi idiot," nezmohla jsem se na nic jiného a nedůvěřivě si změřila postavu.
"Á, hormony se probouzejí," rozhodil jednoduše rukama.
Zub pochybností mi vrtal v hlavě a bylo jen na mě jestli ho nechám vyhrát nebo s vymyšleným dítětem elegantně vytřu podlahu.
"Nesváděj to na hormony, nejsem těhotná," zavrčela jsem.
"A co? Mám uznat, že jsem idiot?"
Na to se nedalo nic, čím bych vyhrála říct.
"A s kým mám teda to dítě?" zvědavost ve mě pomalu vítězila a já se chtěla dozvědět něco málo o "otci". Samozřejmě jsem to pak chtěla otočit a omlátit mu to o hlavu.
"Nene," zamlaskal, "otázky až potom. Teď se zadívej ještě jednou." Znovu si mě k sobě přitáhl.
"To už máme snad za sebou, ne?" zamručela jsem.
"Uvidíš něco jiného, něco co tě snad přinutí mi věřit," mikroskopicky kývl hlavou a pohybem ruky sundal stoleček ze sedačky vedle nás. Letuška totiž právě rozvážela jídlo.
"Ježišmarja!" rezignovaně jsem protočila oči a znovu udělala, co po mně chtěl. "A neomdlíš?" Ještě jsem si rýpla.
"Ne, negativní energie mě nevyčerpává."
"Okey," pokrčila jsem rameny a položila mu ruku na dokonalou tvář. Tentokrát to bylo zrychlené.
Před obrovskou přírodní katastrofou utíkala postava v podivném potrhaném plášti. Děsivou scénu doprovázel hladový řev dítěte a prudké oddychování vyčerpaného běžce. Kulisa bouřky se změnila, všechno bylo jinak. Ubohou trosku nepronásledoval přírodní kalamita, ale šílená žena. Rozzuřená, s zrzavými neposlušnými vrkočemi a krátkými rozevlátými šaty. Krvelačně se smála a pomalu se přibližovala k muži s brečícím dítětem. Když se na chvíli běžec obrátil, poznala jsem ho. Ta tvář.
"Dominik," zašeptala jsem se španělským přízvukem a odvrátila zrak.
"Tak co, už mi věříš?" Chytil mě za ruce. "Viděl jsem to samé co ty. Ten muž byl Dominik a krvelačná potvora ty. Dítě, se které Dominik běžel je tady." Pohladil mě po břiše.
"Miku!" Náhle jsem se rozbrečela a padla mu do náruče. "Já ho nechci, já nechci dítě!" Vzlykala jsem mu na hrudi a nechávala se neobratně hladit.
"To dítě se nesmí narodit, dokud máš v sobě tolik síly. Zdědilo by ji a Dominik získal." Uvažoval nahlas a natáhl se pro kapesník.

View more

Nevím jestli tě to uklidní, ale nemám v plánu do příběhu č. 2 dávat nějaké nadpřirozeno. Vlastně ho chci napsat úplně jinak. Nebude ho vyprávět určitá osoba spíš já jako nestraný pozorovatel. Tak doufám, že se vám to bude líbit.
Jinak moc děkuju a přidávám další díl. :)
.

---

86. Díl
"Vypni ostatní smysly," bez mrknutí na mě dál čučel.
"Tak mě pusť." oplácela jsem mu dlouhý pohled a byla rozhodnutá neuhnout. Nesoustředila jsem se na to, abych v něm něco viděla. Ani jsem to vidět nechtěla. Možná jsem se bála, co v něm spatřím.
"Bolestí se koncentruješ." procedil mezi zuby, konečně mrkl a zmáčkl mě silněji.
"Au!" Pípla jsem a konečně se pokusila v něm něco objevit.
Neodpověděl. Chtěl mě nechat soustředit se a nerušit.
Chvilku jsem viděla jsem mlhu. Po chvilku, za necelých pět vteřin se začalo "vyjasňovat". Spatřila jsem pár, dva mladé lidi v objetí s miminkem. Černovlasého chlapíka s lehkým náznakem vousů na tvářích, nápadně podobného Michaelovi a strhanou, ale přesto evidentně šťastnou ženu žmoulající malý usmívající se uzlíček.
"Asi právě sleduju nějaké manžele s děckem," potichu jsem zašeptala. Jako kdybych mohla vidinu vyplašit. Michaelův rozklepaný a co nejpomalejší dech mě šimral na krku, ale nenechala jsem se rozptýlit.
Muž ani žena se k sobě příliš neměli, pouze je spojovalo malé dítě.
"Myslím, že nejsou zamilovaní. Pouze mají dítě." mluvila jsem dál polohlasem a informovala Mika o všech změnách, které nastaly.
"Pokračuj," utahaně vzdychl a ještě víc otevřel oči.
"To dítě roste, jde do školy. Rodiče se drží za ruce." přivřela jsem oči ještě víc. "Jsou na dovolené. Jen máma s tátou a jsou po čtyřicítce. Líbají se na pláži a táta je pěkný prase."
"Promiň!" Vydechl a znenadání omdlel.
"A sakra!" Jemně jsem ho klepala do tváří, aby otevřel oči. "Letuška! Rychle!" vypískla jsem anglicky a dál se Mika pokoušela probrat.
"Už jsem tu," přiběhl neochotný stevard a zženštile kolem sebe mával rukama.
"Klid!" okřikla jsem ho/ji. "Vodu!" Začala jsem pomalu propadat hysterii a cítit, že bez něj jsem absolutně v pytli. Stevard přikývl a komicky odběhl. Za normálním okolností bych se i smála, ale už druhé bezvládné tělo v mých rukou mi nedovolovalo se soustředit, natož se smát. Lidé si začali něco šeptat a šťouchat do sebe, ale mně to bylo totálně jedno. Šlo mi jen o to, ho zase probrat.
Za pár vteřin se objevil se sklenicí studené vody a pohotově mu ji chrstl přímo na obličej. Bylo mi jasné, že Mikovi se nic nestane, protože jak on sám říká: "Jsem chyba a se mnou mají problémy i ti rádoby lepší, tak mě tohle přece nezabije."
Voda s lehkým šplouchnutím dopadla Mikovi přímo na nos a probrala ho.
"Co to děláš ty kreténe?!" Vyštěkl Michael a zprudka se posadil. "Co si to vůbec dovoluješ?!"
"Klid Mickey, omdlel si," konejšivě jsem na něj promluvila a chtěla ho tím uklidnit.
Ještě jednou zavrčel něco o tom, že si jako občan Spojených států může omdlívat kde chce a takováhle nula na něj rozhodně nebude lít vodu, která si určitě prošla jeho trávicím traktem.

View more

85. Díl
"Tak jo, kde jsme to zkončili?" notně a zhluboka se napil hořké wisky.
"U toho, že jsi absolutní děvkař?" trošku jsem si ustrkla zeleného čase a zakřenila se.
"S tím už jsme snad zkončili, ne?" dopil do dna skleničku a zakřenil se, jak je hořké.
"Asi ano, ale můj názor na tebe to rozhodně nezmění." nastavila jsem mu kelímek a cinkli jsme si. Objednala jsem mu ještě jednoho, měla jsem totiž v plánu ho zlít jako dogu, a pak z něj vytáhnout, co se děje. Je teď celý takový divný.
"Díky," oddychl si a statečně do sebe kopl dalšího panáka alkoholu.
"Ještě?" zeptala jsem se, i když už jsem znala odpověď. Tak jsem znovu mávla na číšnici. Letuška už přesně věděla, co po ní chci, a tak už se připravovala každé dvě minuty s flaškou alkoholu 10 metrů od nás, aby to nebylo tolik nápadné. Začala jsem si objednávat další a další čaj, abych zbytečně pomalu ožírajícího Michaela nerozptylovala.
Po deseti panácích začal projevovat jakési známky opilectví a já vycítila vhodný čas začít se ptát.
"Hele, Michaeli, co máš teď v plánu?" pokusila jsem se nepřesvědčivě napodobit podnapitý stav a herecký výkon jsem zakončila ospalým, pomateným zamrkáním.
"Naučím tě vše potřebné a," rozesmál se Mike, až mu upadla sklenička. Stevard ochotně přispěchal a nepořádek uklidil. "A vyspím se s tebou!" Vyrážel ze sebe v záchvatu smíchu a plácal se do stehen.
"Jo-jo?" vykoktala jsem stejným tónem a zpozorněla. Polkla jsem a znovu pokračovala v hraném opilectví. "To bude teda dobrý." Vypískla jsem a nervózně mu sáhla na třísla. Když už přece chci něco "dokázat", musím tomu přece něco obětovat a překonat sama sebe. Asi ne v tomhle případě, ale stejně.
"Mrňousi, prober se," chytil mi jednou rukou obě zápěstí a podíval se mi tvrdě do očí. Jeho přátelské oči nebyly najednou milé a upřímné, ale tvrdé a neoblomné. "Pošetilá, jsi pošetilá a naivní. Myslíš, že bych se nechal opít z pár panáků? To mě ještě neznáš." stiskl mi je pevněji.
"Pusť mě!" střelila jsem po něm ještě tvrdším pohledem a pokusila se mu vysmeknout.
"Nic špatného ti nechci udělat, věř mi." nepustil mě a zároveň ani nazmáčkl. Držel mě pořád stejně pevně.
"Pusť mě!" štěkla jsem.
"Uděláš pro mě něco?" Zeptal se a aniž by čekal na odpověď pokračoval. "Zaměř se na mé oči a přečti mi, co tam vidíš." Dlouze mrkl a dal svůj obličej blíž k mému.
"Jsi ožralej," odvrátila jsem hlavu a napnula svaly v rukou, jestli se mi náhodou nepodaří osvobodit se. Samozřejmě, že ne.
"Neutralizace alkoholu," ukazováčkem mi bradu otočil zpět k němu. "Třeba se to taky naučíš," pronesl, jako kdybych byla nějaký podřadný druh. Přitom já jsem chyba stejně jako on.
"Mě zhipnotizuješ." také jsem dlouze ironicky mrkla.
"Ne, a teď dělej." na první pokus se mu podařilo zmáčknout bolestivý bod na zápěstí a začal na něj mírně tlačit. Sykla jsem a zadívala se mu do černých očí.
"Nic nevidím," řekla jsem hodně nabručeně a přivřela oči, takže byla vidět jen malá škvírka.

View more

Jo děkuju :) od někoho, komu je 17, to potěší :) děkuju! ❤️
.
84. Díl
Levou rukou mě lehce hladil a pravou mi dal na krčí tepnu, kde ji jen tak nechal.
"Hm," zabručela jsem a začala obě letky porovnávat.
"Líbí se mi," po půl hodině konečně prolomil ticho a konečně promluvil. Celou dobu mě nepřestal hladit.
"Co?" zavrněla jsem a doufala, že řekne něco pěkného.
"Ten tvůj život," chytil mě za zápěstí a začal nahmatávat tep. " stačí tady přerušit a je konec..." Přejel pomalu a s prožitkem nehtem oblast tepny na zápěstí.
"Ty jsi úchyl, viď?" Vyškubla jsem ruku. "Co se to teď s tebou děje? Fylozofuješ na letištích, mačkáš mi ruku. Upřímně, víc si se mi líbil jako děvkař a ožrala. Teď už jsi moc jako Dominik." Otřela jsem si obličej.
"Ožrala rozhodně nejsem. A řekni mi, kdy jsi mě viděla jít s nějakou holkou? Bianca se nepočítá."vyklonil se do uličky, jako by někoho hledal.
"Míša... Koho zase hledáš?!" šťouchla jsem mu do ramene. Už se zase začínal pomalu vracet do svého starého Já. Bohužel jenom tím, že už jsem ho zase chtěla zabít.
"Ty o tom víš?"
"Jo."
"To sem snad ani nebudeme motat, to jsem byl totálně namol a navíc, já nemůžu za to, že je Michaela děvka, která dá každýmu." Trochu zvýšil hlas, i když se snažil působit klidně. Je to přece můj ochránce, učitel a samozvaný vzor.
"Není."
"Ale je, hrála v super lechtivém fimu," pohodil hlavou, "větší děvka už je jen Bianca a ještě pár holek, těm nebudu kazit reputaci," a mávl na letušku, která se celou dobu věnovala všem ostatním a na nás úplně zapomněla.
"Ty si nepamatuješ jejich jména, že ne?" stejně jsem pohodila hlavou a zapnula si i Michaelovi pás, protože letuška už byla nebezpečně blízko a varovný signál nad hlavou nám pořád svítil.
"Vy jste ale krásný pár," objevil se místo krásné letušky odpudivý transexuál v sukni a lodičkách.
"Taky jsme na líbánkách, že jo?" Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na tvář.
"Ano. Miluju ho." Nastavila jsem mu tvář a nechala jeho jemné rty obtisknout na obličej.
"Moc vám to přeju," ne příliš přesvědčivě se zakřenil transsexuál a nabídl nám pití. Objednala jsem si zelený čaj s citrónem a Michael dvojitou wisku s hromadou ledu.
Slečna stevard donesla vše do dvou minut a na muže velice elegantním krokem se vzdálila k ostatním letuškám.

View more

83. Díl
"Jsem tady," skočila jsem před něj a roztáhla ruce.
"Víš, co je na vás zajímavého, mrňousku?" Začal fylozofovat, aniž by o mě projevil sebemenší zájem. "Ten váš věčný spěch. Pořád někam utíkáte, jakoby vám mělo něco uniknout," poplácal si na stehno a svraštil čelo.
"Tobě se to řekne," ušklíbla jsem se a posadila se mu na nohu, "Ty tady strašíš už několik tisíc let." Objala jsem ho kolem krku.
"Ale stejně. Pamatuju si dobu, kdy jsem vládl. Nikdo nikam nespěchal, lidé na sebe byli milí a navzájem se respektovali." Ukázal bradou na pána s telefonem u ucha, který hrubě prorážel skupinku klábosících babiček.
"Za čím se tak všichni honí?" pronesl řečnickou otázku a promnul si bradu.
"Ale prosim tě," mával jsem rukou, "uletí nám letadlo." Zvedla jsem se a pokusila se ho postavit na nohy.
"Máš pravdu, mrňousku, přijdu na to jindy," vrátil se zpět do reality. "Odnes ty klíče prosím zpátky. Já se zatím očistím."
Zpustil záhadný program čištění sebe sama a mě nechal jít vrátit v Holandsku klíčky.
"Tady vracím." Zpustila jsem na paní anglicky a nenápadně se vytratila zase zpátky za Michaelem.
"Vidíš, že jsi to zvládla," otevřel oči a nechal poslední kousíčky špíny zmizet do neznáma.
"To jo," zabručela jsem s znovu se nechala bezpečně převést přez celníky až k letadlu.
Vlezla jsem ruku v ruce do druhého patra luxusního letadla a nechala se posadit na místo u okna.
"Děkuju," posadila jsem se a vzala si nabízený horký ručník. Mike si ho utahaně hodil na čelo a rezignovaně vzdychl. Vesele jsem se ušklíbla a začala ho jemně šťouchat do břicha.
"Sakra, proč si se musela změnit? Mohla jsi mi tady vyčerpaně funět na rameni a spát," zamumlal přetáhl si osušku přes oči.
"Nespi, ty taky přece nepotřebuješ spát, ne?" rýpla jsem do žeber a položila si bradu na jeho svalnaté břicho.
"Nepotřebuju, jenom jsem se naučil relaxovat," posadil se a ručník mu sjel na zem.
"Vidíš to peříčko?" vytrhl mi jedním škubnutím bílé brko z pravého křídla.
"Jau," otřásla jsem se a kývla jako odpověď na původní otázku.
"Z toho se dá vyčíst spoustu věcí," promnul ho mezi prsty a pokračoval, "tvar, jemnost, pravidelnost jednotlivých peříček, půdoris křídel, jako celku, to všechno vypovídá o nositelovi." řekl, aniž by se podíval jinam než na věc ve svých prstech.
"Dá se z toho zjistit jakého je druhu, jaký je, jak je mocný a hlavní přednost při letu, jak je rychlý... Stačí jen umět se dívat," podíval se mi na ruku a pomalu do ní vložil předmět. Složil ji v pěst a zmáčkl.
"Nauč se vše, co můžeš a udělej správnou věc, prosím," položil si mou hlavu na rameno a objal mě.
"Jo, jasně," prohrábla jsem palcem "chloupky" na peříčku a ani ho pořádně neposlouchala. Naprosto mě zaujalo, že z křídel se dá zjistit tolik věcí.
"Že to uděláš, prosím," jemně mě stiskl a cítila jsem, jak do mě zabořil pohled.
"Jo, jasně," nevzhlédla jsem k němu a vytáhla Dominikovu letku z pod trika.
"Děkuju," políbil mě do vlasů a odvrátil hlavu.

View more

Ano, je to blbost. Je naprostý nesmysl, že by někomu narostla křídla a žil přes 2000 let... To uznávám.
To, že tu "pořád" píšu prosby či děkování:
Snažím se být aktivní a být k Vám fér. Říct Vám, že zrovna psát nemůžu. Sama nemám ráda, když čtu nějaké příběhy, které jen tak z ničeho nic zkončí a autorka se už neozve. Snažím Vám věnovat maximum svého času, a proto je přece samozřejmné, že to někdy nevyjde.
Btw. Jak ty víš, že si nedokážu udržet sledování? Musím uznat, že dedukci nebo představivost (říkej si tomu jak chceš) máš docela dobrou. Je zajímavý, co všechno si nevymyslíš z pár proseb a minimumu děkování. (Těch děkování je tu opravdu tragicky málo, tak Vám to při 300 sledujících vynahradím a pošlu Vám pár likes nebo otázek).
K mému životu:
Na začátku, jsem se zasnila a představila si svůj život, kdybych neměla mamku a přestěhovali jsme se. Jak už jsem psala (je to někde u nějakého dílu), pak se to nějak zvrtlo a ocitla se v tom křídla, magie a mystery.
JE TO CELÉ VYMYŠLENÉ, ŽÁDNÉ SKUTEČNÉ PRVKY, SVĚT V PŘÍBĚHU JE TOTÁLNĚ VYSNĚNÝ, nevím, jak vypadá letadlo první třídy nebo tak.
Ano, je mi třináct, ale to neznamená, že jsem špatná nebo že jsem "typická" mokrá třináctka.
Klidně bych ti tady vyšvihla delší slohovku, ale jsem moc líná a přijde mi to zbytečné.
Mimochodem, jsem ráda za tuhle otázku/hate/kritiku. Asi to zní divně, ale je to tak. :)
.
MÁM VYMYŠLENÝ NOVÝ PŘÍBĚH, TAK HO ASI ZAČNU ZVĚŘEJŇOVAT SPOLU S TÍMHLE. CHCETE? NAPIŠTE MI PROSÍM DO OTÁZEK (nebudu odpovídat). Nechci Vás odbývat jediným dílem denně, a navíc příběhu, u kterého už mi docházejí nápady na pokračování.
Tak napište! :)
Vaše T.

View more

Teď :)
Konečně se vám hlásím :) Moc mi chybělo něco psát a dělat. :) Doufám, že se na mě naštvalo jenom těch pár anonymů :) a budete pokračovat ve čtení :)
Další díl je na světě!
.
82. Díl
"Děkuji vám, stevarde," povýšeně si ho změřila a sedla si na sedadlo v uličce.
"Není zač slečno," rozevřel si noviny a "zapl" si pás. Udělala jsem vše podle jeho vzoru a začala mu přes rameno louskat nějaké zprávy v azbuce. Po deseti vteřinách mě to přestalo bavit, protože jsem se nehnula ani o slovo, a tak jsem si jen položila hlavu na jeho pevné rameno a slastně vdechla jeho vůni.
"Klidně spi mrňousku, teď můžeš být chvíli v klidu," nevzhlédl od novin a otočil na další stránku.
"Neboj, mám toho dost," dlouze jsem vydechla, na chvilku se zvedla a roztrhla pytlík se slabou dekou přede mnou.
Jen se ušklíbl a zatáhl okénko. Vůbec ho netrápilo, že se to nemá.
"Své moci podle mě trochu zneužívá," myslela jsem si, ale nedovolila si cokoliv namítnout. Třeba stahoval něco jiného, přece jenom, odhadovala jsem jen podle sluchu, co se děje.
"Dobrou noc," popřál mi a natáhl si nohy.
"Díky," zavrněla jsem a konečně začínala usínat. Kolem nás chodily letušky a předváděli, co dělat při havárii. Michaela to vůbec nezajímalo, a tak to dával letuškám hodně najevo. Rozhlížel se kolem sebe a hlasitě šustil novinami. Letušky ho nevnímaly (jak jim to sám poručil) a dál šveholily o záchranných vestách pod sedadlem. Za chvilku jsem usnula. Zaslouženým a hlubokým spánkem.
.
"Spíš?" Strčil do mě Mike hlavou. Hlavou proto, že mě nesl.
"Co, co?" Chraptěla jsem a mrkala, abych trochu zaostřila na okolní svět.
"Jsme na letišti v Amsterdamu, v 18:15 nám letí další letadlo, a protože teď máme dostatek času, dojdeš si dát sprchu do salónku." Vysvětlil mi, co teď budu dělat a spustil mi opatrně špinavé nohy na zem.
"Jasně," otupěle jsem se postavila na vlastní nohy a hlasitě zívla.
"Tak pojď," vytáhl ze stojanu na chodbě nějakou vyzitku a vtlačil mě do stříbrných, neprůhledných dveří. Ukázal paní kartičku a holandsky požádal o klíčky do sprchy.
"Ty umíš holandsky?" Zeptala jsem se a vzala si nabízený klíč.
"Ne, jenom pár základních frází." Dovedl mě před další dveře a sám se posadil na lavičku před nimi.
"Aha," odtušila jsem, "za dvacet minut mě tady máš jako na koni." Zamávala jsem mu a vlezla dovnitř. Až tam, při pohledu do zrcadla, jsme teprve zjistila opravdový rozsah škod. Divila jsem se, že mě ještě někde nenechal. Měla jsem mastné, slepené a hrubé vlasy, nevyčištěné zuby, špinavé celé tělo a normálně bílá křídla pošpiněná béžovým pískem a kamínky.
"No, do háje," vyndala jsem si z vlasů kus řasy. Nedivila bych se, kdyby ze mě vypadla třeba rybička.
Umyla jsem se, vydrhla zase už bělostná křídla, vyčistila zuby nelidsky tvrdým kartáčkem a konečně se zbavila soly ve zničených vlasech. Po půl hodině jsem vycházela jako úplně jiný člověk. Usmála jsem na Mika, který zaujatě pozoroval spěchající dav lidí kolem nás a mě si ani nevšiml.

View more

Děkuju! :)
.

---

81. Díl
"Potřebuju se dostat rychle do salonků pro druhou třídu, odbavíš mě co nejdřív, prosím?" zašeptal ji do ucha a pohladil po tváři.
"Pojď za mnou, Justine," tiše vstala a za ruku ho vedla někam dozadu. Mike se na mě otočil a výrazně na mě jedním okem mrknul. S velkým povzdechem jsem protočila oči a následovala ho.
"Pojď mrňousku, ona nás odvede přes odbavení..." řekl a naznačil rukou, abych už šla.
Bianca elegantně kroutila boky, pohazovala hustými vlasy a úspěšně sváděla Mika. Michael slintal a tajně pokukoval, co jako na to řeknu. Jen jsem odfrkla a odvrátila oči. Ta barbie mě začala docela štvát. Ne, že bych žárlila, to já přece nikdy.
"Díky zlato," pohladil ji po dokonalém pozadí a Bianka se zahihňala.
"S těmi pasy si nedělej strarosti, něco vymyslím," zamrkala otravná koketa a vrátila se "tajnou" chodbou zpět.
"Pa," rozloučil se, chytil mě za zápěstí a táhl do obchodů, co jsou na letištích.
"Tak vybírej, máme už jen dvě hodiny," mrkl na imaginární hodinky na ruce a zastavili jsme před Victoria's Secrect.
"Tady je to tak drahé, to nemůžem," bezradně jsem rozhodila rukama. Samozřejmě, že se mi VS oblečení líbí, ale je to zbytečný.
"Musíme, má to díru na zádech a ty to potřebuješ," strčil mi loktem do křídel.
"Máš pravdu," uznala jsem a šla s ním vybírat trička s odkrtýma zádama a nějaké pohodlné a volné kalhoty.
Nebudu vás nudit řečmi o tom, co všechno se stalo než jsem si vybrala jedno tričko a tepláky, kolik měl u toho keců a co všechno jsem si musela na jeho zaručené doporučení vyzkoušet. Shrnu to tak, že jsme po hodině vycházeli s prázdnou taškou a já poloprázdnou kapsou. Chtěla jsem si to totiž zaplatit sama, když se o mě tolik stará.
"Moc pěkný," důkladně si mě prohlédl a zastavil se u bosých nohou.
"Ještě boty," zakroutila jsem palcema.
"Tak ještě do Nike," povzdechl si, "jak já nesnáším holčičí nákupy..."
"Díky," vyšla jsem po deseti minutách s šedými teniskami na nohou.
"Moc pěkný, mrňousku," znovu mě ironicky pochválil a dál už mě neřešil.
"Kolik máme času?" zeptala jsme se ještě a chytla se ho za ruku.
"Prosim tě, takovou tě neznám," ohrnul spodní ret a zvedl naše spojené ruce.
"Tak tolik máme času?"
"Přesně akorát," mrknul se své neviditelné hodinky a zamířil se mnou k letadlu. Prošli jsme chodbou, kolem poskoků jsme tajně prolezli (Bianca si asi vyměnila s nějakou svojí kámoškou službu a tak nás bezpečně propustila až k letadlu. Tam už jsem se bála, přece budou chtít ukázat palubní vstupenky.
Ale to bych s sebou nesměla mít Mika, aby něco nevymyslel. Jednoduše poručil letušce, že nic u nás vidět nepotřebuje. Tak nás s úsměvem poslala sednout a nabídla nám noviny. Michael si vzal všechny druhy, bylo mu jedno, že jsou v Angličtině, Ruštině nebo Holandštině.
"Vítej ve druhé třídě holandské letecké společnosti KLM, pohodlně se usaď a vychutnej si let do Amsterdamu," zaparodoval letušky, říkající pořád to samé a povolil si maximum pásek.

View more

Děkuju! :) a je tu jubilejní 80. Díl! :) všem vám děkuju za podporu! :)
.
80. Díl
"Neboj, ty jsi si ještě nevšimla, že my, Ti jiní, skvěle ovládáme manipulaci lidí?" zašklebil se a začal hledat parkovací místo u nějakého obchodního domu.
"Máš pravdu." uznala jsem a chystala se vystoupit.
"Jdeme na letiště, tak si vem všechny věci." zadržel mě ještě a vytáhl klíčky ze zapalování.
"Dobře." vzala jsem si všechny peníze a doklady, co jsem měla u sebe.
"Jdeme?" vzal klíčky, rozmáchl se a zahodil je daleko na silnici.
"Jsi blbej?" vyvalila jsem své malé oči.
"Ne, už to nebudem potřebovat." Pokrčil rameny a vydal se směrem k hangáru letiště.
"Jak nebudem potřebovat?" rozběhla jsem se za ním.
"Prostě nebudem," znovu pokrčil rameny a nabídl mi rámě.
"Dobře, dobře. Budu ti už zase věřit." chytla jsem se ho a zamířili jsme k letišti.
Musela jsem vypadat opravdu příšerně. Dlouhé, zacuchané vlasy mi "splývali" v cuchancích po ramenech od soli. K tomu potrhané smradlavé plážové šaty od soli, písku a prachu. Vedle Mika, který byl dokonalý jako vždy, jsem musela vypadat zadedbaně a příšerně... Že mě někde nenechal, bylo to opravdu strašné.
"Věř," poplácal mě druhou rukou po dlani a zadíval se na lidi okolo nás. Všichni si nás podezřele moc prohlíželi.
"Ku*va s křídly a nějaký elegán. To je strašný, že se ani jeden nestydí!" šeptali si lidé okolo nás a zhnuseně si nás prohlíželi. Otočila jsem hlavu, abych zjistila, odkud to jde. Nic. Šum nepřestával. Dokonce se mi zdálo, že nabývá na intenzitě. Z dvou otravných hlasů, se rázem stalo 20 hlasů, 40, 100!
"Miku," zmáčkla jsem mu ruku a zabořila do něj pohled.
"Manipulace," sykl a pustil mě.
Představila jsem si sama sebe v riflích a košili a soustředěním zavřela oči. Šepot se jako na povel od základu změnil.
"Ty jo, já už jsme se vážně zbláznil. Kde je ta šlapka?" šuměl dav a nepřestal ani na chvilku šveholit.
"Miku, pomoz mi," upřela jsem do něj zrak.
"Poběž, a nepřestávej se soustředit." zašeptal mi do ucha a čapl mě za ruku. Vyrazil směrem hlavní aula a dál mě za sebou vláčšl jako hard.
"Co-co- co nemám pře-pře-stat?" funěla jsem v běhu, kterému se ani tak říkat nedalo.
"Máš košili, máš košili, jasné?" zastavil na přede dveřmi a počkal až se uráčí otevřít.
"Co se to stalo?" začala jsem si zběsile třít spánek a klekat si.
"Jsi normální? Proč jim lezeš do hlavy?" ne příliš mile se na mě zeptal a sklonil se ke mně.
"Ale já to nedělám." uraženě jsme se ohradila a vstala. Hlasy zmizely.
"Ne?" nedůvěřivě si mě měřil.
"Ne," vstala jsem.
"Teď nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva," chytil mě za ruku a vedl k odbavení.
"Špatná, nelíbí se mi to," odtušila jsem a poslušně ho následovala.
Zasmál se a dal mi Dominikův starý pas.
"Odteď je tvůj, vnuť ji to," rozevřel svůj a podal ho slečně za přepážkou.
"Ahoj Bianco, rád tě vidím," vstřícně se usmál na pohlednou tmavovlasou dívčinu a naklonil se za přepážku.

View more

Je mi 13 :)
Je mi to trapné pořád děkovat, ale já musím. :) DĚKUJU! ❤️
.
79. Díl
Já okamžitě vybuchla upřímným hlasitým záchvatem smíchu a začala z toho dostávat křeče do bránice. Ono je to hrozně vtipný, když absolutní drsňák, kterému dělá problém vás normálně položit na zem, švitoří a posílá do telefonu vzdušné pusinky nějakému své opilecké lásce.
"Co je tady k smíchu?" krvelačně se na mě podíval a kousl se do rtu, abych neviděla, že i on se směje.
"Doufám, že byla alespoň hezká," začala jsem se pomalu uklidňovat a bylo vidět, že ani Michael už se nemusí tolik ovládat.
"Je, blondýna, modrooká, pěkná postava, inteligence nic moc, ale to nepotřebuju." zakřenil se a předjel auto před námi.
"Aha..."
Dál už jsme mlčeli, každý jsme měli podmět na přemýšlení .
"Hele, kolik je?" prolomila jsem ticho po několika minutách ticha.
"Půl devátý. Máme ještě dostatek času." podíval se na své imaginární hodinky na ruce.
"Jak to víš?"
"Vím." odpověděl prostě a zabočil na cestu s ukazatelem letiště.
"Přišla ti SMSka," řekl jsem narážkou na zavybrování telefonu v Mikově kapse.
"Nepovídej," odtušil, "Přečti mi ji prosím."
Podal mi z kapsy mobil a předjel další auto. Tentokrát už kamion.
"Ahoj Mickey," podívala jsem se na něj, "Ona ti vážně říká Mickey?" znovu jsem se rozesmála na celé kolo.
"Čti dál," plácl mě přes stehno. Zjevně neměl na můj smích náladu.
"Ahoj Mickey, kdy se zase uvidíme?" odklonila jsem si mobil od obličeje, "Mám číst dál?"
"Tam by nic být nemělo." podíval se na mě a rukou mi displej strčil zpátky před oči.
"Uvidíme? Něco ti posílám v příloze, tak se na to podívej, bude se ti to líbit, papa, M."
"Aha, Mi- no to je fuk, mi něco posílá, dej mi ten mobil prosím."
Dala jsem mu mobil do ruky a začala si představovat, co mu asi tak Neznámá může posílat.
Nejdřív se uculoval, ale pak svraštil čelo.
"Co se děje? To je má až tak hezký?" strčila jsem do něj loktem.
"A sakra!" vyhodil mobil z okna a ten se roztříštil o silnici.
"Co to děláš?! Byly v něm naše letenky!" právem jsem se zhrozila, protože právě zahodil náš útěk do zahraníčí.
"To už je jedno, v té příloze byl program na sledování a já si ho blbec pustil do mobilu. Bojím se, že Michaela pracuje s Dominikem."
"Cože?" zakroutila jsem hlavou nad jeho nepravděpodobnou a velice směšnou teorií.
"Michaela, možná, že s ním pracuje. Tenkrát v baru se nechala stršně lehko sbalit."
"Míša? Ta, jak si s ní první noc spal?" znovu mě jeho myšlenky a úlety dostaly.
"Míša? Jo, to je ta Michaela. Jsme docela v háji. Jestli ten zasranej program stihl odeslat naši polohu tak jim bude hned jasné, že oba žijeme." zmáčkl pevněji volant a prudce uhodil do čelní desky. Chtěla jsem ho zadržet, protože to auto není jeho, ale pak mi došlo, že by to bylo stejně nejspíš na nic.
"Aha."
"Ale budemem doufat, že o nás ještě neví..." dlouze vydechl.
"Snad ne, ale co bude s letenkama?"

View more

Děkuju! :)
.
78. Díl
"Máme, proč?"
"Pojedeme tím autem a můžeš vzít nějaké peníze, že jo?"
"Vezmu," popotáhla jsem.
"Tak na co čekáme?" usmál se a zacloumal mnou. "Jdeme, než nám uletí letadlo!"
"Dobře," přemohla jsem melancholickou náladu a začala odemikat trezor za gaučem. Vytáhla jsem zlaté hodinky po baičce, svůj pas, nějaké kreditní karty a svazek eur a dolarů.
"To by mohlo stačit, ne?" zamávala jsem mu vějířem bankovek před obličejem.
"Ty jo, to není málo." vzal mi zlaté hodinky a navlékl mi na ruku.
"Není..." pořád jsem se koukala na zlaté hodinky.
"Kde máte teda to auto?"
"Nemám si ho půjčovat, je jen pro případ nouze." nebyla jsem si jistá, jestli je to úplně dobrý nápad. Táta byl na to auto vážně hrozně upjatý.
"Tohle je případ nouze."
"Máš pravdu, je tam," chytla jsme ho za ruku a táhla zadníma dveřma ke garáži.
Otevřela jsem dveře a na vyleštěný kabriolet dopadl slabý proužek světla.
"Pěkný auto," otevřel dveře a zpod sedačky vytáhl klíček. Strčil ho do zapalování a na první pokus nastartoval.
"Nasedej, ne?" otevřel mi dveře a sám se připoutal.
"Ještě ne! Nejdřív se usuš," hodila jsem po něm ručník z nějaké zaprášené poličky.
"Nepotřebuju," namyšleně pronesl a přejel si dlaní celé tělo. Voda se jako kouzlem vypařila a jediné, co prozrazovalo, že se ještě před pár minutama potápěl byly mokré vlasy.
"Jak si to udělal?" otevřela jsme oči a pusu dokořán.
"To se naučíš, a teď už sedej."
"Jasně, kam jedem?" s úsměm jsem nasedla a prsty přejela jemnou karosérii. Jak dlouho jsem v tom autě nejela. Pod sebe jsem si dala ten odporný ručník, abych nic zbytečně nenamočila. Dálkovým ovládáním otevřel vrata od garáže a jemně sešlápl plyn.
"Jedem k mému autu," přijel Michael je svému autu a vystoupil. Otevřel víko od motoru a vyndal nějaké kreditky, svazky dolarovek a telefon.
"Jedem na letiště, na jídlo a nakupovat." nastoupl a podal mi mobil.
"Zavolej prosim tě na letiště a dej mi to," vjel na silnici a namířil si to na dálnici vedoucí k mezinárodnímu letišti.
"Dobře, už prozváním," našla jsem kontakt na nějakou Jessiku Letiště a dala jsem mu telefon k uchu.
"Díky," zahuhlal a dal si mobil k druhému.
"Není zač," zašeptala jsem, abych ho náhodou nevyrušila.
"Á ahoj broučku," ozval se zvesela do telefonu.
"Jessiko, zlatíčko, mám na tebe takovou prosbičku, myslíš, že by si mi byla schopná sehnat dvě letenky do L.A.? Prosím. Moc to potřebuju, je to pro mé dobré kámoše a já na to zapomněl," začal lézt té Jessice do zadku. Dusila jsem se smíchy.
"Jo? Už za čtyři hodinky? Takže ve dvanáct? To je skvělé," rozplýval se do telefonu a mě zatím zabíjel pohledem.
"To víš, že si to někdy zopakujem, poklade, moc mi chybíš, každý večer koukám na tvoje fotky a říkám si, jaká je škoda, že se nevídáme," poslal do telefonu vzdušné pusinky a mě začaly téct slzy smíchu.
Nadiktoval svému úletu potřebné údaje a nechal si letenky poslat SMSkou.
"Papa, beruško, miluju tě!" počkal na odpověď a s otráveným obličejem ulehčeně zavěsil.

View more

Děkuju :) je to strašně hezké, číst takový pozitivní komentář od někoho, kdo taky píše :) děkuju! ❤️
.
77. Díl
"Už tam budem?" nečekala bych, že může být třicet metrů vzhůru taková dálka.
"Počkej, pomůžu ti," přestal nachvíli pracovat křídly a sletěl o metr pode mě, aby mi pomohl.
"Děkuju," vzdychla jsem, docela rychle složila vyčerpaně se svezla do Michaelovi bezpečné náruče.
"Tak teď je tech patnáct metrů na mě," pohodil si mě na rukou a rychlejším tempem vyrazil nahoru. Nedokážu uvěřit, že před pár dny omdlel při pohledu na mojí krev.
"Je to úžasný pocit, děkuju," vzdychla jsem mu do náruče a vděčně se usmála.
"Není zač?" odtušil a opatrně přistál na zemi.
"Pouštím," bez špetky citu mi oznámil a dal ruce od sebe.
"Ne!" vypískla jsem a ocitla se na tvrdé zemi. Jestli mě chtěl probrat, udělal to opravdu dobře. Hned jsem začala vnímat.
"Vstávej, konec slaďáren, jdeme!" chytil mě za ruce a neurvale mě vytáhl zpět na nohy.
"To jsi nemusel..." oprášila jsem od písku a prachu na cestě. Nepomohlo to, protože na mokré věci se to lepí mnohem víc.
"Ale musel, kde jsem nechal ten mercedes?" odvedl řeč a začal se protahovat.
"Někde na cestě." znuděně jsem odpověděla a šla hledat auto.
"Hm," zabručel a následoval mě.
"A nemůže tu být někde Dominik, že ne?" ustrašeně jsem se zeptala. Teď rozhodně nestojím/e o žádné další trable.
"Ne, podle mého odhadu už tady dávno není." pokrčil lhostejně rameny a odcválal k zaprášenému mercedesu.
"A jak to poznáš?" rozběhla jsme se unaveně za ním. Strašně se mi pletly nohy, už jsem se těšila, až si budu moc sednout.
"Cítíš tady někde přítomnost něčeho andělského?" na slovo "andělského" se neznatelně ušklíbl.
"Měla bych?" lehce jsem předsunula hlavu a zadívala se na něj nevýraznýma modrýma očima.
"Neměla, protože už tady není, ne?" mluvil, jako by to bylo všechno jasné. Asi už zapomněl, že on mě ještě nedávno bezvýsledně házel ze střechy, abych se naučila létat. Neuznala jsem za vhodné odpovědět a zasedla jsem na sedadlo spolujezdce.
"Tímhle jezdit nemůžem, to je určitě očipovaný..." ukázal bradou na auto, ve kterém jsem si už začala dělat pohodlý a těšila jsem se na půl hodiny "nerušeného" spánku.
"Očipovaný?" zeptala jsem se se zavřenýma očima. Ani jsem pořádně nevnímala.
"Jo, polez. Měl tvůj táta auto?" otevřel mi dveře a zatřásl mnou.
Táta!" zavřískla jsem, surově Michaela odstrčila až spadl a neohrabaně jsem se rozběhla do domu.
Mike se rychle rozběhl za mnou. Vlezla jsem do budovu, která byla dřív v mým domovem. Mike mě dohnal, chytil mě za rameno a otočil směrem k sobě.
"Jseš si jistá, že ten pohled zvládneš?" upřeně do mě zabodl černé, zase na chvíli ustarané oči.
"Je to můj otec," znovu jsem ho odstrčila a začala prohledávat obývací pokoj, kde se odehrála ukrutná vražda.
"Není tu!" vrhla jsem se i na odhazování dek na pohovce.
"Nemyslel bych si, že je Dominik tak ohleduplný..." kopl do sošky na zakrváceném koberci.
"On ho odnesl?"
"Už to tak vypadá," objal mě kolem třesoucích se ramen. "Hele, máte auto?"

View more

Děkuju :) jsem ráda, že to někdo chápe :)
.
76. Díl
"Zkus to ještě jednou," povzbudil mě a já se rozhodla to udělat znovu. Do teď nechápu, jak mě může někdo tak nestálý jako on, přinutit dělat takovéhle blbosti několikrát za sebou.
"Teď už to dokážeš, mrňousku." vztáhl ke mě ruce.
"Dokážu."
Celý proces jsem se rozhodla udělat znovu. Potopila jsem se a tentokrát už s větší rychlostí jsem vyrazila k Michaelovi nahoru. Vyskočila jsem a odlepila špičky nohou od hladiny.
"Už tě držím mrňousku," chytil mě pod rukama, "Jsi šikovná, jednou možná budeš lepší než já."
"Nebudu." podívala jsem se vděčně na něj.
"Ne, máš pravdu nebudeš." zašklebil se a chytil mě trošku jinak, aby mu to bylo pohodlnější a mě to nebolelo.
"Zkus létat, mávni křídly." řekl a bradou ukázal na bílé perutě na mých zádech.
"Dobře. Už asi vím, jak na to, tak bych to třeba mohla zvládnout." držet 130 kilo živé váhy muselo být i pro Mikova křídla dost těžké, a tak jsem mu to chtěla co nejdříve ulehčit. Udělala jsem to a podařilo se mi mírně poletovat nahoru a dolů.
Nadšeně jsem se smála a zabírala čím dál víc. Třeba se mi vážně podaří vyletět až nahoru.
"Tak takhle jsem tě to měl učit," štastně se usmál a začal mě pomalinku pouštět.
"Já létám! Michaeli, já létám!" nadšeně jsem vřískala a smála se jako šílená. Cítila jsem se jako když jsem se poprvé rozjela na svém prvním růžovém kole, ale akorát mnohem více samostatná a svobodná. Je to skvělý pocit. Představte si ty možnosti, smět se dostat kamkoliv jen budu chtít a kdy budu chtít!
"Jsi moc šikovná," pochválil mě otcovsky Mike a šnečí rychlostí, abych mu stíhala se chystal vyletět nahoru na pevnou zem.
"Ten pocit je neskutečnej! Jsem táááák volná!" roztáhla jsem ruce a stratila rovnováhu. Naštěstí mě Mike chytil a pomohl mi zase zpátky zístat určité těžiště.
"Nečekal bych, že to řeknu zrovna tobě, ale. Poleť za mnou!" nakazila jsem ho svou upřímnou radostí. Z mého malého úspěchu se radoval skoro stejně jako já.
"Letím!" pomalu a trhaně jsem letěla za ním nahoru. Jako správný adoptivní otec se na mě pořád otáčel a ptal, se jestli to zvládám. Funěla jsem a odpovídala jen kýváním hlavy. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak vysilující.

View more

Milý anonyme,
ano už píšu méně, ale pořád přidávám. :) přiznávám, těch pár lidí, co čtou můj příběh si už asi zvyklo na tolik kapitol denně. Ale lidé čtou věci kvůli obsahu, ne? (Tím nechci říct, že je můj příběh něco extra, ale snad chápeš) Ne kvůli tomu, že často přidávají. :)
.
75. Díl
"Promiň," omluvně jsme se zatvářila.
"To nevadí mrňousku, alespoň ti ukážu, co všechno tě možná naučím," usmál se a ze sáčku vytřepal všechnu vodu, co šla.
"Možná?" zděsila jsem se.
"Dokud se nezblázníš, pokud tě nebudu muset zabít nebo ty zabiješ mě."
"Neboj, už jsem si zvykla, že nikdy nic nebude normální. A jak se chceš dostat nahoru k autu?" Ukázala jsem na strmou stěnu, kde se někde nahoře měl nacházet Mikův mercedes.
"Poletíš?" S velkým nádechem ironie mi odpověděl otázkou. "Alespoň uvidíme, jak silná jsi."
"To asi nepůjde."
"Ale půjde. Pochybuju, že tady budeš chtít zůstat sama v rozbouřeném moři," zakřenil se a mávl křídly pro stabilitu.
"Ty mě tu necháš?" chytila jsem ho za rameno.
"Ano, pokud to nezvládneš." lhostejně pokrčil rameny.
"Ale vždyť já vůbec nevím, co mám dělat, nikdy jsem doopravdy nevzlétla, a z vody je to mnohem těžší," začala jsem panikařit a předkládat mu opdstatněné agrumenty, proč to nejde.
"To ti půjde, držím palce!" jako na povel se potopil a plaval zase do hloubky. Po chvilce se jako delfín elegantně vymrštil nad hladinu a díky silným křídlum se dostal z mrazivého a těžkého vodního obětí. Párkrát ještě mávl křídly, aby se dostal do vzdálenosti, kam na něj nedosáhnu a posměšně nade mnou poletoval.
"Není to těžké," zkontroloval si nehty na rukou, aby mi ukázal, že je to opravdu trapně jednoduché.
"Tobě se to říká," mumlala jsem si pro sebe, "Ty jsi měl spoustu času se to naučit.
"Jiná cesta není a dávám ti pět minut." pro důležitost mi ukázal počet času an prstech.
"No, to si děláš fakt už jenom srandu!" naštvaně jsem na něj cákla, ale při mé smůle to na něj nedosáhlo.
"Čtyři a půl," ledově mi oznámil a vylétl ještě trošku výš.
"Já se utopím a ty si budeš muset hledat jinou obět!" přešla jsem na výhružky.
"Nevydírej, máš čtyři minuty. Být tebou, tak to alespoň jednou zkusím."
Ještě jednou jsem zabrblala a ponořila se.
"Hodný mrňousek, není úplně blbej." zaslechla jsem ještě Mikův hlas a začala jsem se dál soustředit na výkon, který mě měl dočasně zachránit. V dostatečné hloubce jsem se otočila přikázala křídlům, aby okamžitě začala splupracovat nebo že je doopravdy nechám useknout a budou mít po srandě. Kupodivu mě poslechla a já začala stoupat. Postupně jsem začala nabýrat rychlost a i přes zavřené oči jsem cítila, že hladina už je blízko. Po Mikově vzoru jsem se vymrštila. Rozhodně ne tak vysoko, elegantně nebo dokonce silně, vpodstatě jsem ani nedostala pas nad hladinu. Nadšeně jsem vykřikla a znovu spadla do moře.
"Šikulka, asi ti to prodloužím o dalším pět minut, mrňousku." usmál se a sletěl trochu níž.
"Děkuju." oplatila jsem mu úsměv a sklopila pohled na vzdálené dno.

View more

Teď :) speciálně pro tebe :)
.
74. Díl
"Jsi připravená?" chytil mě za ruku a dlouze mi pohlédl do očí.
"Asi ano." začala jsem se rozdýchávat.
"Nedělej to víc než třikrát, hrozí hyperventilace a okamžité bezvědomí," zadržel mě.
"Prosim tě," zvedla jsem oči, ale na chvíli přestala.
"Ještě dvakrát se nadechni a chyť se mě." objal mě kolem těla.
"Dobře."
"A nezapomeň vydechovat." připomenul mi ještě jednou velmi důležitou věc a chytil mě pevněji.
Ještě dvakrát jsem se nadechla a přesně v ten moment, když jsem vdechla "všechen" možný vzduch, se ponořil a vyplul z temné jeskyně. Voda se okamžitě projasnila přirozeným slunečním svitem a já hned pocítila jeho blahodárné účinky na psychiku. Měla jsem sice zavřené oči, ale přesto jsem se musela usmát, jak je ten svět krásný. Poctivě jsem vyrovnávala, protože rozhodně nestojím o barotrauma plic a tím pádem o další zbytečné starosti. Na konci jsem už to nemohla vydržet, a tak jsem se mu prostě musela vysmeknout a plavat blíž čerstvému vzduchu a skutečnému slunci, ne jenom těm pitomým žárovkám. Já vím, byla jsem v té zatuchlé jeskyni jenom pár hodin, ale i tak mi to bohatě stačilo a upřímně jsem se tešila na normální prostředí.
Vynořila jsem se a zhluboka se na stejno s Michaelem nedechla.
"Dobrý?" vydechl a zkontroloval mě hlubokýma očima.
"Dobrý..." funěla jsem a zadívala se nahoru na útes.
"Jsem upřímně zvědav, jak se dostane nahoru," pohově se zeptal spíš sám sebe než mě a kouknul se stejným směrem.
"Tak co?" začala jsem plavat něco mezi čubičkou, prsy na místě a šlapáním vody. Pak mě napadlo roztáhnout křídla a přidržovat se jimi. Alespoň budu trošku posilovat, řekla jsem si a pokračovala všema různýma stylama nejednou. Mávat křídly ve vodě je fakt těžký.
"Dostanem se do auta, já se převleču, pak se dojedem najíst, kooupim ti něco na sebe, zavoláme na letiště a pojedeme do L.A." stručně mi vysvětlil svůj následující plán a zkontroloval igelitový pytlík, jestli do něj nenateklo. Nateklo, špatně jsem ho zavřela.
"Je to mokré," zamával mi tím před obličejem.

View more

Tady je a děkuju :)
.
73. Díl
S Michaelem. To je fakt hodně špatný sen. Létali mi hlavou myšlenky jako zběsilé.
"Nemůžeš spát, co?" ozvalo se za mnou.
"Ne. Divíš se?" řekla jsem si do rukou.
"Okej, za chvíli bych tě stejně budil, tak můžeme vstávat už teď."
"To jsem vážně nespala celou noc?" zkřehlá jsem se posadila. Cítila jsem se hrozně rozlámaná a unavená.
"Asi ne."
"A co ty?" s zívnutím jsem se zeptala.
"Nepotřebuju to. A navíc, včera to opravdu nešlo." dal mi ruku před pusu.
"To máš pravdu. Kdy bude snídaně?" podívala jsem se na svoje kručící bříško.
"Něco si koupíme. Mimochodem, jak dobře si na tom s výdrží dechu?"
"Tragicky." Odpověděla jsem po pravdě.
"Dobře. Tech patnáct metrů nahoru tě vytáhnu." začal si slíkat tričko a kalhoty.
"Obleč se!" zaječela jsem a dala si ruku před oči tak, abych pořád koukala, ale vypadalo to, že ne.
"Prosim tě. Je mi jasné, že mě sleduješ." zakřenil se a zůstal přede mnou stát v plavkách.
Jen jsem zavrčela a spustila ruku zpět dolů.
"Tak jdem." namočil si prsty nohou do vody.
"Jinudy to nejde?" s nadějí jsem se na něj podívala.
"Ne." skočil po nohou do vody, ta vyšplouchla a mě nepříjemně ocákla.
"Brr." Otřásla jsem se a ze zvyku si dala ruce kolem těla.
"Polez!" Vynořil se na hladinu a rychlým pohybem hlavy do strany se zbavil vody v černým matných vlasech.
"No, jo. No jo." Zničeně jsem bručela.
"Prosím tě, hoď mi tu peněženku a oblečení do toho plastového pytle." Luskal prsty a ukazoval na bednu, ze které jsem igelitový sáček asi měla vytáhnout.
Udělala jsem co mi řekl a ještě ho důkladně zavázala.
"Děkuju zlato." Řekl mi, jako bych byla jeho přítelkyně nebo přinejmenším milenka a začal si rozevírat křídla. Ve vodě to musí být asi dost náročné.
Zakřenila jsem se přesně tak, jak to nemá rád a po jeho způsobu jsem si namočila nohu.
"Studené co?" Oplatil mi úšklebek a znovu na mě cákl.
Zatřásla jsem se a lhostejně pokračovala v osvěžování. Bylo to peklo. Měla jsem husí kůži i na místech, kde by mě ani nenapadlo, že se může objevit.
"Není nad ledovou vodu po ránu," viditelně si užíval moje utrpení, a tak mi to škodolibě udělal ještě horší.
Nestálo mi za vhodné odpovědět a proto jsem si potopila hlavu, aby nemohl nic říkat. Myslela jsem, že mi odplavou všechny vlasy. Mikovi bylo zjevně úplně dobře a na místě se přidržoval jen pozvolným "máváním" křídel.
"Tak co teď?" zeptala jsme se, když jsem se po deseti vteřinách vynořila.
"No, teď se mě pevně chytíš a já tě vpodstaě vytáhnu nahoru," prostě mi odpověděl a povzbudivě se usmál.
"No jo. Ale to asi nezvládnu... Přece jenom je to patnáct metrů na hladinu," váhala jsem, ale bylo mi jasné, že nemám jinou možnost.
"Určitě víš, že tlak má určitý vliv na zdravý člověka. A když se vynoříš moc rychle nebo nebudeš vyrovnávat, budeš mít Kesonovu nemoc nebo jak se to jmenuje." vysvětloval mi vynořování při potápění.
"Dobře.Takže budu pořád regulovat tlak v plicích a ty mě dostaneš nahoru jo?" začala jsem šlapat vodu a uvazovat si pevněji neonové plážové šatičky.

View more

Dneska dám 2, abyste se nezlobili :)
.
72. Díl
"Ty mi lezeš do hlavy?" Zašklebila jsem se a překvapeně se na něj podívala.
"Teď to nepotřebuju," Chápavě se usmál, "je to jasné. A už ten ksicht prosím nedělej, vypadá to příšerně.
"Jdi do háje." otočila jsem se od něj a namočila si chodidla do chladivé vody.
"No jo, no jo." zvedl se a začal se znovu hrabat v té krabici.
"Co hledáš?" přemohla mě po chvíli zvědavost. Nevydržím být dlouho na někoho uražená nebo naštvaná.
"Nějaký prachy." vytáhl starou hnědou peněženku.
"Na co?" přidřepla jsem si k němu.
"Na co asi? No na letenky." huhlas s peněženou mezi zuby.
"Tak promiň." z výrazným ironickým gestem jsem se odebrala na plesnivou postel.
"To si na to vážně sedneš?" s odporem ukázal na hnus, na kterém jsme chtěla spát.
"Mám jinou možnost? Nechci, aby mi byla zima." chtěla jsem se s odporem posadit.
"Popros tu plíseň, jestli by nechtěla opustit tvé lože." začal ze zpuchřelé peněženky lovit sto dolarovky jako nějaký kouzelník.
"Děláš si srandu," zkřížila jsme ruce na hrudi. Na nějaké legrácky jsem opravdu neměla náladu.
"Ne, vážně, sleduj." přišel k posteli.
"Tak na to se teda podívám. Jak chceš přemluvit houby, aby se odstěhovaly." posměšně jsme ho sledovala.
"Ahoj plíseň, potřebuju se tě na chvilku, respektive na jednu noc zbavit na obou postelích, protože tady asi zkysneme na noc." Zdůraznůji, že celou dobu mluvil plynule česky.
Plíseň samozřejmě nic.
"To napětí mě zabije..." odtušila jsem a musela se sama dobromyslně uchechtnout. Už jsme zase začínala mít docela dobrou náladu.
"Dělal jsem si srandu." vzdal to a otočil se na patě.
"Dominik to umí, že jo?" musela jsem do něj prostě rýpnout.
"Jo umí. Ale já to dělám jinak." vytráhl z pouzdra na zádech (nevím jak to dělá, ale zázračně se mu objevuje vždy když ho potřebuje) malajskou mačetu.
Přešla jsem to mlčením a radši udělala krok do strany. Beze slova si sedl k posteli a začal z ní seškrabávat plíseň. Když to s nadávkama všechno seškrábal, vděčně jsem se posadila na něco trošku měkkého. Bylo to asi stejně pohodlné jako Michaelův gauč.
"Tak dobrou noc." pohladil mě láskyplně po hlavě a sedl si ke mě na postel. V jeho očích jsme na chvíli zahlédla jiskřičku "otcovské lásky", ale hned zase zmizela. Asi mě vpodstatě adoptoval. Musela jsem se té myšlence pousmát.
"Dobrou noc." na moment jsem se zvedla a dala mu pusu na tvář.
"Díky." zaculil se. "Zítra vstáváme brzo, tak se vyspi." ještě jednou mě pohladil.
"Tím už jsi mě strašil minule." mrkla jsem na něj.
"Tentokrát to myslím vážně. Do žádného baru se nedostanu." vstal a došel zkontrolovat rostlinky, jestli dělají to, co mají.
Zavrtěla jsem se do postele a pokušela se usnout. Najednou na mě ale z ničeho nic dolehlo všechno, co se zatím stalo. Narostla mi křídla, která mi dosud všude překáží, protože je prostě neumím schovat, můj milovaný přítel se mě pokusil zabít, ale místo toho to udělal tátovi. Teď ležím v podmořské jeskyni na tvrdé posteli s tím nejnepravděpodobnějším člověkem, co jen jde.

View more

Děkuju :)
.
71. Díl
"Jaké jsou podmínky, pro opuštění této sluje?" pokusila jsme se normálně zeptat.
"Dominik stojí na kraji útesu. Málem mě viděl," střídavě mluvil a oddychoval. "Chce mít jistotu, že jsme opravdu mrtvý... Ale on je jako supermoderní agent, hacker a nestvůra v jednom, takže mu brzo dojde, že jsme pryč a dál tě trénuju." otřel si zpod nosu slanou vodu postavil se.
"Chceš podat vodu?" začala jsem se hrabat v malém a rozbitém čistícím zařízení z rohu pokoje.
"To je dobrý, nepotřebuju to. Ale ty možná ano." kopl do předmětu a ten se jako zázrakem sám spustil.
"Vyndej prosím takový kelímek z té krabice, co je uprostřed pokoje." luskl na mě prsty a ukázal na polorozpadlou hliníkovou bednu. Byla ve stejném stavu jako všechno v tomhle podivném a velmi nepravděpodobném obydlí.
"Jasně," odtušila jsem, "Jakto, že tady nic nezrezne?" podala jsem mu promáčký kelímek.
"Díky speciálnímu nátěru vyrobeném Dominikem." napustil mi trošku odsolené vody a já ji s lehkým pokynutím hlavy přijala.
"Zopakujem si to někdy?"
"Co?" zahuhlala jsem do kelímku. Tahle otázka rozhodně nevěstila nic dobrého.
"No, tu pusu," trochu ztišil hlas a asi se i zastyděl.
"Cože?!" vyprskla jsem překvapením vodu zpět do moře. No né, takový prase jako on a ono to se stydí?
"Dobře. Jak chceš. Stejně je na tobě vidět, že se ti to líbilo a že ti chybí Dominik. Dál už se ti do hlavy dostávat nebudu." znovu lhostejně pokrčil rameny a uhnul pohledem.
Celá jsem zrudla.

View more

Děkuju :) tahle otázka je sice stará 10 dní, ale snad se tvůj názor až tak nezměnil :)
.

---

Zavřela jsem oči a jen vychutnávala si jeho lačné rty. Svět se kolem mě zatočil a já přestala na vnímat. Kam se na něj hrabal Dominik.
Když jsme si ale uvědomila, co dělám uraženě jsem se odtáhla a pustila jeho teplou ruku. Abych byla upřímná, tak jsem se musela dost ovládat, abych nepokračovala. Líbil se mi ten pocit. Pocit, že jsem zase milována a že je zase na chvilku všechno v pořádku.
"Promiň, neovládám se. Zní to divně, ale ocenil bych nějakou holku, která mi pak už nezavolá." ozvalo se z něj jeho myšlení a taky mě neochotně mě pustil do "bezpečné" vzálenosti.
"Je už vzduch čistý? Můžeme pryč?" odvedla jsem řeč jinam a oblízla si slané rty, na kterých jsem ještě cítila Mikovi.
"Jo, asi ano. Zůstaň tu." z hlubokým nádechem zkočil šipku do ledově studené vody a zmizel mi z dohledu.
"Na jedné straně jsem dost ráda, že odešel, protože mě uvádí do trapných rozpaků. Nechci si tu příliš řešit nějaké vztahy, protože ty se rozebírají i v tom nejhorším dívčím románu, ale teď se krásně projevily Mikovy prasácké sklony. On ty holky prostě potřebuje. A ani se mu moc nedivím, co se tady na naší kuličce z bláta dá dělat jiného, než honit holky, ne? Ale na druhé mi začíná být docela stísněně. Proč? Mám od Mika slíbenou pomoc a teď kdyby nedej Bože někdo přišel, tak jsem absolutně bezbranná a neměl by mě kdo ochránit. Z toho vyplívá, že tuhle funkci momentálně zastává Michael a ten tu teď není. Vážně se jmenuje Michael?" rázovala jsem si to od stěny ke stěně a nahlas přemýšlela o svých aktuálních vyhlídkách. "Nevím proč, ale vždycky, když o něčem začnu přemýšlet, tak zkončím u něčeho úplně jiného." pokračovala jsem nerušeně v činosti. "Kde že jsem to zkončila? Jo, u směšného jména Michael. Ještě, že si sám říká Mike, protože to už by bylo fakt divný. Když se řekne Michael, tak se mi vybaví super obětavá, šlechetná prostě kladná bytost s zářivými křídlly, ale to Mike moc není." rozhazovala jsem přehnaně rukama a kopala do malých kamínků na zemi.
"Mladá dámo, nic není jak se zdá a zvláště my, Ti jiní." odkašlal si za mnou Mike a začal se škrábat zpět ke mně.
Zahambeně jsem se začervenala a radši mu pomohla se dostat nahoru.

View more